Mladý muž, s odzbrojujícím, nakažlivým úsměvem, žije s houslemi, nerozlučným průvodcem svých dnů. Rozprava s ním je nesena v lehkém tónu, ačkoliv je nejzávažnějším tématem jeho života. Osud mu nadělil všechno potřebné: talent, dobré vedení, příležitost a zázemí. Houslista Josef Špaček o hudbě mluví i sní. Je pro něj tím, čím žije a dýchá, čím se raduje i trápí. Dnes studuje ve Philadelphii, na americkém východním pobřeží státu Pensylvania, na Curtis Institut of Music.
Vloni vám bylo dvacet a máte za sebou roky naplněné cvičením, soutěžemi i zkušenostmi. Už dva a půl roku pobýváte za mořem.
Jsou to roky skutečně bohaté, i když si říkám, že jsem toho mohl udělat i víc. Ale dělám to, po čem jsem odjakživa toužil. Ani jako dítě jsem nechtěl dělat nic jiného, jen ty housle.
Co vás přivedlo k muzice?
Vliv rodinného muzikantského hnízda? Určitě. Tatínek je violoncellista, zástupce koncertního mistra v České filharmonii, maminka hrála v mládí na kytaru a je muzikantka celou duší. Mladší bratr Petr studuje na Pražské konzervatoři violoncello a další sourozenci, ještě jeden bráška a dvě sestry, všichni na něco hrají. Starší sestra Helča pracuje teď v jedné americké rodině jako au pair, mladší Janička hraje na příčnou flétnu a čtyřletý bráška Kubík tvrdí, že bude také houslistou. Já jsem vzal housle do ruky někdy ve dvou třech letech a už jsem u nich zůstal. Intenzívně jsem se na ně začal učit hrát v šesti. Slýchali jsme všichni taťku cvičit, a tak to nemohlo jít mimo nás.
Kdo z učitelů vám prvně ukázal cestu k hudbě?
Dobrý začátek mi dala na základní umělecké škole profesorka Hana Metelková. Na hudebním gymnáziu mě učil Pavel Prantl a na konzervatoři se mě ujal Jaroslav Foltýn. Bylo to přirozené přidávání zkušeností a nemohl jsem dostat lepší základ. Pak jsem odjel do Ameriky.
Měli vaši pedagogové nějaké osobité přístupy k učení?
Paní profesorka Metelková je ideální při výuce dětí. Je sice přísná, ale s dětmi to opravdu umí. Hned od začátku nás také směrovala ke komornímu muzicírování v souboru Špalíček, který vedla. Hudební gymnázium je dobrá škola, i když se tam často ve spojení s nástrojem a hudebními předměty nestíhá celá šíře obecné výuky. Profesor Prantl má ze světa mnoho zkušeností, které dokázal předat. Od začátku jsem hodně piloval techniku, a ačkoliv většinou všichni nabízejí školu Otakara Ševčíka, on učí podle Denních cvičení Augustýna Koláře. Jsou skvělá, i když někdy dost těžká, ale prošel jsem jimi a sedělo mi to. Na konzervatoři jsem zažil volnější přístup, skoro vysokoškolský. Profesor Foltýn věnoval hodně pozornosti tvorbě tónu. Dozvídal jsem se i o psychologii vystupování na pódiu a o koncertní praxi. V Americe jsem nastoupil konečnou cestu, kde se všechno skloubilo dohromady.
Co pro vás znamenalo v devíti letech setkání s Josefem Sukem?
Dokonce dvakrát jsme spolu hráli v Rudolfinu s Pražskou komorní filharmonií a Jiřím Bělohlávkem. Podnětem byly konkurzy na hudební škole, kdy si vítězové mohli zahrát s profesionálním orchestrem. Hrát s takovým umělcem Bachův Dvojkoncert, to byl obrovský zážitek, který jsem si tenkrát ještě moc neuvědomoval. Jestli si dobře vzpomínám, neměl jsem ani trému. O dva roky později jsem si pak v Rudolfinu zahrál sólově Mendelssohnův koncert s PKF řízenou Jaroslavem Krčkem.
