Tvůrčí schopnost geniálních umělců představuje fenomén, který – nás šťastnější – okouzluje denně, a to i celá staletí po smrti jejích nositelů, ale vědeckému poznání se vytrvale vzpírá. Přestože se lidským mozkem dlouhodobě obírají stovky výzkumných projektů v mnoha zemích světa, poznání postupuje v této oblasti vpřed jen pomalu. Dnes už lze sice díky tomografu sledovat, která místa mozkové kůry jsou právě namáhána, ale jak daleko je to od pochopení tvůrčího procesu při vzniku jedinečné hudební skladby! Takže zájemci o díla géniů se i nadále musí spokojit jen tím, co zjistili hudební historikové: že existují, v jakém tvaru existují, kolik jich je a tak dále! A k pochopení těchto na pouhých papírech dochovaných a z generace na generaci předávaných skutečností je rovněž nezbytné vědět, že jejich autor žil – v tom našem případě – od 31. března 1732 do 31. května 1809, a přestože vzešel z chudého venkovského prostředí, počínal si ve své náročné skladatelské profesi tak skvěle, že mu učenci z Oxfordu udělili čestný doktorát za to, co pro nás všechny udělal. Už sice dobrých 150 let nepracuje a větší část z těchto 150 let odpočívá v Eisenstadtu, ale ve svých dílech je to pro nás stále skvělý a vyhledávaný společník, kterého rádi zveme a on nikdy nezklame.
Géniova genetická výbava
Procházíme-li oněch Haydnovi vyměřených 77 let, máme stovky důvodů ho obdivovat, a to nejen pro výsledky jeho kompoziční práce. Kolik nepříznivých okolností dokázal v životě unést a překonat, dát se nezdeprimován do další práce a v soustředěném úsilí stoupat krok za krokem vzhůru – až na ten Parnas! K pochopení tak zdatného typu „osobnosti dlouhé cesty“ se vnucuje domněnka, že musel být nadán mimořádně příznivou genetickou výbavou, kterou pro něj pořídily generace předků, žijících v severovýchodní části Dolního Rakouska, která měla ve své historii údobí až k nevíře hrůzná. Po staletí se jí proháněly zkázonosné hordy Hunů a Avarů, pak tam opakovaně řádili Turci, mor a zase Turci. Když se jim například v roce 1683 nepodařilo dobít opevněnou Vídeň, z pomsty vypálili Hainburg, ležící jen pár kilometrů od Bratislavy, zabili několik tisíc jeho obyvatel včetně Haydnových předků a stovky dalších unesli do neznáma, a to včetně bratra Haydnova dědečka. O utrpení další generace se v letech 1703 – 1711 postaralo cosi, co historikové označují za poslední protihabsburské povstání Uhrů, co však ve skutečnosti místo Habsburků ničilo v podobě vpádů Kuruců obyvatele Dolního Rakouska a jižní Moravy. Až zas někdy budeme s potěšením poslouchat Berliozův Rákocziho pochod pomněme, že vychází z písně oněch Kuruců, kterou zpívali na počest svého vůdce sedmihradského vévody a šárišského župana Rákócziho a přitom Haydnovým předkům „protihabsbursky“ kradli dobytek a pálili obce. Co se pak v poničené krajině dělo dál? Znovu se opakoval zázrak, příznačný pro tento prostor: po krátké době se do kraje vrátil činorodý život a s ním i nová práce na genetické výbavě pro Josepha Haydna.
Významně se na ní podílel i Haydnův otec Mathias (1699 – 1764). Jako dítě zažil poslední kapitolu oněch zmíněných hrůz, po otcově smrti to pak v rodině otčímově také neměl lehké, a proto sotva dostal 1717 v Hainburgu jako kolářský tovaryš výuční list ihned odešel na zkušenou do Německa. Po deseti letech se vrátil a usadil se jako mistr kolářský v nedaleké Rohravě nad Litavou (Rohrau an der Leitha), ležící asi 20 km od Bratislavy. Nedaleko panského zámku si postavil domek a v roce 1728 do něj jako svou ženu přivedl zámeckou kuchařku Annu Marii Kollerovou (1707 – 1754). Jejich druhým dítětem a prvním synem se stal Franz Joseph, nejslavnější rodák rohravský.
