Karl-Ernst Herrmann tvořil se svou ženou na opeře Zahradnice z lásky úzký profesní tým, na vzniku inscenace se podílel z pozic scénografa, kostýmního výtvarníka a režiséra.
Jaké máte zkušenosti s umělci při zkouškách ve Stavovském divadle? Už během zkoušek na opeře La clemenza di Tito v roce 2006 jsem měl velmi dobré zkušenosti s operním souborem vaší první scény. Operu Zahradnice z lásky jsme obsadili mladými pěvci. Zkoušky s nimi jsou velmi pěkné a přináší mi velkou radost.
Zvolil jste pro pražské nastudování novou koncepci. Kde vidíte zásadní inscenační posun? V pražské koncepci se už nechci vracet k předchozím verzím nastudování opery v Bruselu a Salcburku. Chtěl jsem, aby opera v Praze nebyla historická, ale soudobá. Barva a tvar kostýmů akceptuje charakter postav a figury pěvců s ohledem na konvence 21. století. V opeře jsem se rozhodl akcentovat psychologii jednání, sociologický kontext a existenciální rovinu libreta.
Opera disponuje výjimečnou dramatickou psychologií. Nejen v historii hudby, ale i v linii činoherní dramatiky by bylo možné najít jisté dobové paralely. U kterých dramatiků byste našel obdobné charakteristické líčení postav? Vyhraněné charakterové rysy postav, které kolísají mezi vášní a hysterií, láskou a tragédií, ztvárnili například Friedrich Schiller nebo Johann Wolfgang Goethe. Vzpomeňme jen na hnutí Sturm und Drang. Mnohé dramatické roviny hry s bohatou emoční škálou zachycené v opeře Zahradnice z lásky jsou jistě paralelní i k jiným hrám velkých dramatiků.
S jakými závažnými okolnostmi souvisejícími se starým a novým tištěným vydáním opery Zahradnice z lásky jste byl nově konfrontován? V době příprav inscenace jsem samozřejmě Mozartovy archivy navštívil. Operu psal Mozart původně pro divadlo v Mnichově, vydána byla ovšem po premiéře v podobě vydání německého singspielu z let 1779 – 1780. Postupem času musela být opera znovu zrekonstruována, protože se ztratila část partitury původního Mozartova rukopisu. V sedmdesátých letech minulého století byla podrobena historickému bádání ve světle novodobého mozartovského výzkumu. Je to dlouhá opera, kterou je naštěstí dnes možné inscenovat v jejím italském originále.
V Praze uvádíte úplné znění nebo jste dělali škrty? Ano, dělali jsme škrty, ale jen v recitativech. Všechny árie jsme zachovali.
A proč jste škrtali recitativy? Recitativy jsou velmi dlouhé a v opeře ilustrují situace, které lze hrát, aniž by bylo nutné text použít.
Výklad opery jste přesunuli do současnosti a zvolili jste malý scénický prostor. Vypustili jste některé reálie? V opeře hrají svou roli zvířata a příroda, ale v současnosti nemůžeme inscenaci dělat v divadle tímto způsobem. Tedy ne tak přímo, jak je zachycena v libretu. Líbí se mi poetika opery, která je velmi dobrá, a my z ní vycházíme.
V jaké oblasti divadelní práce je vaše žena výrazně jiná než vy? Ve srovnání se mnou je má žena velmi citlivá a vnímavá při práci s operním souborem. Já často v opeře nepracuji, dosud jsem se věnoval především činoherní práci. Stále spolupracuji s režisérem Clausem Peymannem, s nímž jsem inscenoval činoherní dramata a komorní opery ve Vídni, v současnosti naše spolupráce pokračuje také v Berlíně. Velmi rád dělám v divadle současnou dramatiku, například hry Botho Strausse nebo Petera Handkeho. Klasické Marivauxovo drama jsem inscenoval poblíž Paříže s režisérem Lucem Bondym v Theater Amantiers.
Kteří scénografové patří k vašim nejoblíbenějším? Z českých scénografů Daniel Dvořák. Rád vzpomínám na své setkání s tvorbou a umělcem Josefem Svobodou, kterého jsem poznal dokonce osobně v Brémách. Z italských scénografů k mým oblíbencům patří Ezio Frigerio, který spolupracoval s italským režisérem Georgiem Strehlerem.
Německý výtvarník KARL-ERNST HERRMANN vystudoval scénografii na berlínské Akademie für bildende Kunst a jako scénograf debutoval v roce 1961 v Ulmu. Brzy začal spolupracovat s mnoha německými divadly. V letech 1971 – 1982 byl angažován v Schaubühne am Halleschen Ufer v Berlíně, kde spolupracoval mj. s Peterem Steinem a později s Lucem Bondym. V roce 1972 se poprvé dostal na salcburský festival, kde spolupracoval s Clausem Peymannem na světové premiéře hry Thomase Bernharda Hlupák a pomatený. S Peymannem pak několik následujících let spoluvytvářel další inscenace Bernhardových her v Burgtheater ve Vídni. V roce 1982 spoluinscenoval se svou manželkou Ursel Mozartovu operu La clemenza di Tito v Théâtre de la Monnaie v Bruselu. Tím začala mnohaletá úspěšná spolupráce manželského páru, který dále inscenoval Mozartovy opery Don Giovanni, Zahradnice z lásky, Únos ze serailu, Kouzelná flétna a Verdiho La traviatu. V roce 1992 je jako inscenační tým uvedl na salcburský festival jeho tehdejší ředitel Gerard Mortier (dnešní ředitel Opéra National de Paris). V letech 1992 – 2001 uvedli na festivalu Mozartova díla La clemenza di Tito, Zahradnice z lásky a Idomeneo, scénický výstup Ombra felice a operu J. Ph. Rameaua Les Boréades. Na salcburském festivalu vytvořil Karl-Ernst Herrmann samostatně ještě výpravu k divadelní hře Botho Strausse Rovnovážný stav, Čechovově Višňovému sadu a Schönbergově opeře Mojžíš a Aron. K inscenacím, které vytvořil se svou manželkou Ursel, patří ještě například Händelovy opery Semele (Staatsoper Unter den Linden, Berlín) a Julius Caesar v amsterdamské opeře.
