Listopadový Philips Jazz Festival měl nesporné lákadlo. Joshua Redman mohl být výzvou pro ty, kteří si pamatují jeho bleskový nástup coby mladičkého jazzového neokonzervativce počátkem devadesátých let, vyznavači jeho novější, funk-jazzové tváře se zase těšili na živé provedení saxofonistovy aktuální desky Momentum. Obě kategorie publika mohly odcházet spokojeny. I když můžeme mít pocit, že tohle jsme už někde slyšeli (třeba u Medeski, Martin & Wood nebo Soulive), nelze snad v Redmanově záměru vidět kopírování módního zvuku. Přední jazzový saxofonista současnosti dělá hudbu, která ho zrovna baví a dělá ji dobře. Ostatně v jediném rozhovoru pro české tištěné periodikum to doporučuje i ostatním: „Nestarejte se příliš o hudební byznys, ale o práci na sobě.“
Dalo by se říct, že Joshua Redman (1969) byl díky jazzu sveden ze slibné kariéry právníka. Po úspěšném absolvování Harvard College byl v roce 1991 přijat na slavný Yale, nástup do školy ale o rok odložil. Brzy bylo jasné, že se do lavic již nevrátí. Na podzim 1991 zvítězil v respektované mezinárodní soutěži Thelonia Monka a podepsal smlouvu s Warner Brothers. Pro něj samotného to muselo být překvapení – bylo to totiž teprve čtyři měsíce poté, co se přestěhoval do New Yorku a začal pravidelněji cvičit. Do té doby byl pro něj saxofon spíše rozptýlením po náročném dni ve škole. Na jeho hudební vývoj neměl paradoxně zpočátku vliv ani tak jeho otec – saxofonista Dewey Redman – jako spíše matka, tanečnice Renee Sherdoff. Byla to totiž ona, která mu ukázala nejen Charlieho Parkera či Johna Coltranea, ale taky Jamese Browna, Parliament-Funkadelic nebo Led Zeppelin. Naskýtá se až otázka, zda právě tyto (zdánlivě protikladné) vlivy nezaznívají i na jeho posledním albu Momentum.
Jak vzpomínáte na dětství v Berkeley? Váš otec byl často na turné s Ornettem Colemanem, Keithem Jarrettem a dalšími, takže se doma moc nevyskytoval. Větší vliv na vás měla zřejmě matka. Začal jsem skutečně poslechem hudby, kterou měla ráda moje matka. Poslouchala hudbu všech žánrů – mého otce nebo Johna Coltranea, taky bluesověji založené věci jako Cannonball Adderley, Stanley Turrentine, Yusef Lateef. Líbil se jí i klasický soul typu Arethy Franklin a The Temptations, nebo i Beatles. Ovšem hodně často jsem u ní slyšel i indonéskou, indickou, africkou nebo arabskou hudbu, tedy východní tradici. Jako kluk jsem poslouchal vlastně to, co ona. Teprve později jsem šel hlouběji do jazzu, soulu či rocku.
V dětství jste prý taky poslouchal Led Zeppelin. Ano, v té době jsem poslouchal spoustu klasicky rockových kapel, taky Beatles, Rolling Stones. Mám pocit, že s Led Zeppelin jsem se setkal poprvé snad v deseti letech.
Máte nějakou desku, o které byste řekl, že vás nejvíce v životě ovlivnila? Asi A Love Supreme od Johna Coltranea. Pokud si pamatuji, byla to první jazzová deska, kterou jsem jako dítě slyšel. Vybavuje se mi ten její obal, a hlavně intenzita, se kterou mě zasáhla. Byla to nahrávka, kterou jsem poslouchal asi nejdéle v životě.
Velmi úspěšně jste vystudoval sociální vědy na Harvardu, byl jste přijat na práva na Yale. Bylo to pro vás velké dilema vybrat si nakonec dráhu profesionálního jazzového hudebníka? Tohle skutečně nebylo dilema! (smích ). Šlo o nejjednodušší volbu, kterou jsem kdy musel udělat. Když jsem se přestěhoval do New Yorku, měl jsem možnost několik měsíců hrát s hudebníky jako Roy Haynes, Charlie Haden, Jack DeJohnette, Paul Motian, Pat Metheny, Billy Higgins. Chci tím říct, že takovéhle příležitosti jsem se nemohl vzdát. Hudba určitě nebyla tím, co bych plánoval v životě dělat. Takže to bylo spíše velké překvapení.