Feudálními pány tam byli od roku 1524 Harrachové, kteří – jak vyplývá z archivních dokumentů – nebyli ve vymáhání robotních povinností svých poddaných nebo v jejich zdaňování nijak zdrženliví. Když například kolář Haydn předložil v roce 1727 svému pánu vyúčtování za práci pro zámek ve výši 46 zlatých, vyplatili mu jen 36, ostatní „zdanili“! Přitom za tak pracný výkon jako bylo zhotovení kola k panskému kočáru nesměl účtovat víc než 2 zlaté!
Věrná služebnost Habsburkům ovšem Harrachům po staletí vynášela další a další prebendy a dominia i v zemi, z níž pocházeli – v Čechách. Jeden z nich se stal 1622 pražským arcibiskupem a na oplátku pak postupně tři Habsburky korunoval na české krále. Oni mu za to povýšili rod mezi říšská hrabata a dalšímu z nich pomohli ke knížectví-arcibiskupství salcburskému, kde on už 1709 zavedl kult českého světce Jana Nepomuckého. Češství silně poznamenalo jen jednoho z nich, který v 19. století dokonce vypsal soutěž na původní českou operu a ve Vídni založil českou školu Komenský. Ale i pro obyvatele Rohravy byly dlouhodobě přítomny některé vazby k českému světu. V tamějším kostele sv. Víta sídlilo i Bratrstvo sv. Jana Nepomuckého, k jehož členstvu patřila také rodina Haydnů, a to počínaje Josephovou babičkou. A v době Haydnova dětství si hrabě Karl Anton Harrach přivedl 1735 do Rohravy manželku z Čech (Marii Kateřinu Buquoiovou).
Od šesti let se živil sám – a to hudbou
Tvrdou příchuť života pocítil rohravský rodák Haydn už v šesti letech, kdy ho rodiče předali do rodiny hainburgského kantora Johanna Mathiase Francka, což byl manžel nevlatní sestry Haydnova otce. Franck byl totiž při návštěvách v Rohravě svědkem, jak u švagra Haydna, nápadného i svou zálibou ve zpěvu, zpívá čistě už i ten jeho malý „Sepperl“, který by se mu mohl hodit pro hainburgský kůr – a bylo rozhodnuto. Rodinné prostředí zažil tedy Haydn jen do svých šesti let, pak už byl stále jen „u cizích“! U Francka se – dle vlastních vzpomínek, zapsaných důvěrníkem jeho stáří Georgem Griesingerem – naučil psát a počítat a trochu hrát na každý smyčcový, dechový i bicí nástroj, který byl na kůru k dispozici. „Až do hrobu budu děkovat tomuto muži, že mě přidržel k tolika věcem, i když jsem přitom dostal víc bití než jídla.“ Dodejme: to, co by jiného ochromilo, chlapce s haydnovskou genetickou výbavou utužilo.
