V generaci českých houslistů, kterým je něco přes dvacet, je řada jmen vzbuzujících do budoucna velké naděje. Mezi nimi vyniká Josef Špaček (* 1986), absolvent prestižního Curtisova institutu ve Filadelfii. Na housle se Josef začal učit hrát ve svých šesti letech pod vedením Hany Metelkové v ZUŠ Hlavního města Prahy. Od roku 1997 studoval u Pavla Prantla na Hudebním gymnáziu Jana Nerudy v Praze a v roce 2002 přestoupil na Pražskou konzervatoř do třídy Jaroslava Foltýna. Vítěz mnoha národních a mezinárodních soutěží triumfoval v červnu 2009 na mezinárodní houslové soutěži Michaela Hilla na Novém Zélandu. Mezi jeho další úspěchy patří například 3. cena a cena poroty mladých na mezinárodní houslové soutěži Carla Nielsena v Dánsku, 1. cena a laureátský titul absolutního vítěze na mezinárodní Kociánově houslové soutěži a další. Kromě sólové hry se intenzivně věnuje komorní hudbě: spolu s bratrem Petrem (violoncello) je zakládajícím členem smyčcového Starling Quarteta. V srpnu 2006 vydal Josef Špaček svoje debutové CD, kde natočil komplet Ysaÿových sonát pro sólové housle a v uplynulých dnech pořídil v Británii nahrávku pro firmu Naxos. V roce 2009 ukončil bakalářskými zkouškami studia na Curtis Institute of Music ve Filadelfii v USA, kde obdržel za mimořádné výsledky cenu Fritze Kreislera. Jeho pedagogy tam byli Ida Kavafian, Shmuel Askhenasi a Jaime Lared. Tento školní rok nastoupil Josef na neméně vyhlášenou Julliard School v New Yorku. Tam je žákem houslové legendy Itzhaka Perlmana.
Jaké možnosti po dokončení Curtisova institutu se vám nabízely? Na Curtisu je jen bakalářský program, takže jsem po skončení vybíral mezi dvěma nejlepšími americkými školami – hlásil jsem se na Bostonskou konzervatoř a newyorský Julliard. Přijali mě na obě, takže jsem jen čekal, k jakému profesorovi se kde dostanu. V Bostonu to dopadlo, jak jsem chtěl, na Julliardu mě napínali do poslední chvíle, a nakonec, přestože nejprve řekli, že Perlman ani další dva z mnou preferovaných učitelů nemají volné místo, se pro mě v Perlmanově třídě uvolnilo místo.
Má na studenty čas, nebo máte hodiny spíš s jeho asistenty? To je věc, před kterou mě varovali – že se s Perlmanem uvidím jednou za půl roku. To můžu úplně vyvrátit: ani jednou jsem neměl hodinu s asistentem, vídám se s ním pravidelně třikrát do měsíce, téměř každý týden. On už tolik nehraje jako dřív, jednou za měsíc má menší turné. Učí hlavně ze svých jedinečných zkušeností z pódia, což je k nezaplacení. Momentálně například studujeme Stravinského houslový koncert, který se u nás moc nedává.
Byly přijímací zkoušky na Julliard náročnější než ve Filadelfii? Řekl bych, že byly lehčí. Na Julliard berou víc lidí a není tam tak náročný repertoár. Také se dá očekávat, co po vás budou chtít. Na Curtisu jsou nevyzpytatelní, nařídí začít v půlce věty…
Jaké jiné předměty na Julliardu máte? Magisterský program se mi nezdá tak náročný, je hodně času na cvičení, na osobní rozvoj. Studuji dějiny hudby; hudební teorii a intonaci – nebo solfège, jak tomu tam říkají – jsem úspěšně zvládl na začátku, takže na ně chodit nemusím. Ještě mi zbývají tři volitelné předměty.
