Hudbu musíte milovat, protože to je to, čemu sloužíte nade vše. Pokud jste na tomto poli jen pro slávu a okázalost, čeká vás nelibé probuzení.
Řadu let jste spolupracovala s Alanem Curtisem, jedním z nejslavnějších specialistů, dirigentů a cembalistů, který se zabýval hudbou období baroka. Práci s ním považujete za zásadní zlom ve svém životě. Co bylo to nejdůležitější, čemu jste se od tohoto muzikologa naučila? Alan Curtis byl skvělý muzikolog a kultivovaný muž s velkými schopnostmi. Byl mentorem tolika hudebníků a znalosti a rešerše, které získal během svého úžasného života, volně rozdával. Alan vešel do mého života v tu nejpříhodnější dobu. Já a můj bývalý manžel jsme se tehdy právě rozešli a moje kariéra se začala rozbíhat na mezinárodní úrovni. Alan byl v tomto vývoji hybnou silou a uvedl mě na mezinárodní platformu a do nové, vzrušující fáze mého života. Do té doby jsem působila především jako koncertní zpěvačka a nahrávala jsem. Ačkoliv jsem byla vždy „zvíře jevištní“, do té doby jsem neměla příležitost používat svého tvůrčího daru ve sféře opery. Alan ve mně zaslechl ‚zpívající herečku‘ a pomohl mi dostat tuto schopnost do popředí. Za posledních deset let jeho života jsem od něj tolik získala! Nespočet koncertů, turné, nahrávek a koncertního uvedení oper… Tato zkušenost v barokní opeře mi pak připravila půdu pro další příležitosti na operních scénách.
Spolupracovala jste také s Christophem Roussetem, naposledy v Bukurešti v září 2019. Čeho si na spolupráci s ním a s jeho souborem Les Talens Lyriques ceníte nejvíc? Jak víte velmi dobře, Christophe Rousset je úžasný hudebník. Tak jako u Alana Curtise i u něj sahají kultura a znalosti daleko a hluboko, a svému výzkumu věnuje mnoho času a úsilí. Na Christophovi je úžasné, že prostě pořád jde dopředu. Nové objevy, nové výšky. Líbí se mi na něm, že se nesnaží kontrolovat každý miniaturní detail jako někteří dirigenti nebo režiséři. Tak jako Alan Curtis i Christophe nechá zpěváky také přinést něco na stůl. Toto je aspekt věci, který si veřejnost pravděpodobně neuvědomuje, když si přijde poslechnout operu. Někdy kontrolují dirigenti a režiséři každou notu, kterou zpíváme, a každý krok, který děláme, až jakoby pod mikroskopem – a to natolik, že nakonec nezůstane žádná spontánnost a zcela to tlumí inspiraci. Myslím, že to je důvod, proč mě tak baví recitály. To je situace, kde mohu bez jakýchkoliv omluv být sama sebou a mohu sdílet hudbu tak, jak ji slyším, a tak, jak chci, aby zněla. Je to jako jízda na pevném laně, ale je to pro mě velmi vzrušující a potěšující.
Mezi orchestry, s nimiž jste zpívala, navíc v Praze, patří Collegium 1704 Václava Lukse. Jaký byl váš dojem ze souboru a z pražského publika? Spolupráce s Collegiem se mi velmi líbila. Ve skupině je dokonce několik muzikantů, které jsem znala z mého vystupování na festivalu Boston Early Music, takže bylo hezké je znovu vidět, a navíc v jejich rodné zemi. Vychutnala jsem si i zkušenosti s pražským publikem. Považuji je za vřelé a také za velmi pozorné a citlivé. Lidé si často neuvědomují, kolik toho jako umělci od publika získáváme. To se projevilo ještě víc během pandemie, vzhledem ke ztrátě živých koncertů. Publikum je nedílnou součástí představení. Je to právě publikum, s nímž komunikujeme, a výměnou nám dává svou energii, souznění a lásku. Já osobně se velice těším, až bude všechno za námi a znovu vystoupíme naživo.
Jak se váš hlas změnil za poslední dvě desetiletí? Myslím, že můj hlas získal během let větší bohatost a šel víc do hloubky, ale zachovala jsem si pružnost. Pro dlouhou životnost hlasu je nezbytné udržovat nástroj pružný a dbát o to, aby zvuk nezhrubnul. Vždy jsem si na to dávala velký pozor a pečlivě jsem sledovala, co dělám – poslouchám a opravuji, co je třeba. Když poslouchám nahrávky z doby před 20 lety, můj hlas samozřejmě zní mladě, to je dáno. Zrání je součástí života. Všechno dospívá a vyvíjí se, nic nezůstává navždy stejné. Ale za zásadní považuji to, že stále dokážu rozeznat barvu svého hlasu.
Největší výzva? V životě zpěváka existuje mnoho výzev – každý den žijeme s tím, že náš nástroj žije v našem těle, a to trvale. Pokud není někdy něco v pořádku, ať už z emocionálního, fyzického nebo psychického hlediska, může být těžké se na hlas soustředit. Na druhé straně někdy, když je situace špatná, může být zpěv spojencem a přítelem. Myslím, že řada zpěváků by vám řekla, že na naší profesi je nejnáročnější cestování. Dlouhé hodiny přemisťování se z jednoho místa na druhé, odbavování a bezpečnostní kontroly na letištích, vysoká nebo nízká teplota v letadlech – to všechno může být velmi vyčerpávající.
Co byste radila mladým zpěvákům, kdekoli na světě, než začnou svou profesionální kariéru? Musí si být v první řadě jisti svou technikou a hudební dovedností. Jakmile se ocitnete ve skutečné hudební aréně, není absolutně čas tyto věci řešit. Dirigenti a režiséři nemají čas na to, abyste si něco cvičili nebo zkoušeli určité hlasové pasáže, které jste z technického hlediska ještě nerozlouskli. Rytmus kariéry je příliš rychlý. Musíte hudbu také milovat, protože to je to, čemu sloužíte nade vše. Pokud jste na tomto poli jen pro slávu a okázalost, čeká vás nelibé probuzení. Když pracujete s kolegy, dirigenty či režiséry (nebo se všemi třemi najednou), se kterými je třeba obtížné vycházet, je to právě hudba, která vás udrží, a to za všech okolností. Proto musíte hudbu milovat. Hlavně se bavte a sdělte svou lásku k tomu, co děláte.
Toto je zkrácená verze, kompletní text k dispozici v HARMONII VI/2021.
