Julian Rachlin se stal přes noc slavným už ve svých 14 letech. V roce 1988 vyhrál cenu „Young Musician of the Year“ mezinárodní soutěže Eurovize v Amsterdamu. Následoval debut s Vídeňskou filharmonií, kde vystoupil jako nejmladší sólista všech dob pod taktovkou Riccarda Mutiho. Následovala studia u významného pedagoga Borise Kuschnira ve Vídni a posléze i soukromé hodiny i u Pinchase Zukermana. Právě Zukerman Julianovi otevřel nový obzor – hru na violu. Následovaly koncerty snad se všemi světovými orchestry, prestižní pódia největších koncertních sálů i festivalů… A vedle toho dostatek času a energie na podporu dětí po celém světě, což v roce 2010 vyústilo v oficiální spolupráci s UNICEF.
Den před naším rozhovorem se Julian Rachlin vrátil ze Soulu. Na cestách byl přes měsíc a den po návratu jsem ho zastihla telefonicky doma ve Vídni, kam v roce 1978 emigrovala celá jeho rodina z Litvy. Tehdy mu byly čtyři roky a Vídeň zůstala jeho novým domovem. V Praze se již několikrát představil v houslovém recitálu a jako sólista České filharmonie. Dlouhodobá spolupráce vyústila v nový společný projekt. Tentokrát se Julian Rachlin na festivalu Dvořákova Praha představí nejen jako sólista České filharmonie, ale také jako její dirigent (18. září ve Dvořákově síni pražského Rudolfina). V následném houslovém recitálu ho budeme mít možnost slyšet hrát také na violu.
V Praze nám tentokrát představíte všechny oblasti svého obrovského talentu. Pokud byste přijížděl pouze jako houslista, asi bychom od vás očekávali provedení Dvořákova houslového koncertu… Přijíždíte ale převážně s mendelssohnovským programem. Byla dramaturgie večera vybírána přímo na míru vašeho vystoupení jako sólisty – dirigenta? Ano určitě. Program jsem skutečně vybíral s ohledem na své vystoupení sólisty i dirigenta. V posledních asi pěti letech je pro mne dirigování stále důležitější, je doslova ve středu mého zájmu a je to pro mne opravdu velké téma. Hlavně se snažím vystupovat zároveň jako sólista i dirigent. Takže Mendelssohnův houslový koncert budu nejen hrát, ale zároveň i dirigovat. A pokud chci sólové hraní s dirigováním spojit, je nutné zohlednit i samotný program koncertu. Chtěl bych ale dodat, že se na koncert velice těším. Prahu opravdu miluji. Je to nádherné historické město plné krásy a tradice a vždy se tam vracím s velkou radostí.
Tentokrát tedy poprvé také jako dirigent… Jak rychle se vlastně nový repertoár učíte? Přiznávám, že můj repertoár dirigenta je zatím velmi malý. Musím postupovat opatrně, protože v tuto chvíli skutečně zastávám celkem tři profese – jsem houslista, dirigent a violista. A to je svým způsobem velice nebezpečné. Pokud si chci při tak velkém objemu práce zachovat vysokou úroveň, musím velmi obezřetně postupovat právě v oblasti výběru repertoáru. Takže program, se kterým vystupuji jako dirigent, je značně omezený. Navíc se rád přípravě věnuji maximálně a každé dílo studuji velmi podrobně, mnohem déle než samotní zkušení dirigenti. Ale mně to tak vyhovuje. Už velmi dlouho na svých recitálech během jednoho večera přecházím z houslí na violu. To praktikuji už od roku 2000, takže to je pro mne dnes už zcela přirozené. Ale i v tomto případě musím dodat, že jsem kdysi i jako violista studoval nový repertoár velmi pomalu, doslova skladbu po skladbě… A teď vlastně stejným přístupem buduji svůj nový program jako dirigent. Zkrátka postupně, pomalu a precizně.