Pak nastala doba, kdy pro vás začaly soutěže?
Na Kocianově soutěži jsem byl celkem pětkrát a střídal jsem třetí a druhou cenu. Až roku 1995 jsem získal první, absolutní vítězství a titul laureáta. Díky tomu jsem se dostal na koncert a k natáčení pro televizi do Berlína. Byly i další „dětské“ soutěže, kterých jsem se úspěšně zúčastnil, třeba Prague Junior Note, Celostátní soutěž ZUŠ či Soutěž konzervatoří. A pak jsem si roku 2000 zahrál s Filharmonickým komorním orchestrem houslový koncert Niccoly Paganiniho. Je to vrcholová technika, jeden z posledních technických bodů, jakých může houslista dosáhnout. Tu etapu jsem zakončil koncertem s PKF koncertem Henriho Vieuxtempse.
Tehdy jste se také dostal na mezinárodní soutěž do Londýna.
Menuhinova soutěž je určena pro mladší věkovou skupinu do jedenadvaceti let. Ze 186 přihlášených jsem postoupil do semifinále mezi první desítku. Také jsem se zúčastnil soutěže Jeana Sibelia ve Finsku, soutěže světových měřítek. Dnes se požadují od interpretů ceny, myslím si ale, že lepší je mít velké jméno. Podívejte se na Hilary Hahn nebo Gila Shahama!
V prvních čtyřech letech nového století jste absolvoval letní kurzy v Meadowmountu ve státě New York.
Byla to moje první cesta do Ameriky a první zahraniční kurzy. Ve třinácti se mne ujal profesor Stephen Shipps a od té doby jsem u něj studoval už sedmkrát. Říkám, že je to můj „letní kantor“. Po Meadowmountu přesídlil na jedno léto do Francie do Montpellier, a teď vede kurzy na Mezinárodní hudební akademii v Plzni. Právě on mi navrhl, abych dělal zkoušky na Curtis Institute of Music.
V Montpellier jste se také potkal s Ruggierem Riccim. Stephen Shipps mne uvedl do amerického, řekněme západního stylu hraní.
Předpokládá hru s vysokou technikou, ale jde především o hudbu a emoci, o porozumění tomu, co skladba sděluje. Se slavným Ruggierem Riccim jsem měl možnost studovat dvakrát, jednou ve Francii, podruhé na kurzech v Plzni. Hrál jsem také na houslových seminářích, které vedli Don Suk Kang, Ulf Hoelsher, David Kim a Shmuel Ashkenazi. Vždycky mi to přineslo nové poznání a krok kupředu. Zažil jsem i skvělé kurzy v Litomyšli, vedené úžasným kantorem Milanem Vítkem. Byly jedny z nejlepších, kterých jsem se účastnil. Ne náhodou učí v Americe, v Oberlinu, ve státě Ohio. Také jsem byl na kurzech u předních „domácích“ virtuosů, u Bohuslava Matouška ve Zlaté Koruně a u Václava Hudečka v Luhačovicích, kde jsem s vítězstvím získal i housle Martina Petlacha. Velmi si jich vážím.
Formovala vás nějak spolupráce s dirigenty Jiřím Bělohlávkem, Ondřejem Kukalem, Jaroslavem Krčkem či Františkem Preisslerem?
Vlastně jsem s nimi hrál ještě jako dítě, někdy před střední školou, a tak jsem k nim vzhlížel s úctou a respektem. Vloni jsem si zahrál Čajkovského koncert s Hradeckou filharmonií a dirigentem Andreasem Weisserem. Navzájem jsme si dobře porozuměli. Ve stejném roce jsem vystoupil s Brahmsovým koncertem na Talentinu s Filharmonií Bohuslava Martinů a týden před návratem do USA jsem účinkoval společně s Václavem Hudečkem a s FBM pod vedením Jakuba Hrůši na charitativním novoročním koncertě Zlínského kraje. Vystoupení s orchestrem je pro mě vždy velkou zkušeností i zážitkem. Ostatně spolupráce s každým dirigentem je inspirující.