Když 1739 dvorní skladatel G. K. Reutter jun. vyhledával po venkově nadané zpěváčky pro vídeňský metropolitní chrám sv. Štěpána, dal v Hainburgu pokyn, aby mu toho Haydnovic Sepperla poslali, jakmile dosáhne 8 let. A tak byl Haydn od léta 1740 do listopadu 1749 sopranistou svatoštěpánského chlapeckého souboru, který trvale spolupracoval s dvorní kapelou. Jsa s ostatními chlapci v péči kapelníka a ubytován v patrovém „capellhausu“, který stával před západním průčelím sv. Štěpána, trpěl – dle vlastních vzpomínek – neustále hladem. „Kromě skrovné výuky latiny, náboženství, počtů a psaní měl Haydn v kapelním domě velice zdatné učitele hry na různé nástroje a zvláště ve zpěvu. Hudební teorie se v kapelním domě nevyučovala (…), dobrák Reutter mu z ní udělil jen dvě lekce. Současně ho však povzbuzoval, aby různými způsoby obměňoval moteta a Salve, která musel zpívat v kostele a tato cvičení ho záhy přivedla na vlastní myšlenky.“ Jiná Haydnova vzpomínka: „Reutter se mým nezralým výplodům smál, zvláště partiím, které by nemohlo provést žádné hrdlo ani žádný nástroj. Huboval mě, že komponuji šestnáctihlas dříve než jsem porozuměl dvouhlasé větě.“ Při této humorně sebekritické vzpomínce je na místě připomenout, že první dochovaná Haydnova skladba je mše, pocházející z té doby, z roku 1749.
Byl to právě ten rok, v kterém byl Haydn po ztrátě hlasu z Capellhausu nemilosrdně vypovězen a začalo nejobtížnější – desetileté! – údobí jeho života. „Od svých chudých rodičů nemohl očekávat ani tu nejmenší podporu a musil se tedy snažit protlouci se jen pomocí svého talentu. Nastěhoval se ve Vídni do chudičké podkrovní světničky bez kamen, kde byl tak stěží chráněn před deštěm. Neznaje příjemnosti života dělil veškerý svůj čas mezi dávání hodin, studium svého umění a praktickou hudbu“ (Griesinger). Živořil z příležitostných výdělků: v hostincích byl najímán k hudbě k tanci, na ulicích k nočním serenádám pod okny namlouvaných dívek, v předměstském kostele milosrdných bratří ke hře na kůru atd. Ve volných chvílích se intenzivně učil skladbě napodobováním známých děl, zvláště sonát C. Ph. E. Bacha („Emanuelu Bachovi vděčím za mnohé“) a studiem latinské teoretické práce J. J. Fuxe Gradus ad Parnassum. „Prošel prakticky celou jeho školu, vypracoval úkoly, několik týdnů je nechal ležet a pak je znovu přehlédl a tak dlouho je piloval, až se domníval, že dosáhl cíle“ (Griesinger).
Pak pomohla náhoda. V témž domě jako Haydn bydlel i dvorní básník Pietro Metastasio a ten ho doporučil skladateli N. Porporovi jako klavírního doprovazeče při výuce zpěvu. „Porpora vyučoval zpěvu milenku benátského vyslance Correra, a protože byl příliš povznesený a pohodlný na to, aby přitom sám doprovázel na fortepianu, přenesl tuto záležitost na našeho Giuseppa.“ Vzpomínající Haydn před Griesingerem netajil ani nadávky, jimiž ho Neapolitánec Porpora častoval: „asino!“ (osle), „birbante!“ (ničemo), „coglione!“ (pitomče) apod. „A těch žďuchanců do žeber! Ale já si to všechno nechával líbit, protože jsem u Porpory získal mnohé vědomosti o zpěvu i kompozici a zdokonalil jsem se v italštině.“ Navíc mu to vyneslo něco příjemného: s panem vyslancem, jeho milou a doprovodem včetně Porpory se Haydn jako klavírní doprovazeč a Porporův lokaj v jedné osobě dostal na tři měsíce do lázní Mannersdorf, kde se měl tak dobře jako dosud nikdy. Ke stravě tu dostával měsíčně šest dukátů a navíc tu dostal příležitost hrát i „v přítomnosti Glucka, Wagenseila a jiných slavných mistrů. Pochvala takových znalců mu byla obzvláštním povzbuzením“.