Takže Mendelssohnův houslový koncert jste pro festivalový koncert vybral právě proto, že vám dává možnost současně dirigovat? Ano přesně… množství houslových koncertů, které můžete jako sólista zároveň dirigovat, je značně omezené. Na výběr jich je pouze několik.
A patří mezi tyto koncerty také Dvořák? Mohl byste třeba v budoucnu Dvořáka hrát i dirigovat zároveň? …Hm, (dlouho se zamýšlí…) o tom musím vážně přemýšlet. Totiž právě nyní se připravuji na dirigování houslových koncertů Brahmse a Čajkovského, samozřejmě tak, abych hrál a zároveň dirigoval. Ještě jsem je takto neprovedl, ale na vystoupení se už chystám. Co se týká Dvořáka, musím vám dát za pravdu. Měl bych se o to v budoucnu také pokusit. Už jsem to vyzkoušel v případě Dvořákova violoncellového koncertu, který jsem hrál a dirigoval v transkripci pro violu. To šlo. Dvořákův houslový koncert opravdu miluji, ale zatím jsem ho takto neprovedl, což přiznávám ve velkých rozpacích. Takže vlastně bych si tento koncert měl dát do seznamu skladeb, které chci připravit pro své vystoupení coby sólista – dirigent… Jednou přijde den, kdy ho zahraji i zadiriguji (smích).
Ano, ten čas myslím opravdu přijde, ale u vás je obdivuhodné už i to, jak samozřejmě během recitálu přecházíte z houslí na violu. Bylo to z počátku hodně obtížné? Samozřejmě, vše co chcete dělat pořádně, je obtížné. Někdy je velmi těžké zahrát i jednoduchou melodii krásně… Často říkám, že přechod z houslí na violu, je jako když během večera změníte řeč. Je to těžké, nebo není? Ano, je to svým způsobem obtížné, ale můžete to zvládnout. Pro mne to už dnes je zcela přirozené, ale vlastně máte pravdu. Hrát na housle a violu je v mnoha ohledech sice podobné, ale zároveň velmi rozdílné. Jsou to dva různé světy.
Ostatně právě to, jak samozřejmě z jednoho nástroje přecházíte na druhý, nám na festivalu Dvořákova Praha předvedete. Ovšem tentokrát Vás nebude doprovázet Váš stálý klavírista Itamar Golan, ale paní Magda Amara. Mohl byste nám tuto umělkyni blíže představit? Ano, Itamar tentokrát nemohl přijet a musím potvrdit, že většinou právě s tímto skvělým klavíristou vystupuji, je mým stálým hudebním partnerem. Magda Amara je ale naprosto vynikající a jsem velmi rád, že s ní mohu v Praze vystoupit. Musím se přiznat, že jsem se s ní jako s klavíristkou seznámil teprve nedávno. Ale osobně ji znám už dlouho, je totiž manželkou mého velmi dobrého přítele, klavíristy a dirigenta Stefana Vladara. Musím ale říci, že je jednou z nejtalentovanějších a nejbáječnějších klavíristek, se kterými jsem se kdy potkal, a chtěl bych vlastně říci hudebníků všeobecně! To, jak hraje a co jako muzikantka a klavíristka nabízí, je skutečně mimořádné. Je nejen sólistkou, která skvěle zahraje jakýkoliv náročný klavírní koncert, ale má také vrozený cit pro komorní spolupráci. Věřím, že lidé, kteří přijdou na koncert, skutečně ocení její vážný přístup k hudbě. Ale také její neuvěřitelný cit pro zachycení kouzla okamžiku… Už jsem měl možnost s Magdou hrát jeden recitál a byl jsem skutečně maximálně inspirován její hrou. Když jsem tedy zjistil, že Itamar Golan se mnou v Praze hrát nemůže, velmi jsem si přál, abych mohl přijet právě s Magdou. Bude to tedy naše v pořadí druhé vystoupení.