Vychovává taková škola k tomu, aby se hráči úspěšně prosadili v koncertním provozu, až opustí její brány? Jak se takříkajíc prodat? Na Julliardu na to kladou velký důraz, což je jedna z mnoha věcí, které se mi tam líbí. Pořádají kurzy, semináře, jak se dělá kariéra, hudební marketing. Když chceme hrát mimo školu na nějakých „kšeftech“, musíme si vše zařizovat sami. Psát smlouvy, jednat s agenty a tak dál. Na Curtisu to bylo přesně naopak: tam za nás dělali úplně všechno, sháněli příležitosti, byli jsme rozmazlení a nemuseli jsme se s ničím zatěžovat.
Kdo se sám nestará, tak si nezahraje? V New Yorku musí mít člověk mnohem ostřejší lokty než ve Filadelfii. To bylo menší město a Curtis je tam ustáleným rezervoárem umělců. V New Yorku má Julliard sice taky významné postavení, ale uměleckých škol je tam víc a konkurence – nebo jen počet lidí – je nesrovnatelně větší.
Jak často si veřejně zahrajete? Tady v Čechách, když přijedu na dva týdny, mívám tak pět koncertů na různých místech. A v New Yorku se zatím rozkoukávám, jsem tam teprve půl roku.
Nicméně v Carnegie Hall jste už vystupoval… Pro studenta není těžké si v ní zahrát, škola tam vysílá své orchestry a sólisty, sám jsem tam hrál asi devětkrát, docela jsem si tam zvykl. Je to místo specifické svou historií, ale hlavně akustikou, která je podle mě v Americe nejlepší.
A jak se vám líbí žít v New Yorku? Je to oproti Filadelfii změna, kulturně je to úžasné město, bydlím hned za Lincolnovým centrem, pět minut od Metropolitní, od Newyorské filharmonie i do školy.
Je to ovšem také jedna z nejdražších metropolí. Jak vyjdete s penězi? Ve Filadelfii to bylo výborné – poskytují plné stipendium na školné a k tomu spoustě studentů ještě na bydlení. V New Yorku jsem jen na dva roky, ale mám jen stipendium na školné, na bydlení přes svou velkou snahu už ne. Je to tam šíleně drahé. Ale zvládnout se to dá…
Jak? Chodíte po večerech mýt nádobí? To ne. Pro mě bylo štěstí, že jsem vyhrál soutěž na Novém Zélandu a součástí první ceny byl jistý finanční obnos. Ten padne na studia, i když bych si ho uměl užít i jinak…
Panuje v rámci houslového oddělení konkurence, rivalita? Taková zdravá. Ta je potřebná. Spíš mě mrzí, že tam potkávám dost lidí, kteří dávají najevo, že je to moc nezajímá. Mají velký talent na to, aby se na tuhle školu dostali, a tím to pro ně končí. A to inspiraci nepřidá. Na Curtisu nás bylo pár a všichni jsme byli do svého oboru zapálení.
Kolik času denně věnujete cvičení – s houslemi nebo jen „v duchu“? Nejsem tak vytížený, nemám tolik orchestrálního a komorního hraní jako na Curtisu, kde jsem za den nahrál tak osm hodin. Teď cvičím tak tři čtyři hodiny denně, víc už nemá cenu, pak klesá soustředěnost a bolí ruka.
Na jaký nástroj hrajete? Je to jedinečný kus od Jeana Baptisty Viullauma z roku 1856 – jde o kopii houslí Paganini/Canon z dílny Guarneri del Gesù.
Chtěl byste po absolutoriu v Americe zůstat, nebo plánujete vrátit se zpátky? Kdybych si mohl vybrat, tak půl na půl. Ale to asi nebude možné. Uvidíme. Tady nejsou tak velké příležitosti, ale zase je lehčí se tu prosadit, protože jsme malá země.
Čím to je, že se čeští instrumentalisté dostanou na určitou úroveň, ale něco jim chybí, aby se stali umělci světového měřítka? Podle mě je to právě ono umění marketingu, mít lokty, umět se prodat. Když to někdo neumí, může být sebelepší, ale je to problém. Taky musí mít štěstí.
Pocházíte z hudební rodiny, takže jste o jiném povolání asi nikdy ani neuvažoval… Otec je violoncellista, takže jsme vyrůstali s hudbou. Nikdy jsem o jiném povolání nepřemýšlel, stejně jako můj bratr Petr. Ten hraje na violoncello a momentálně studuje v americkém Bostonu.