S rostoucí pověstí se začalo Haydnovi dostávat i kompozičních objednávek. Mohl tak splatit dluh 150 zlatých a najmout si pokoj, ale ten mu hned vykradli. V této demotivující situaci mu přispěl na pomoc milovník kvartetní hry svobodný pán Karl von Fürnberg a po dva měsíce ho zaměstnával na svém zámku Weinzierl jako svého violistu a skladatele kvartetů („Quadri“). Okouzlen jeho nadáním mu pak pomohl k prvnímu kapelnickému místu, doporučiv ho do služeb jednoho z českých hrabat Morzinů.
Maestrem u Morzinů
Morzinové pocházeli z Furlánska, multietnického severovýchodního regionu Itálie, po několik generací vojančili jako „lancknechti“ v různých službách a počínaje rokem 1632 se uchytili v Čechách. Do jejich vlastnictví se postupně dostalo Vrchlabí, Křinec, Lomnice, Jilemnice a od roku 1666 také Dolní Lukavice v západních Čechách. Sňatky s dcerami ze starých českých rodů splývali s českým prostředím a jejich rod se tu dále větvil. Sídlem jedné „mladší pošlosti“ se stala právě Dolní Lukavice, kterou od roku 1699 vlastnil Ferdinand Matyáš Morzin, po řadu let hejtman plzeňského kraje, a ten zde 1708 zahájil stavbu jednopatrového zámku. Jeho syn Ferdinand Maximilián František (1693 – 1763) – mimochodem bratranec v hudebním světě proslulejšího Václava Morzina, v jehož službách byl i Antonio Vivaldi – dokončil mimo jiné stavbu zámecké kaple, zasvěcené sv. Janu Nepomuckému (jako v Rohravě!). Jeho syn a dědic Lukavice Karel Josef Morzin (1717 – 1783) se patrně na angažování Haydna podílel: protože 1742 upadl v nemilost Marie Terezie, neboť se v Praze angažoval ve prospěch bavorského uchazeče o český královský trůn Karla Albrechta a měl pak nakázán pobyt mimo Prahu, záleželo mu velice na tom, jak učinit život na zámku v Lukavici co nejpříjemnějším.
Datum nástupu Haydna do morzinovského angažmá a povaha jeho pracovní smlouvy zůstávají nadále otevřenou otázkou, což je dáno především tím, že morzinovský rodinný archiv byl už v 19. století z velké části zlikvidován. (I k tomu nejvíce ve vynikající monografii Milana Poštolky Mladý Joseph Haydn, Praha 1988, zvl. str. 54n.). Haydnovo morzinovské vzpomínání, zaznamenané Griesingerem, začínalo takto: „V roce 1759 byl Haydn ve Vídni přijat do služeb hraběte Morzina jako ředitel hudby s platem 200 zlatých, bytem zdarma a stravou u stolu úřednictva. Tady konečně zažil štěstí bezstarostné existence a vedlo se mu docela dobře. Zimu trávili ve Vídni a léto v Čechách nedaleko Plzně.“ Problém je v tom, že několik archivních pramenů onen údaj o roce 1759 zpochybňuje, stejně tak jako další Haydnův výrok, že svou první symfonii – Symfonii D dur s tradičním označením „Lukavická“ – napsal ve službách hraběte Morzina. Jak s ním uvést do souladu například fakt, že rukopis Haydnovy Symfonie C dur č. 37 je Haydnem datován – byť dodatečně – už „1758“? Známo není ani tehdejší složení morzinovské lukavické kapely, snad mu odpovídá obsazení pěti prvních Haydnových symfonií: smyčce a po dvojici hobojů a lesních rohů.