Myslím, že co se týká klavíristů, máte jistě velký přehled už i vzhledem k tomu, že vaše maminka, Sophie Rachlin, je vynikající klavíristka, a jistě právě s ní jsou také spojeny vaše začátky. Co vám vlastně vaše maminka do profesionálního života předala? Ano, moje maminka je vynikající klavíristka a možná pro vás bude překvapením, že je v současnosti také mojí profesorkou dirigování! Ale musím přiznat, že jsem ji o to nepožádal sám… O pomoc s dirigováním jsem nejdříve požádal svého nejbližšího přítele, dirigenta Marisse Jansonse. V mém životě je pro mne nejen velmi významnou hudební osobností, je zároveň mým druhým otcem. S mými rodiči se zná už od dob studií. Studovali spolu v Petrohradě a naše rodiny se úzce přátelily ještě předtím, než jsem se narodil. Právě jeho jsem přibližně před pěti lety požádal, jestli by mne učil nebo mi alespoň příležitostně dal hodinu. Jenomže k mému zklamání mi odpověděl, že ne, že chce nejdříve vidět, jestli to myslím s dirigováním vážně… A k mému překvapení mi doporučil, abych se začal učit u své matky. Jak řekl, pouze této dámě jako profesorovi dirigování věří! Já jsem samozřejmě ke své matce chodit na dirigování nechtěl, víte jak to chodí mezi matkou a synem… už mi není patnáct… (smích), ale musel jsem ji o to požádat, protože mi to takto přikázal právě Mariss Jansons. Ale nakonec jsem byl opravdu mile překvapen, jaké schopnosti má moje matka i jako profesorka dirigování. Už je to několik let, ale stále se u ní učím, je skutečně skvělá. A teď také Mariss Jansons vidí můj pokrok a začíná se mi rovněž věnovat. Dává mi hodiny a cenné rady a nedávno mi také napsal doporučující dopisy pro má další angažmá. A skutečně moc mne podporuje. Jsem ale hlavně velmi vděčný svojí matce za to, co vše mi předává, a jsem na ni pyšný.
Ale na svých koncertních cestách se určitě potkáváte také s celou řadou světových dirigentů. Jak vás přijímají oni? Ano, to je skutečná výhoda. Mám přímou možnost s nimi navázat kontakt a pozorovat, jak s orchestrem pracují. A také se stále na něco ptám, protože ve světě dirigování se stále cítím jako „baby“. Svět dirigování a práce s orchestrem je obrovské umění, velký svět, a já teprve začínám… Ale hlavně je zajímavé pozorovat, kam vás to jako hudebníka přivádí a jak dirigováním hudebně zrajete. Je to neustálé hledání a právě to se mi velmi líbí. Nemám rád, když zůstávám na místě, musím stále cítit vývoj.
V čem nyní vnímáte hudbu nově, jinak? Jedna věc je učit se práci s orchestrem a samotné dirigování, ale co vám zkušenosti dirigenta přinesly jako houslistovi? Ta změna je obrovská. Jsou koncerty, které hraji už 20–30 let a dnes se na ně dívám jako na zcela nová díla. Pokud jsem u orchestru také jako dirigent, poprvé v životě prožívám svou naprostou a jedinečnou interpretaci celého díla. Uvědomte si, že pokud vedle vás stojí dirigent, celá práce s orchestrem je na něm, takže celkové pojetí nikdy není zcela podle vás. Jako sólista můžete dirigenta požádat o změnu dvou tří míst, ale to je vše. Možná vám to zní divně, ale skutečně, pokud je vedle vás dirigent, nikdy celkové pojetí koncertu nebude takové, jak si jako sólista představujete. Já mám najednou možnost připravit celý koncert po svém – samozřejmě v tomto případě tak, jak si to asi přál Mendelssohn…, ale zkrátka tak, jak Mendelssohnovu hudbu vnímám já. A to je zásadní rozdíl, to vše změní.