Hrajete někdy doma s otcem a sourozenci?
S taťkou a bráchou jsme hráli spoustu komorních skladeb, dokonce i veřejně, ale pianista nám v rodině bohužel chybí. S bráchou Petrem jsme také založili Starling kvartet. U nás na školách není komořina intenzívně podporovaná, zatímco v Americe se s ní počítá už od nejmladšího věku dětí. Já jsem poprvé začal hrát v kvartetu, až když mi bylo třináct roků.
K čemu vás komořina vede?
Je to nedílná součást hudebního života a člověk se na ní hodně naučí. Hlavně poslouchání toho druhého a souhře s ostatními. Ne každý může počítat se sólovou kariérou a v komorní hře je přece jen víc uplatnění. Je to muzika pro potěšení, skvělá součást mého muzikantství. Nechtěl bych ji dělat jen bokem.
Tušil jste, že jednou vyjedete do světa a učil jste se jazyky?
Říkali mi to doma od dětství, ale až od čtrnácti jsem to vzal vážně. Na gymnáziu jsme měli naštěstí dobrou výuku angličtiny. Při první cestě do Ameriky jsem znal nějakou tu frázi, ale v praxi to bylo úplně jiné. Muzikantská terminologie nebyl žádný problém, ale i domluva o všedních věcech přišla sama. Jak jsem mluvil, tak jsem mluvil. Se psaním je to samozřejmě horší. Ve škole po nás chtějí psát úkoly, někdy docela náročné, ale dá se to zvládnout.
Co od vás žádali na institutu při vstupní zkoušce?
Chtěli toho docela dost. Dva kompletní houslové koncerty, Mozarta a jeden podle libovolného výběru. (Hrál jsem koncert Paganiniho, který se na zkouškách běžně nehraje. Většinou všichni mydlí Čajkovského nebo Brahmse.) Dál byla povinná kompletní Bachova Sonáta pro sólové housle a jedno Paganiniho Capriccio. Ústní zkoušky se nekonají. Nakonec nás vybrali šest ze zhruba stovky přihlášených. Naštěstí mě měsíc před zkouškami pozval profesor Shipps k sobě do Michiganu, kde učí na Univerzitě, a tam mě připravoval. Absolvoval jsem pak ve Philadelphii zkoušky a poté mě představil profesorce Idě Kavafian, u které teď studuji.
Jak jste dnes v Americe finančně zajištěn? Kdo platí studia?
Curtis Institute of Music je jednou z mála škol, která všem přijatým studentům pokrývá kompletně školné a bydlení, podle jejich sociálního postavení. Moji rodiče museli dodat velké množství dokladů o životních a sociálních podmínkách. Myslím, že když na škole zjistili, že je nás doma sedm, plně moje studium zajistili. Část stipendia ovšem tvoří půjčka, v USA běžná, kterou budu muset po skončení studia splácet. Na začátku každého roku musím kromě toho zaplatit asi 1000 USD jako zápisné. Na institutu se čtyři roky studuje do bakalářského diplomu. Bohužel není tam magisterský program, a tak budu nejspíš pokračovat ve studiu na některé z dalších škol. Doufám jen, že zase dostanu stipendium. Záleží to na úspěchu přijímacích zkoušek.
Vedle Idy Kavafian vás učil i proslulý Jaime Laredo.
Profesor Laredo je letošní šestašedesátník a stále hodně koncertuje, zatímco Ida Kavafian je výrazně mladší a působí hlavně pedagogicky. Jaime je úžasný houslista a skvělý člověk, je to můj vzor. Ida je laskavá, ale i přísná a hodně aktivní. Ve způsobu výuky se hodně podobá mé první profesorce Haně Metelkové. Je až mateřsky pečlivá a velmi mnoho se posluchači věnuje, často bez ohledu na čas. Je Arménka narozená v Turecku a z obou prostředí si přinesla kus životního elánu a dynamičnosti jednání. Má neuvěřitelné množství energie. Učí třeba deset hodin a i při mé, někdy poslední hodině, se mi naplno věnuje.
