Součástí rozsáhlého turné – koncertního maratónu – skupiny Illustratosphere k novému albu Maratonika byla také zastávka v brněnském sále Semilasso. Rozhovor s Danem Bártou probíhal po koncertě a následné autogramiádě. Na otázky jeden z našich nejlepších zpěváků odpovídal pohodově a uvolněně a bylo znát, že si mluvené slovo užívá stejně jako slovo zpívané.
Koncert v Brně jste zahájil slovy ze svého písňového textu Opýšemé inaší: „Co se ode mne žádá? / Ať zazní prostá píseň.“ Později jste však z pódia mluvil o sdělení jako o „komplikovaně zašifrovaném vzkazu“. Jak to jde dohromady? Poslední verš té písně zní: „Na viděnou, vážně díky, že nasloucháš. Pak odměnou tvou nechť jsou píseň složitá a příběh spletitý.“ Přestože se snažím, nedaří se mi vyjádřit prostou písní. Doufám však, že k ní časem dospěju. Většina z těch, kteří dělají muziku a začínali složitě, se později dostane k dětské jednoduchosti. Ta píseň, to je vlastně takový žert. Ale je v ní také trocha hořkosti z toho, že se snažíte vytvořit něco krásného, chvílemi až barokního, ornamentálního, ale doba je dnes taková, že ne každý si taková díla může z časových důvodů užít.
Stavíte prosté a jednoduché umění a umění ornamentální proti sobě, nebo i v tom barokním nacházíte něco jednoduchého? Pro současnou hudbu je, alespoň co do struktury, barokní muzika fundamentální. A barokní sloh, aspoň z toho mála, co o něm vím, se mi zdá zdobný až možná proti své vůli. V tom si vlastně s barokními umělci můžeme být podobní, i když, obávám se, my jsme daleko víc secesní. A to je ještě horší (smích).
Se zdobností souvisejí aranže písní. Na Maratonice kladete více než dříve důraz na elektrickou kytaru a na basu, naopak kláves je tam méně, což souvisí mimo jiné s odchodem pianisty Stanislava Máchy. Ke změně došlo také právě na postu kytaristy… My jsme se napolo rozpadli a pak jsme se znovu dali dohromady. S Mírou Chyškou, který teď přišel do kapely zpátky, jsme Illustratospheru kdysi zakládali. Mírův styl hry je samozřejmě jiný a my se s ním snažíme vrátit zpátky ke kořenům naší tvorby.
Já bych možná nemluvil úplně o návratu, spíše tam vnímám pohyb po spirále… Tak úplný návrat samozřejmě není možný, třináct let je třináct let. To je polovina naší muzikantské kariéry.
Jak se jednotliví muzikanti podílejí na tvorbě nových písní? Hodně písní skládá Filip Jelínek, něco píšu já, tvoříme také společně jako tandem a na některých skladbách se podílíme všichni dohromady. Robert Balzar rovněž píše, tu a tam… Texty si zpravidla obstarávám sám. Míra Chyška, který je velmi vkusný člověk, orientuje se ve formě a má cit pro zvuk a dramaturgii písní, má na starosti, kromě spoluautorství, zvukové aranže. Dokáže Filipa i mne krotit a je vlastně takovou protiváhou k nám dvěma. Jeho osobitý styl hry je tak výrazný, že dotváří atmosféru písně, i když zrovna nemá sólo. Ale to platí i pro ostatní, navzájem se vyvažujeme.
Ale atmosféru do značné míry vytváříte i vy svým zpěvem. Všiml jsem si, že v některých písních používáte dva mikrofony – jeden na sdělení textu, druhý na hrátky s hlasem. Používám efekt, s jehož pomocí rozšiřuji svůj výrazový rejstřík. Taková věc se hodí, protože díky ní mohu svou hudbu udělat pestřejší.
Jste v hledání nových výrazových rejstříků samouk, nebo máte v používání efektů nějaké vzory? Vlastně ani nevím… Koupili jsme si tu krabičku s Matějem Ruppertem a s Vojtou Dykem zhruba ve stejnou dobu a každý z nás ji používá trochu na něco jiného. Začalo to myslím s albem Theyories, když jsem takové věci potřeboval, abych se přiblížil nahrávce. Nechci je sice moc zneužívat, ale někdy se vyloženě hodí.