Ano, pokud se můžete takto chopit celkového provedení, je to jistě úžasné, ale co práce s partiturou? Jak právě studium partitury mění vaše vnímání hudby? Samozřejmě pokud se učím partituru, znám dobře celou orchestraci. A pokud jsem se k nějakému koncertu po letech vrátil nejen jako sólista, ale také jako dirigent – s vědomím, jak přesně jsou jednotlivé hlasy v orchestru přejímány, kdy hraje který nástroj, co mají v partituře například druhý fagot, horny, trubky, klarinety apod. – velmi to změnilo moje pojetí. Najednou koncert po mnoha letech interpretace začnu vnímat jako skutečné symfonické dílo, už se nezaměřuji pouze na svůj sólový part… Takže pro mne byl počátek dirigování skutečně velmi důležitým krokem na mé cestě hudebníka.
Příští rok oslavíte své čtyřicátiny. Připravujete u této příležitosti nějaký zajímavý projekt? Ano, připravuji velice zajímavý projekt, který se uskuteční ve Velkém sále Musikvereinu ve Vídni. Jak jinak, představím se opět jako houslista, dirigent a violista v jedné osobě. Jako vášnivý komorní hráč si zahraji všechna klavírní tria Roberta Schumanna spolu s klavíristou Jeanem – Yvesem Thibaudetem a violoncellistou Mischou Maiskym. A jako sólový hráč se představím v Šostakovičově Houslovém koncertu č. 1 spolu s Mnichovskou filharmonií a dirigentem Lorinem Maazelem. A zadiriguji si rovněž jeden koncert s Anglickým komorním orchestrem, opět ve Velkém sále vídeňského Musikvereinu.
To vše jsou vaše role hráče a dirigenta. Po mnoho let jsme vás také mohli sledovat jako organizátora a dramaturga zajímavého festivalu komorní hudby v Dubrovníku. Ten název byl více než sympatický „Julian Rachlin & Friends“. Přijížděli světoznámí umělci – Thomas Hampson, Yefim Bronfman, John Malkovich, Mischa Maisky… Letos jsem ale poprvé neviděla anonce. Jak se festival vyvíjí? Musím vás zklamat. Po 12 letech jsem skutečně musel tento úspěšný festival ukončit, a to z důvodu nedostatečné finanční podpory. Prožil jsem v Dubrovníku fantastické zážitky, na které nezapomenu a uchovávám si je jako poklady. Dubrovník je nádherné město, až bych řekl město magické krásy. Hudebníci přijížděli z celého světa a mezi nimi často i skvělý český hornista Radek Baborák. Byl součástí mé „dubrovnické hudební rodiny“, jak jsem s nadsázkou říkával všem mým přátelům, kteří za mnou přijížděli. Ale idea projektu „Julian Rachlin & Friends“ nekončí. Pouze se celý nápad, veškeré naše aktivity a společné muzicírování přesune jinam, pravděpodobně do USA, ale v tuto chvíli je vše v jednání. Více vám prozradit zatím nemohu.
Mluvíte o aktivitách… Asi máte na mysli i některé projekty, které jste v rámci festivalu v Dubrovníku organizoval mimo jiné ve spolupráci se světovou organizací UNICEF – například fotbalové utkání mezi hudebníky, profesionálními fotbalisty Chorvatska a bývalými členy týmu FC Barcelona, to vše na podporu projektů UNICEF Chorvatska… Pro děti děláte opravdu hodně už mnoho let. Jak se vaše spolupráce s UNICEF vyvíjí do budoucna? V současnosti jsem Vyslanec dobré vůle UNICEF pro Litvu a Rakousko. To je moje oficiální pozice, ale to neznamená, že bych organizoval projekty pouze pro tyto země. Naopak. Připravuji koncerty a různé projekty po celém světě. Proto je možné, že mi UNICEF v budoucnu nakonec udělí pozici Velvyslance dobré vůle na mezinárodní úrovni. Práci na podporu dětí a humanitárních projektů dělám s velkým nasazením už mnoho let a velmi mne naplňuje.