Během oné „bezstarostné existence“ u Morzinů složil několik divertiment, orchestrálních menuetů a cembalových sonát. Do této pohody však neblaze zasáhlo jedno z nejhorších rozhodnutí jeho života. Za zimního pobytu morzinovského dvora ve Vídni se zamiloval do dcery tamějšího parukáře J. P. Kellera, původem „z Chlumce v Čechách“, u kterého tehdy bydlel. Když se však půvabná Terezka Kellerová k jeho zoufalství rozhodla odejít do kláštera, nabídl mu pan Keller svou nejstarší dceru. Byla zcela bez půvabu a téměř o čtyři roky starší než Haydn, ale ten nešťastník parukářovu nabídku přijal a 26. 11. 1760 se s Marii Annou Kellerovou (1729 – 1800) oženil. Jak ve stáří přiznal dalšímu ze svých důvěrníků Albertu Diesovi, učinil tak v osmadvaceti letech „jen aby už měl rychle ženu“. Po následujících 40 let na to těžce doplácel, což začalo brzy po svatbě u Morzinů. Hrabě trval na tom, že jeho hudebníci musejí být svobodní, protože ženatí plodí děti a pak přicházejí s prosíkem o zvýšení platu. A tak když jednoho dne vyšel Haydnův sňatek najevo, musel morzinovskou kapelu opustit. Kvůli jedné nemilované ženě („Je jí jedno, jestli jsem švec nebo skladatel.“ „Bestia infernale.“), která – jak se dodatečně ukázalo – děti ani mít nemohla.
Maestrem u Esterházyů
Kdo a kdy obrátil Haydnovu pozornost ke dvoru největších uherských magnátů té doby, ovládajícím i mnohá panství jeho rodného kraje, známo není. Nelze vyloučit, že cesta k nim vedla přes návštěvu rodičů v rodné Rohravě, kde se mezitím pracovitý otec vedle svého řemesla prosadil i jako hospodář a stal se takzvaným půlláníkem, který si kromě polí, koní a dobytka pořídil i vinici a při ní vinný sklípek.
Esterházyové stáli v té době na vrcholu své moci. Protože v době turecké okupace zůstali věrni Habsburkům, byli jimi po vyhnání Turků odměněni mnoha panstvími a nádavkem dostali ještě na rakouském území Eisenstadt. Vedeni svou enormní potřebou sebeprezentace, stavěli obrovské zámecké budovy jak na uherské straně Neziderského jezera v Esterháze (dnes Fertöd), tak na jeho rakouské straně v Eisenstadtu, kterému říkali po maďarsku „Kismartón“. Uherský magnát Esterházy Pál Antal herczég neboli rakouský Paul Anton Fürst Esterházy (1711 – 1762) se těšil velké přízni císařovny Marie Terezie také proto, že ze svých prostředků vybavil dva pluky husarů, kterým se pak dostalo cti padnout ve válkách o habsburské dědictví. A právě tento Esterházy přijal do svých služeb také Josepha Haydna, a to jako vicekapelníka, a 1. 5. 1761 s ním uzavřel smlouvu, která sice Haydnovi a jeho ženě zajistila existenci, ale stavěla ho do ponižujícího postavení livrejovaného služebníka. Dnes se tento text o 14 paragrafech čte jako smutné svědectví doby, kdy hudební genius mohl být pozdněfeudálním výsadníkem nahlížen jen jako objekt manipulace. „On Haydn“ byl „subordinován a podřízen“ kapelníku Wernerovi, přitom však v hierarchii služebnictva se mu dostane několika drobných výsad, neboť bude „brán a držán za důstojníka domu. Jeho knížecí Jasnost chová proto milostivou naději, že se tudíž – jak se na cti dbalého důstojníka knížecího domu sluší – bude chovat střízlivě a s podřízenými hudebníky nebude nakládat brutálně, nýbrž s šetrností a taktem (…). Hlavně však když bude před Vysokým Panstvem provozována hudba, předstoupí on vicekapelník se svými podřízenými vždy v uniformě a v čistotě, k níž přidrží i všechny podřízené, tak aby se podle vydané instrukcí dali viděti jednostejně v bílých punčochách, v bílém prádle, napudrováni a buď s copem nebo se sáčkem na vlasy.