A co byl tedy váš plán? Ve skutečnosti jsem neměl žádný jasný plán, normálně jsem chtěl pokračovat na škole, vystudovat práva, časem se rozmyslet, co bych chtěl dělat. Šel jsem prostě po konvenční cestě, na kterou se v Americe vydává spousta mladých lidí. Myslím, že jsem tehdy ani nevěděl, jak rád ve skutečnosti hraji. Dokud jsem si nezahrál s muzikanty, o kterých jsem mluvil.
Kdy jste hrál poprvé společně se svým otcem, saxofonistou Dewey Redmanem? Nevím, kdy to přesně bylo. Ale bylo to o letních prázdninách, kdy hrával v New Yorku v klubu Village Vanguard. Tam jsem si s ním zahrál pár skladeb.
Jak byste svého otce charakterizoval? Můj otec? Jistě mi byl vždy nápomocen, byl strašně hodný, ale i vtipný. Je to skvělý člověk a výborný muzikant. Na druhou stranu jsem s ním nevyrůstal, takže mi nějakou dobu trvalo, než jsem ho hlouběji poznal.
Říkal vám někdy, jak byste měl hudbu dělat? Řekl mi, ať hlavně nechci být jazzovým muzikantem (smích )! Myslím, že dobře věděl, co to obnáší, takže když jsem byl přijat na práva na Yale a rozhodl se tam nejít, moc to nedokázal pochopit. Ale taky rozuměl mému zapálení pro jazz, sám si tím prošel.
Jaký je podle vás rozdíl mezi vaší generací jazzmenů a tou, se kterou vyrůstal váš otec? Nevím, jestli to lze takto posuzovat, každý hudebník je jiný. Samozřejmě, že instituce jazzové výuky se za ty roky značně změnily. Ani nevím, jestli za mého otce byly v Americe nějaké skutečně jazzové školy. Toto všechno přišlo až později, výuka jazzu prakticky neexistovala až do sedmdesátých let.
Jaká je tedy role jazzové výuky dnes? O tom se mi osobně těžko hovoří, neprošel jsem formální jazzovou výukou. Vlastně jsem se jazzu učil obdobně jako generace mého otce – poslechem, hraním s ostatními muzikanty. A ve skutečnosti jde podle mě o jediný způsob, jak se lze hudbě učit – přímým kontaktem, sdílením prožitku. Jistěže je tu místo pro klasickou jazzovou výuku a spousta dobrých muzikantů z ní vzešla, mají zase jiné přednosti. Takže si nemyslím, že by formální jazzová výuka byla nutně špatná.
Vlastní skladby jste začal psát poměrně pozdě, vždyť váš první kousek – Sublimation – vznikl až roku 1991. Předtím jste neměl chuť skládat vlastní věci? Ne, z počátku jsem opravdu netoužil po vlastních skladbách. Možná proto, že jsem se jako muzikant nebral příliš vážně. Ano, miloval jsem hudbu, hrál jsem ji, ale byla to pro mě tehdy hlavně zábava a rozptýlení. Hudba pro mě byla únikem ze stereotypu a disciplíny všedního dne, ve škole jsem opravdu dřel – takže hra pro mě byla jednoduše tím, co je pro jiné třeba basketbal. Nikdy jsem se příliš nestaral o techniku hry, skladbu, broušení vlastního výrazu, tohle přišlo později. Pochopitelně, když jsem začal později psát, o principy kompozice jsem se již zajímal.
Aktuální album Momentum je druhou nahrávkou vašeho Elastic Bandu (respektive dříve tria Yaya3). Můžete srovnat předchozí desku Elastic a nynější Momentum? Co se změnilo? Kapela se na koncertech určitě vyvíjí. Asi víte, že deska Elastic byla mou první, kde jsem nelpěl na čistě akustických nástrojích. Objevujeme nové zvuky i rytmy, a mnohem víc než ke swingu máme blíž ke groovově založeným kapelám. Elastic Band je v jistém smyslu mnohem víc postaven na propracované kompozici. Improvizace jistě hraje i zde velkou roli, ale funguje tady docela jinak než u mých předchozích skupin. Podle mě jde Momentum mnohem dál, než před tím Elastic. Řekl bych, že jde o lepší nahrávku.