Jaké předměty se na institutu vyučují kromě hlavního nástroje?
V prvním programu studia jsou jen hudební předměty, obory potřebné k dosažení stupně „Diploma“. Dál je to stejné jako třeba u nás na konzervatoři: klavír, dějepis, angličtina nebo další jazyk. Podle nabídky průběžného roku si posluchač z volných předmětů může vybírat. Jsem zatím ve studiu na diplomanta, ale dělám už některé zkoušky z dalšího stupně na „Bachelor“ (bakalář). Je zajímavé, že k dosažení bakalářského stupně je třeba mít zkoušky z dirigovaní, což je velice užitečná věc.
Pěstuje se na škole také komorní a orchestrální hra?
Tam se pěstuje všechno a všechno intenzívně. Náš školní orchestr má skutečně velikou reputaci a hraje pětkrát do roka veřejně. Letos v květnu budeme hrát v Carnegie Hall. V orchestru sedíme podle ročníků, teď, když jsem ve třetím, sedím už v primech. Orchestr zkouší třikrát týdně a každý týden se hraje jiný repertoár, jiná symfonie. Máme velice dobře přizpůsobený rozvrh, abychom měli dostatek času i na sólovou a komorní hru. I hra v orchestru napomáhá růstu hudebníka, dává poznat nejen nový repertoár, ale i skvělé sólisty a světově známé dirigenty. U našeho školního orchestru se vystřídali dirigenti takových jmen, jako například Simon Rattle, Christoph Eschenbach či Michael Stern a také Jiří Bělohlávek. O minulých Vánocích jsem si zahrál v Carnegie Hall dva koncerty s New York String Orchestra pod taktovkou Jaime Lareda. Hráči jsou vybíráni konkurzem. Tím chci říci, že i hra v orchestru mě baví a nepovažuji ji jen za školní povinnost.
Smějí posluchači institutu veřejně koncertovat a nahrávat?
V prvním roce mají zahraniční studenti kvůli pracovním povolením zakázané koncertování mimo školu. Od druhého roku naopak škola studentům zařizuje koncertovaní i mimo výuku. Hrajeme ponejvíc v komorních sestavách pro mecenáše Institutu. Škola má dobrý přehled, ví kdo co hraje, s jakým repertoárem a v jakých uskupeních, a může promptně naše vystoupení nabídnout. Kvartetní hra je povinná. Já mám příležitostně ještě další komorní soubory, například dua, tria a kvinteta a pro tento semestr plánuji kromě kvarteta ještě sexteto.
Jaké vládnou na institutu vztahy mezi studenty a pedagogy? Všeobecně přátelské. Je to poměrně malá škola, jen sto šedesát studentů, takže se všichni známe a jsme jako jedna velká rodina. Každý ví o každém všechno.
Co vás při vstupu na americkou půdu překvapilo, co zklamalo?
Moji kamarádi ve škole jsou stejní jako v Čechách, jen možná panuje navzájem lepší pohoda. Celý provoz je úžasně zorganizovaný, na všechno jsou lidi. Na škole pracuje možná víc lidí než je studentů. Asi má škola dost peněz. A pokud jde o život kolem, nikdy mě nic zásadně nezklamalo. Jenže já, všude kde jsem, mám se dobře. Bohužel nemáme moc volné víkendy, protože v sobotu zkouší orchestr. V neděli si občas někam vyjedeme, nebo nás spíš škola někam vyveze. Taky si někdy odskočím do New Yorku, kde mám kamarády. Je to jen dvě hodinky autobusem.
Pěstujete nějaké sporty nebo na ně nezbývá čas?
Naopak, já jsem sportovní nadšenec. Kdybych nedělal hudbu, dělal bych asi nějaký sport. Hraju stolní tenis, fotbal, v létě jezdím na kole a v zimě lyžuju. Letos jsem bohužel kolem Nového roku stihl jen dva koncerty a křest mého CD, na lyžování nebyl čas ani sníh.
Máte obrovský repertoár, 21 koncertů, 62 sonát a sólových skladeb, řadu komorních děl. To všechno ovládáte?