“ „Vystříhá se (…) veškeré familiérnosti i společného jídla, pití a jiného obcování, aby si nezadal, aby sobě náležející respekt řádně uchoval.“ A komponovat bude „na rozkaz“: „Vícekapelník se zavazuje kdykoliv komponovat na rozkaz Jeho knížecí Jasnosti takové skladby, jaké bude Jeho Jasnost požadovat; tyto nové skladby nebude nikomu poskytovat, tím spíše ne dávat opisovat, však ale je vyhradí jedině a pouze pro Její Jasnost.“ (Pro 126 Haydnových trií pro oblíbený nástroj knížete baryton lze najít vysvětlení právě v tomto paragrafu.) Za páté se mu ukládalo povinné „antišámbrování“ aneb „vyčkávání v předsíni“: „Každodenně – ať už ve Vídni nebo na panstvích – dopoledne i odpoledne předstoupí, dá se ohlásit a vyčká v předsíni knížecích příkazů, zda má být prováděna hudba. Obdržený příkaz dá na vědomí ostatním hudebníkům a v určenou dobu se bude akurátně vynacházet nejen sám, ale i s ostatními.“ – Jak vyplynulo z jeho pozdějšího vztahu s esterházyovskou zpěvačkou Luigi Polzelliovou, nejpoctivěji plnil zřejmě osmý paragraf smlouvy: „… bude přidržán k instruování zpěvaček, aby na venkově zase nezapomněly to, co se ve Vídni s velkou námahou a výdaji naučily od předních Mistrů.“
V březnu 1766 zemřel kapelník Gregor Joseph Werner a Haydn stanul v čele kapely, která měla tehdy 15 – 18, později až 30 hráčů, i de iure. V Eisenstadtu se mohl přestěhovat ze služebního bytu v „Musikergebäude“ do domu po kapelníku Wernerovi, který zakoupil (dnes Haydn-Museum). Když byl po dvou letech dům poškozen požárem, padla mu za oběť i řada Haydnových skladeb z předchozích let a zůstala zachována jen jejich témata v jednom dobovém soupisu Haydnovy tvorby.
1766 byla dokončena stavba velkého zámku v Esterháze („uherské Versailles“), a to včetně operního divadla. Haydnovi tím připadla další povinnost: starost o repertoár a provoz zámeckého operního domu, a to včetně přípravy a studování oper a řízení všech jejich provedení. Zatímco do té doby psal v rámci svých povinností u dvora symfonie, divertimenta, kvartety, tria, množství chrámové hudby a tak dále, teď si panstvo přálo i opery. Pokud se z Vídně přejímaly k provádění tamější repertoárové kusy (Anfossi, Paisiello, Salieri, Sarti, Gazzaniga, Righini…), musel je Haydn pro omezené podmínky Esterházy upravovat. Takřka vždy nějaké árie vyjímal – v partiturách pak dával jejich stránky sešít – jiné do nich vkládal. Neobjasněno zůstává, proč nikdy nebyl v Esterháze uveden nějaký Mozart, přestože například partitura Figarovy svatby tam byla k dispozici od července 1789.
Pokud šlo o náměty Haydnových vlastních oper, byly valnou většinou naprosto neaktuální a Haydnova operní tvorba se z tohoto hlediska jeví jako velmi konzervativní. Nic na tom nemění ani několik jeho komických oper na goldoniovské náměty (Lo Speziale , Le pescatrici , Il mondo della luna ), které se čas od času – v úpravách ! – uplatňují i na dnešních scénách (Il mondo della luna uvedli v Olomouci už 1938). Sotva už se kdy podaří rozluštit, do jaké míry se na volbě námětů dalších oper směl podílet sám Haydn, který zřejmě v případě operních kompozic neměl problém přizpůsobit se tomu či onomu typu italské produkce, a do jaké míry v tom směl jen plnit příkazů panstva, které si objednávalo nové opery podle svých společenských zájmů (návštěva císařovny, narozeniny či svatba v knížecí rodině a podobně). A tak ještě v 80. letech musel Haydn komponovat dvě vážné opery na už skutečně „otřískané“ náměty Ariostova Zuřivého Rolanda (Orlando paladino a Armida ), přičemž k jejich slavnostním premiérám byli pro klíčové role povoláni pěvci z Itálie.