Na Momentu nalezneme dva klíčové bubeníky – Jeffa Ballarda a Briana Bladea. Měl jste nějaký zvláštní důvod, proč jste je střídal od jedné skladby k druhé? Brian Blade byl původním bubeníkem Elastic Bandu, na turné v polovině roku 2002 jej ale vystřídal Jeff Ballard. Od té doby je hlavním bubeníkem, i když třeba teď do Prahy s námi přijel místo něj Gregory Hutchinson. Když jsme nahrávali Momentum, bylo mým hlavním cílem ukázat koncertní trio Redman-Yahel-Ballard. Na druhé straně jsem chtěl přizvat i Briana, protože byl přece původním bubeníkem a jeho spojení s Yahelem je ještě starší. V některých skladbách jsem prostě chtěl slyšet Brianovy bicí. Nicméně oba považuji za skvělé bubeníky se smyslem pro to, co s Elastic Bandem dělám.
Jaká byla na Momentu role postprodukce? Předpokládám, že jste pracovali jinak než na většině předešlých, víceméně akustických nahrávek. Ano, ta práce byla jiná. U desky Momentum či před ní u Elasticu jsem poprvé využíval studio jako svého druhu další nástroj – následným vrstvením zvuků, nástrojů, editací nahraných partů. Nicméně i tak je 95 procent desky nahráno živě. Těch zbývajících pět procent je pouhým nástrojem, který nám měl co nejlépe umožnit dosáhnout požadovaného zvuku.
Tu a tam se objevíte i v jiných elektronických projektech. Dílem jste přispěl na album Film Ing norského klávesisty Bugge Wesseltofta, také jste s ním párkrát koncertoval. Jak k této spolupráci došlo? Poprvé jsem s ním hrál na jazzovém festivalu v norském Kongsbergu. Teď si nevzpomínám, jak k tomu tehdy došlo, mám pocit, že za mnou s touhle nabídkou přišli pořadatelé festivalu. Ale Buggeho hudbu jsem znal již před tím. Velmi se mi líbila hlavně jeho deska Moving. Hodně jazzmenů dnes kombinuje akustický jazz s elektronickými formami a myslím, že tento jeho pokus byl velmi úspěšný. Na pódiu se mi s Buggem hrálo skutečně skvěle, takže když pak zavolal, jestli bych mu nenahrál něco na Film Ing, rád jsem souhlasil.
Jste uměleckým šéfem San Francisco Jazz Spring Season. V čem tkví vaše role? SF Jazz je hlavní institucí, která v Bay Area organizuje jazzové koncerty. Skoro dvacet let jsem spolupracoval se sanfranciským jazzovým festivalem, který se koná v polovině roku. Ale před pěti lety mě jeho organizátoři požádali, abych jim pomohl dát dohromady i letní sérii koncertů. Takže od té doby se spolupodílím na vytváření obsahu SF Jazz Spring Season, rozhoduji o tom, které kapely pozveme, které chceme „objevit“. Před pár lety jsme založili SF Jazz Collective, což byl tehdy první „dvorní“ ansámbl, který SF Jazz měl. Jde vlastně o periodicky sestavovanou formaci nejvýznačnějších jazzových skladatelů. Funguje to jako workshop, kdy se sejdeme asi na pět týdnů, každý z hudebníků přinese vlastní skladby, které můžeme před turné vybrousit, a vyhrát si s nimi.
S formací SF Jazz Collective jste postupně vzdali hold Ornettu Colemanovi, loni Johnu Coltraneovi, letos by to měl být Herbie Hancock. Jaká je vlastně idea těchto poct? Nejde přece o pouhý revival. Ne, nikdy bych se nepovažoval za jazzového revivalistu, milovníka tradice. Jistě, že mám respekt k jazzové tradici, ale není to nic, co bychom museli za každou cenu konzervovat. Historie pro mě není bodem, na základě kterého bych posuzoval veškerou současnou tvorbu. Jazzová tradice je přece něco jako jazyk. A jazyk – ať již angličtina nebo třeba čeština – je neustále ve vývoji, je součástí života. Takže s SF Jazz Collectivem nemám snahu vzdávat někomu poctu, oživovat jej. Jde nám o to pochopit duchovní rozměr skladeb těchto velikánů a zprostředkovat jej lidem. Snažíme se na jejich skladby dívat docela jinak, věříme, že jejich podstatou jsou sdělení, která jsou jednoduše relevantní i dnes, jsou nadčasová. Skrze jejich formu se ale stále snažíme ukázat naše současné nápady.