Robert Balzar sice občas bere do rukou i baskytaru, ale obecně mám pocit, že i v některých skladbách, kde bych čekal elektrickou basu, hraje na kontrabas. Jaký je váš vztah ke zvuku kontrabasu v porovnání s baskytarou? Já mám vážně rád zvuk kontrabasu, když supluje baskytaru v groovu. Je jemnější a přitom tvrdší. Některé figury jsou ovšem na kontrabas nehratelné. A taky určité aranžmá z baskytary přímo vychází. Mám rád akustické hraní. Anebo tiché elektrické hraní. Tisíciwattové ticho, jak říká Marta Minárik.
Co si vůbec mám představit pod slovem Maratonika? Zdůrazňujete jím rychlost, nebo spíše dlouhou trať? Spíš to druhé. Ale představte si, co chcete. Nebo spíš pozorujte, co si představujete, když to poprvé uslyšíte nebo přečtete. Mohli bychom pojmenovávat desky i I, II, III, IV a tak dále – tak jako tak ty slovní hříčky většinou mají za úkol jen „vybrat“ typ filtru, kterým se díváte na celý svět a na nás i na sebe v něm. Takže tady je to trochu jako pozorovat svět z pohledu běžce, který má dlouhou cestu za sebou a dlouhou cestu před sebou. Nebo pozorovat svět jako něco na půl dlouhé cesty. Každé slovo má přece chuť, tvar, barvu, hmotu, něco znamená, něco evokuje, k něčemu odkazuje, vyvolává nějaký pocit a podobně. Tak ať si každý pohraje sám. Vysvětlím vám takhle pomocí slova Maratonika celý vesmír, když budu chtít. Pomocí věty Miluju Alžbětu Plívovou to asi nepůjde, jakkoliv má tahle věta, tedy její obsah, pro mě momentálně zásadní význam při pohledu na svět (a jistě i při „vymýšlení“ slov typu Maratonika). Maratonika je prostě slovo. Neznamená nic a má znamenat všechno. Vždyť je to tak zřejmé. Jen spouští myšlení, tvoří rámce i výhledy, otevírá brány k výletu kamkoli, kde máte k dispozici alespoň protomapu krajiny pojmů, myšlenek a představ. Slova už jsou taková z definice. Je to přece jejich podstata i funkce.
Snažíte se na koncertech co nejvíc přiblížit nahrávce, nebo dáváte prostor improvizaci? Úplně stejně to zahrát nejde. Na každém koncertě záleží na atmosféře a na náladě, na tom, jak hrají ostatní muzikanti nebo jak se slyšíte. Podle toho pak člověk píseň reinterpretuje, a pokaždé ji tedy hraje trochu jinak. Samozřejmě že text se musí zachovat, tam se moc improvizovat nedá. Ale téma se dá přednést pokaždé trochu jinak. Když je v kapele dobrá nálada a všichni táhneme za jeden provaz, můžeme si takových změn dovolit víc, a přitom je to stále ta samá písnička. To je přesně ten pocit, který se blíží štěstí: Muzikant hraje pořád totéž, ale pokaždé trochu jinak. Přitom nestrhává pozornost jen na sebe, ale zůstává věrný celku. V takovém případě můžeme o muzikantech opravdu mluvit jako o spoluhráčích. A přesně to v kolektivní tvorbě vyvažuje momenty, kdy se píseň teprve staví a kdy má každý jiný názor, jinou představu. Na ty chvíle, kdy opravdu hrajeme spolu, se pokaždé těším, rozeznám je, naplňují mne, opodstatňují koncert.
Mám rád vaše texty, ale také cítím, že hlas vnímáte a používáte jako hudební nástroj. Je pro vás tedy důležitější vyprávět lidem příběh, nebo být součástí kapely jako týmu? Každá píseň má svoje. Některé stojí spíše na textu, který se snažím přednést tak, že dávám důraz na slova, a jindy text používám proto, že zpívám ty noty, které zpívat chci. Byl bych ale rád, kdyby text obstál i sám o sobě jako psaný útvar. Důležitý je také vztah textu a atmosféry písně. Atmosféra text buď doplňuje, nebo se k němu chová kontrapunkticky. Když například k patetickému textu přidáte nepatetickou hudební formu, vyrovná se to. Naopak u písně vzletné, patetické, můžete textem způsobit, že sdělení neupadne do přílišného kýče. A právě taková tvůrčí práce je pro mne nejzábavnější. Tvořit a pak ty věci hrát na pódiu. Nic lepšího muzikanta nemůže potkat.