K jeho operám s ohlasem patřily La Canterina (v únoru 1767 ji Haydnův soubor provedl také v divadle arcibiskupova paláce v Bratislavě, kde tehdy Esterházy trávil s celým svým dvorem karneval), L‘infedelta delusa , komponovaná k návštěvě Marie Terezie v Esterháze, a La vera costanza (1779, 2. verze 1785). K otevření nového operního divadla v Esterháze (předchozí 1779 vyhořelo) byla 25. 2. 1781 poprvé a pak ještě pětatřicetkrát (!) uvedena opera s komplikovaným dějem kolem bohyně Diany La fedelta premiata , kterou pak v prosinci 1784 úspěšně uvedl E. Schikaneder jako německý singspiel ve vídeňském Kärntnertortheater. Předehru této opery Haydn použil jako 4. větu své Symfonie č. 73 „La Chasse“ , předehru opery Il mondo della luna jako základ 1. věty Symfonie č. 63 a tak dále.
Evropou žádaný skladatel
Haydn sloužil postupně třem Esterházyům. Přestože za druhého z nich, Miklóse (Mikuláše) Esterházyho „Nádherymilovného“ (1714 – 1790), dospěl umělecký život u tohoto dvora k svému vrcholu, skladatel Haydn zůstával v tomto prostředí stranou mezinárodního uměleckého ruchu. Nikdy nebyl ani v Itálii, jeho dosavadní akční prostor byl vymezen Vídní – Dolní Lukavicí – Bratislavou (koncerty a operní představení při občasných pobytech esterházyovského dvora) – Hainburgem – Rohravou – Esterházou a Eisenstadtem. Jak skromné rozměry měl tento jeho prožitkový svět ve srovnání s cestami Evropou, jak je od dětství zažíval W. A. Mozart! Avšak: zatímco tvůrčí činnost jiných skladatelů, působících mimo umělecká centra, byla zpravidla poznamenána provincialismem, přilnutím k pouze lokálním hodnotám, s nimiž pak nebylo možno proniknout do evropského kontextu, v případě Haydnově tomu bylo jinak, a to jen jeho vlastní zásluhou. „Od světa jsem byl odloučen, a tak jsem musel být originální.“ I díky tomuto postoji jednoho zámeckého kapelníka z uherského venkova se staly jeho symfonické a komorní skladby pro Evropu normotvornou záležitostí. Už 1763 nabízel katalog lipského nakladatele Breitkopfa opisy jeho Quadri a trií pro smyčce, 1765 ho poprvé zmínily anglické noviny, které 1784 přinesly už i jeho stručný životopis („…uvedl zcela nový druh hudby“).
Haydn mezitím dospíval v předního mistra klasického údobí, který se kompozičně uplatňoval ve všech hudebních druzích. Jeho tvorba procházela plynulým stylovým vývojem od neosobitého tak zvaného galantního slohu k individuálnějšímu projevu s tématy větší šíře a výrazové škály („projevy vnitřní tenze“) i s bohatší metrorytmikou (asymetrické akcenty, kánonické menuety a tak dále). Zatímco u svých raných symfonií „spotřeboval“ až pět témat na stavbu jedné věty, později stačil s tématem jedním.