Jaké jsou tedy vaše další plány s tímto kolektivem? Chystáme delší turné než doposud, zřejmě šestitýdenní, respektive dva týdny zkoušení a čtyři týdny na cestách. V roce 2006 také poprvé s SF Jazz Collectivem vyjedeme do Evropy. Ale u tohoto projektu pro mě rozhodně není prvotní cestovat po celém světě nebo něco podobného. Cestovat můžu se svými vlastními kapelami. Co je pro mě důležité na této skupině není jen možnost spolu vystupovat, ale hlavně příležitost se sejít na jednom místě na několik týdnů, zkoušet, tvořit, a při tom se navzájem poznávat. To je něco, co je v současném jazzu vzácné.
Co si myslíte o nálepce „Mladí lvi“, kterou vám a některým dalším jazzmenům koncem osmdesátých let přiřkli někteří publicisté? Nesnáším ji! Tomu termínu nepřikládám žádnou výpovědní hodnotu, ať již byl aplikován na mě nebo kohokoliv jiného. Podle mě jsou „mladí lvi“ pouhým marketingovým konceptem, není to hudební pojem. Označuje určitou image, kterou hudební průmysl konce osmdesátých let potřeboval vytvořit. Měla označovat určitý stupeň virtuozity a spojitost s minulostí. Ve skutečnosti se ale domnívám, že tato nálepka mnoho hudebníků omezovala, ať již na ně seděla nebo ne. Já jsem snad odolával, i když podle mě – snad kromě věku – ta nálepka se mnou moc souviset nemohla. Termín se dnes již naštěstí moc nepoužívá.
Dotkli jsme se marketingu. Počátkem devadesátých let jste byl zřejmě prvním jazzovým hudebníkem, který byl sponzorován výrobcem oblečení, firma DKNY tehdy oblékla celou vaši kapelu. Co spojuje jazz se světem módy? Nevím (smích ). V historii jazzu jistě nalezneme spoustu muzikantů, kteří kladli důraz na módní oblečení, jako třeba Miles Davis, Sonny Rolins, kreativní byl v tomto ohledu Lester Young. Ve skutečnosti to ale nepovažuji za moc důležité, nemá to co dělat s hudbou. Každý je ale jiný, někdo si na tom zakládá a vypadá dobře.
Část známých jazzových hudebníků dnes zakládá vlastní labely. Vy o tom neuvažujete? Zatím ne, i když nechci říkat nikdy, možná, že přijde čas, kdy budu mít chuť vydávat desky na vlastním labelu. Víte, já se byznysu spíše vyhýbám, chci hrát svou hudbu, mít možnost ji nahrávat.
Ale třeba Dave Holland nebo Dave Douglas tvrdí, že jim vlastní label poskytuje nezávislost. Myslím, že pro hudebníky, kteří chtějí mít plnou kontrolu nad svou tvorbou, je to jedna z možností. Hodně z nich to teď zkouší. Takže kdo ví, možná, že autorské labely budou budoucností jazzu. Já jsem však s nahrávacími společnostmi problémy neměl, Warner Brothers nebo i ostatní mě vždy nechali dělat to, co jsem chtěl.
Co byste tedy poradil mladému člověku, který dnes touží po dráze jazzového umělce? Řekl bych mu, ať netouží po kariéře jazzmana, protože ho žádná kariéra nečeká. I pro velmi dobré hráče je kariéra něco docela relativního, zcela nepředvídatelného. Každý by si měl ujasnit, proč jazz vlastně dělá – co chce vytvořit a říct svou tvorbou lidem. To je asi nejdůležitější. Nestarejte se příliš o hudební byznys, ale o práci na sobě. Sám věřím, že pokud jste opravdu dobří a máte co říct, ostatní už přijde samo.
V roce 2004 jste cestoval s kapelou Kurta Rosenwinkela, objevil jste se taky na jeho poslední nahrávce Deep Song. Plánujete v nejbližší době nějakou další spolupráci? Ano, hodně jsme cestovali a rád na to vzpomínám, Kurt patří k mým nejoblíbenějším muzikantům. V nejbližší době nic v plánu nemáme, čímž ale nevylučuji, že se zase časem nesejdeme.
A vaše vlastní plány? Nyní dokončuji turné s Elastic Bandem a na jaře mě čeká práce s SF Jazz Collectivem. Ještě nevím, co bude následovat. Určitě bych rád dál rozvinul to, co teď dělám s Elasticem, ovšem je třeba napsat ještě spoustu věcí a domyslet, co s kapelou bude dál. Rád hraji v malých akustických seskupeních, takže se k nim asi taky časem vrátím.