Na pódiu hodně používáte řeč těla. Má vám to usnadnit komunikaci s publikem, nebo jde spíše o známku vašeho vnitřního prožívání textu? S hudbou podle mě souvisí obojí a já se přepínám mezi oběma alternativami. Někdy je dobré lidem něco naznačit, a tím je dostat blíž k sobě. A jindy ta gestikulace slouží mně samotnému a pomáhá mi zvnitřnit se, soustředit se.
Říkal jste, že slova písní si většinou píšete sám. Na novém albu je autorkou dvou textů už zmíněná Alžběta Plívová… Já se svou dívkou Bětkou Plívovou spolucítím do té míry, že jsem jednak jeden její už hotový text zhudebnil a o druhý jsem ji požádal. Ona totiž na rozdíl ode mne umí dobře anglicky, a tak mi pomohla tam, kde jsem si byl jistý, že píseň angličtinu potřebuje. Na jednu melodii jsem už měl napsané dva české texty. Nicméně zjistil jsem, že ta píseň je tak exaltovaná, že to česká fonetická abeceda v té výšce neunese. Samotného mě překvapilo, že česká fonetická abeceda je limitní, pokud jde o výšku tónu. Angličtina na rozdíl od češtiny snese větší zátěž patosu. V češtině mají navíc, díky našemu vztahu k literatuře, ironie a humor výraznou váhu. Použil jsem tedy angličtinu k tomu, abych mohl tu píseň zazpívat vážně.
Album jste si natočili ve vlastním studiu a také jste je sami vydali. Dokážu si představit výhody, které tento model má, ale také nevýhody. Nevýhodou je především risk. Člověk se může snadno dostat do fáze, kdy to celé může přijít vniveč, včetně prostředků vložených do výroby nosiče. A to už vůbec nemluvím o vlastní práci nebo dokonce o výdělku, díky němuž by si člověk mohl koupit lepší nástroj nebo natočit další desku. Ale klíčová pro nás byla svoboda. Svoboda v tom smyslu, že už se opravdu nemusíme zabývat názory lidí z vydavatelství. Nebude nás už nikdo tlačit, abychom psali písničky kratší než tři minuty, nebo nám vysvětlovat, že pět čtvrtin není rytmus, který by potěšil většinového posluchače. Takové věci už nechci nikdy poslouchat, raději budu dělat to, co mám rád. To je totiž nutná součást tvůrčí svobody.
Zaujalo mě, že jste koncert v Brně zakončil písní Seven Days od Stinga. Protože právě Stinga mi částečně připomínáte: jednak vnímám jeho cestu od Police k sólové dráze včetně hledačství různých nových pěveckých a hudební poloh v poslední době, jednak cítím i ve vaší tvorbě snahu propojit pop s náročnější hudbou, ať už jí říkáme jazz nebo jakkoli jinak. Co vy sám máte rád na Stingovi a jeho tvorbě? A jak se vám líbí jeho poslední album The Last Ship? Já jsem tu novinku ještě neslyšel, ale Sting i Police jsou pro mne stěžejními inspiračními zdroji. Teprve když od nich něco hrajete, dojde vám úplně, jak dobří jsou. Struktury písní jsou prosté i komplikované zároveň, je to splavné, hraje to samo a přitom je tam tolik nuancí, které nedovolí muzikantovi se nesoustředit. Mám Stingovu práci rád. Album Ghost In The Machine mi změnilo život.
Vedle skupiny Illustratosphere koncertujete také s Robert Balzar Triem. Jeho novým členem se stal pianista Jiří Levíček. Jak se vám s ním spolupracuje? Po křehkých a „oťukávacích“ začátcích jsme si s Jirkou poprvé zahráli v létě v Uherském Hradišti a byla to velká jízda. Jirka Levíček je pro mne inspirativní člověk a mám v něj důvěru. Je to člověk, který hudbu opravdu zná a dobře se v ní orientuje. Je interpretačně i autorsky zdatný a má nahráno. Je zocelený konkurenčním bojem ve Spojených státech a to se vždycky podepíše na sebedůvěře a na pracovní morálce, kameni úrazu českého hudebnictva a vůbec občanstva, i na tom, jak se po světě a po muzice rozhlíží. Jirka Levíček je pro mne tedy platným členem mého širšího ansámblu.
Psáno pro: HARMONIE 01/2014