1779 mu nová smlouva s Miklósem Esterházym, který byl poslušen nových společenských tendencí osvícenské éry, umožnila vydávat vlastní skladby tiskem. Vycházely ve Vídni, v Offenbachu, v Paříži a jinde. A když v roce 1790 kníže Miklós zemřel a jeho nástupce kapelu rozpustil, Haydn okamžitě Eisenstadt opustil a odešel do Vídně. A tu záhy došlo k dalšímu epochálnímu zlomu v jeho životě. Na základě naléhání a finančně nesmírně lákavých nabídek houslisty z Kolína n. R. a poté londýnského koncertního podnikatele J. P. Salomona se nezcestovalý Haydn vydal do Anglie. 1. 1. 1791 se přeplavil přes kanál, a své zážitky popsal v dopise milované vídeňské přítelkyni paní Marianně von Genzinger: „… během celé plavby jsem zůstal na palubě, abych se mohl dosyta vynadívat na tu strašlivou mořskou příšeru. (…) Můj příjezd vyvolal v celém městě [= Londýně] velkou pozornost. Po tři dny o mně psali ve všech novinách.“ V tomto bodě sice Haydn silně přeháněl, ale v Londýně pak skutečně svými veřejnými koncerty, pro které postupně složil 12 svých vrcholných symfonií, sklízel obrovské úspěchy. „Jak sladce chutná svoboda!“ – psal do stále ještě feudální Vídně. V Londýně byl zván do vznešené společnosti, na dvorním bálu k poctě královny byl představen následníku trůnu. Starobylou oxfordskou univerzitou mu byl v červenci 1791 udělen čestný doktorát hudby. Jako svou disertaci měl předložit novou symfonii. Trochu si tehdy zalhal, nemohl samozřejmě tušit, že vinou hudebních historiků 20. století se prozradí, že jeho v Oxfordu předložená disertace, to jest Symfonie G dur č. 92 , byla už tři roky stará a dokonce už i jednou prodaná.
Návrat domů stále odkládal, vyslyšel až prosbu dalšího Esterházyho, který se jím chtěl pochlubit při nadcházející císařské korunovaci ve Frankfurtu. Ve Vídni však Haydna nic netěšilo, a tak když Salomon poslal další lákavý návrh smlouvy na koncerty v Londýně, vydal se tam Haydn v lednu 1794 znovu. Tentokrát ovšem vyjel Dr. Haydn z Vídně v novém kočáře a v doprovodu sluhy. Londýnské honoráře byly vskutku pohádkové, s královnou chodil hrát na čtyři ruce atd. Je dlouhodobě smlčovanou skutečností, že teprve po těchto anglických triumfech se stal Haydn – Dr. Haydn! – i v Rakousku předmětem všeobecného uctívání. Premiéry jeho dvou pozdních oratorních skladeb, inspirovaných anglickou tradicí tohoto hudebního druhu, už byly i velkými, ba přímo okázalými společenskými událostmi císařské Vídně.
Takový byl ve stručnosti příběh rohravského kluka, který v dlouhém tvůrčím vývoji bez nápadných zvratů, ale při stálém neokázalém experimentování, prošel cestu od prostého lidového „písničkáře“ („Gsangelmacher“) v mistra instrumentální a kantátové tvorby, který podstatně přispěl k rozvoji mnoha forem evropské umělecké hudby. Jeho smyčcové kvartety a symfonie jsou jako zdroj uměleckých prožitků stále aktuální. Důvodně si připomeneme i podíl českého elementu v jeho životě a díle, a to nejen ono lukavické „štěstí bezstarostné existence“, ale i četné české muzikanty v esterházyovském orchestru (Oliva, Blažek, Mrav, dva Červenkové, Makovec, Pecivál, Fuchs, Drobný, Švenda, Peško, Kraft, Pošva, Krumbholc ad.). Stejně tak i unikátní české haydnovské prameny, jako například Violoncellový koncert C dur , který O. Pulkert objevil ve sbírkách Národního muzea v Praze a na Pražském jaru 1962 měl svou novodobou premiéru, dále Haydnovy skladby pro dechové ansámbly ze sbírky clam-gallasovské atd.
Připomínka letošního velkého haydnovského výročí má i jinou aktuálnost: může sloužit jako jeden z mnoha dokladů, jak dávno a jak dobře je naše země nezanedbatelnou součástí Evropy a její kultury.