Všechno jsem nastudoval, a když je třeba, tak ty skladby obnovím. Tím to nekončí. Mám toho ještě spoustu před sebou.
Proč jste se pro svůj debut na CD rozhodl pro nahrávku šesti sólových sonát, op. 27, Eugena Ysaye?
Ten komplet se u nás prakticky nehraje. Hrála ho kdysi Nora Grumlíková a pak Hana Kotková. Důležitým důvodem bylo to, že Stephen Shipps a Jaime Laredo jsou žáky Josefa Gingolda a ten byl zase žákem Ysaye. Takže jsem se vlastně přiřadil do stromu žáků učitele. Jsou to skladby náročné. Začal jsem sonátou č. 2 a pak se přidávaly další. Profesor Foltýn chtěl původně uskutečnit provedení šesti sonát šesti studenty, a já už měl nastudovanou první sonátu. Ten projekt se nakonec nekonal. Vrhl jsem se tedy na Baladu a na nejhranější třetí sonátu, čímž jsem měl jasno, že se je chci naučit všechny. Nahrávka pak vznikla ve Dvořákově síni Rudolfina pro ArteSmon a letos v lednu jsem ji v Sukově síni pokřtil.
Jak dlouho chcete ještě ve Philadelphii studovat?
Minimálně na stejné škole rok a půl a rád bych ještě o rok déle. Dělá to tak skoro každý. Pak bych se pokusil o jinou školu (a je tam dost těch dobrých: Cleveland, Boston, New York), kde bych chtěl dosáhnout na magisterský titul. Ten sice v Americe nemá zásadní váhu, rozhoduje spíš kvalita a zvuk jména, ale u nás je podmínkou například pro pedagogické působení.
Víte přesně, co byste chtěl po studiích dělat?
Myslím, že každý houslista by chtěl být sólistou a taky bych k tomu cíli rád směřoval, ale nikdo neví, jak se to povede. Samozřejmě mě láká i komořina. A nakonec, orchestr s dobrým jménem nezní vůbec špatně. Uvidíme….
Nevznikne v budoucnu také něco v rodinném muzikantském klanu?
To byl vždycky můj sen. Možná jednou? Třeba s bráchama vytvoříme profesionální kvartet, nebo trio. Mohl bych hrát i na violu. Hned po mém druhém příjezdu do Meadowmountu mi ji dali do ruky a hraj! Bylo mi čtrnáct a s violou jsem neměl žádné zkušenosti. V tu chvíli jsem ani nevěděl, jak číst violový klíč. Posadili mě k Dvořákovu Kvartetu G dur, s nímž se perou i profesionálové. Nešlo to. Tak mi dali na pult raného Beethovena a to jsem zvládl podstatně lépe. Teď už nemám s violou problém.
Na jaký nástroj jste dosud hrál a jaké housle jste představil při křtu CD v pražském Rudolfinu?
Hrál jsem pět let na housle milánského mistra Carla Giuseppa Testoreho z roku 1710 a posledních šest měsíců minulého roku na housle z dílny Caroluse Pařika. Po opravě zněly úplně báječně. Tři dny před koncertem spojeným s prezentací mého CD jsem ale získal zapůjčením od významného výrobce strun nástroj Jeana Baptista Vuillauma, vytvořený v letech 1854?- -?1856. Je to kopie houslí „Canon“ Guerneri del Gesu, které vlastnil Niccolo Paganini. Vuillaume je postavil jako svatební dar pro svého nastávajícího zetě Delphina Alarda. Jsou tak nádherné, opravdu „First Clas“, že jsem na ně přešel okamžitě a bez váhání. Můj dosavadní nástroj si samozřejmě ponechám, jsem mu za mnohé vděčný. Na cestu do Ameriky si ale beru ten nový. Už se na další dny s ním těším.
Vraťme se na začátek: Jste přesvědčen, že jste si životní dráhu vybral správně?
Myslím, že muzika je to nejlepší v mém životě. Jsem o tom přesvědčen, dává mi strašně moc. Vlastně všechno.
