Německý dirigent Claus Peter Flor onemocněl a zamíchal týden před koncertem kartami nejen pořadatelům Festivalu Bohuslava Martinů, ale také Jakubu Hrůšovi . Třiadvacetiletý Mácalův asistent u České filharmonie tak rázem dostal na záskok šanci, na kterou jiní čekají deset let. Chopil se příležitosti (9. 12.) směle a plně obstál. Vedl orchestr pěkným gestem a s jistotou, působil dostatečně suverénně i připraveně, hudba mu plynula ve správných mantinelech a měla svou přesvědčivost. Hrůša naznačil, že je výborně vybaven i vyškolen a že je nesporně velkou, ne-li přímo největší nadějí mladé české dirigentské generace. Dynamikou nešetřil. Janáčkova-Talichova suita z Příhod lišky Bystroušky (s touto operou má Hrůša autentickou zkušenost z divadla) se tak rozezpívala skutečně až hymnicky, jak to má být. Dvě zralé a pozdní kompozice od Bohuslava Martinů – Paraboly a Rapsodie-koncert pro violu a orchestr – měly ve smělém dynamickém rozvrhu poprávu i mnoho lyriky. Filharmonie ten večer málem až marnotratně rozdávala intenzivní krásný zvuk. Podpořila v tom violistku Isabelle van Keulen , která oduševnělým, znělým a měkkým tónem a hladkou technikou vnesla do martinůovské partitury jedinečný náboj. Jen Dvořákova dechová serenáda byla v této sestavě svým malým obsazením a nesymfonickým zvukem jako by odjinud, vybočením možná až moc razantně nezvyklým, ale zahrána byla kultivovaně a vyváženě. Martinů v sousedství dalších českých klasiků byl v porovnání s dřívějšími lety, kdy hrála filharmonie na festivalu jen jeho, krokem vstřícný k publiku. Zároveň byla tato dramaturgická koncepce výrazem toho, že Martinů může být a je tou nejběžnější součástí repertoáru.
Iniciativa a občanské sdružení nazývající se Prague Pocket Opera , tedy Pražská kapesní opera , se zjevila v kulturním dění metropole téměř jako zázrak, nenápadně a neagresivně, bez velkého tlaku a bez reklamy. Přesto měl její úvodní projekt Dvakrát Martinů , jenž nebyl součástí Festivalu B. Martinů, ale byl jím doporučován, podvakrát plno. V Divadle Komedie uvedl k této příležitosti sestavený tým (26. a 27. 11.) aktovky Slzy nože a Ariadna . Zřejmě evidentně a skutečně žánr komorní opery Praze chybí a je po něm poptávka, takže lidé, kteří novým projektem vyjadřují a realizují své umělecké nutkání, asi opravdu kápli na správnou notu. Obě opery se hrály v podstatě vcelku a byla to sympaticky mladá, nehledaná a dobře zvládnutá inscenace. Tento pro operu netradiční prostor pomohl navodit vhodnou atmosféru a byl nápomocen jak při vzniku celkového přístupu, tak výsledného pocitu. Ten byl nesen neformálností, přímočarou nevyumělkovaností a pochopitelně velmi malou vzdáleností mezi hledištěm a jevištěm, z níž se snažili inscenátoři vytěžit spíše výhody. Hudebně za projektem stál dirigent Marko Ivanovic s Komorním orchestrem Berg , který se úspěšně zhostil jak bizarnější a co do počtu nástrojů řidší partitury v první polovině, tak masivněji obsazené a klasičtěji traktované partitury pozdního díla v druhé polovině večera. Režiséru Danielu Balatkovi se podařilo vykročit z typu studentského a studiového ztvárnění zejména v Ariadně směrem k odpovídající stylizaci, vznešenosti a fantazijní nadstavbě. O něco jistější a lepší než docela dobře zpívající a hrající Andrea Priechodská , Marika Žáková a Josef Moravec v Slzách nože byli (zkušenější) sólisté v Ariadně – Irena Houkalová , Václav Sibera a František Zahradníček . Prague Pocket Opera prokázala invenci a patrně snad i možnou životaschopnost. Chce se „na scéně“ objevovat spíše příležitostně. A tak snad bude mít i příště šťastnou ruku ve výběru vhodných titulů. Zde tomu tak bylo.