Když jsem si potřásl rukou s čerstvě jmenovaným šéfdirigentem Filharmonie Hradec Králové Kasparem Zehnderem, jeho stisk byl sice pevný, ale vlídný, a doprovázený širokým úsměvem. Než jsme se odebrali do kanceláře ředitele Filharmonie, kde se měl rozhovor uskutečnit, stačil jsem se šéfdirigenta anglicky zeptat, který skladatel je jeho nejoblíbenější. Bez rozmyšlení zaznělo jméno Dvořák. Napadla mne proustovská otázka ohledně jedné jediné nahrávky, již by si vzal na opuštěný ostrov. Po chvíli přemýšlení zazněla slova: Mozartův Klavírní koncert č. 23 A dur. Ovšem nejzásadnějším skladatelem pro Kaspara Zehndera je samozřejmě J. S. Bach. „Mozart je život, Dvořák spiritualita a Bach je vše,“ dodal. Pak se již rozhovor vedl v německém jazyce, a to díky tlumočení ředitele Filharmonie Václava Dernera, kterému tímto děkuji.
Jak dlouho jste se rozmýšlel, než jste přijal post šéfdirigenta Filharmonie Hradec Králové? Nabídka přišla v létě a na podzim jsem ji přijal. Nejdříve to bylo rozhodnutí v rodinném kruhu. Od toho času, co jsem byl u PKF, se mi narodily děti. Pár kilometrů od domova, v Bielu, je symfonický orchestr, jehož jsem šéfdirigentem, takže jsem byl hodně doma a věnoval se rodině. Nyní si musím zvykat, že budu pravidelně pryč, daleko od domova.
Zmínil jste Pražskou komorní filharmonii. Tam jste střídal Jiřího Bělohlávka. Kdybyste ho měl charakterizovat několika slovy, která by to byla? Velký muž. Hudebník s obrovským potenciálem.
Velký svým bojem s nemocí, nebo svou vizí? Já už jsem ho pak nevídal, když byl nemocný. Ta nemoc v něm ale mobilizovala až nadlidské síly. A přitom působil jaksi nechráněně, nebyl tvrdý, ale velmi jemný, citlivější. Taková práce pak již přechází až do transcedentna. Velký muž pro mne.
A jaký vy jste dirigent? Jak byste charakterizoval sám sebe? Dovolím si odpovědět trochu zeširoka. Jsem z pěti dětí v malém městečku v Alpách. Pro mne je rodina vše. Dostal jsem kvalitní humanistické vzdělání a dobru humánní výchovu, a proto považuji respekt a dialog za základní lidské postoje. A v hledáčku mít vždy a za jakýchkoli okolností ten nejlepší výsledek. Po hudebnících vyžaduji respekt ke skladateli i ke mně, stejně jako já chovám respekt k nim. Musí to být společná práce. Sdílení tvůrčí energie. Dávám přednost pozitivně vedené společné práci před diktaturou.
Když tedy studujete s orchestrem novou skladbu, jste ochoten akceptovat nesouhlasné reakce jeho členů? Každý orchestr je jiný a s každým orchestrem zní to které dílo jinak. Také publikum může být rozdílné. To znamená, že jsem otevřený všem podnětům, neboť takový orchestr svoje publikum zná nejlépe a sebe samo také. Na mně jako dirigentovi je pak vtisknout to nejpodstatnější: jak.
Před pěti lety jste v jednom rozhovoru prohlásil, že ochrana národního dědictví ve vaší vlasti není dobrá. Změnilo se to mezitím? Nevzpomínám si, v jakém kontextu jsem to řekl…
Bylo to v souvislosti s tím, jak jste sháněl partituru jedné Honeggerovy skladby. Dokonce jste tehdy použil výrazu skandální. Aha, už vím. Pracujeme na tom. Založil jsem velký festival, děláme nahrávky. Věřím, že jednou pokročíme dál. Mění se to sice pomalu, ale mění. Problém je totiž také v tom, že my, Švýcaři, nejsme jeden národ, ale konfederace více národů. O to je to těžší.
S jakou vizí jdete do práce s Filharmonií Hradec Králové? Tady je dobrá základna. Konstantní tým, který dlouhé roky pracuje spolu, seriózní práce předchozího šéfdirigenta Andrease Sebastiana Weisera, vynikající spolupráce s dramaturgem Markem Hrubeckým. Pro mne je cílem postupná tvorba velkého symfonického repertoáru. To už jsem sice dělal i s jinými tělesy, ale pouze částečně. Tady budu postupovat opravdu od začátku, vnímám to jako výzvu a na tu práci se těším. Je to víc, než jen náhodná setkání s orchestry. Nasazení při práci s vlastním orchestrem je hlubší. A také mohu oslovit instituce, školy, univerzity, hudební školy, politiky. Spoluvytvářet příznivé kulturní, sociální a společenské prostředí, čisté a vstřícné. A tím i vytvářet ideální poměr mezi cenou a výkonem. Toto znát a orientovat se je důležité pro dobré fungování regionální instituce. Přesto nechci zůstávat s orchestrem jen v regionu, ale chtěl bych využít svých mezinárodních zkušeností a zanést Hradec Králové výrazněji do hudební mapy světa.
Mluvil jste o stálosti orchestru. Chystáte nějaké personální změny? Jinak koncipovat koncertní řady a tak dále? A vzhledem k dramaturgovi Hrubeckému, jehož záliba v soudobé hudbě je více než patrná, nehodláte ho „krotit“? Naopak! Sdílím jeho zájem o soudobou hudbu! Festival Hudební fórum je jeden z hlavních důvodů, proč jsem tuto nabídku přijal. A krom toho, nejsem typ dirigenta, který hned po svém nástupu všechno mění. Chtěl bych se nejdříve porozhlédnout, co tady je, a to dobré ještě víc optimalizovat. A pak třeba dojde i na výměny, pokud to bude ku prospěchu věci a bude to nevyhnutelné. A také možné. Nejsem neomezeným pánem orchestru.
Pochvaloval jste si, že orchestr má jednu výhodu, a to značný podíl mladých hráčů. Je to vskutku takové plus? Obecně říkám, že orchestr je relativně mladý, ano. Je ambiciózní a má nesporný potenciál. Vždycky to byl vyspěle muzikální orchestr. Jeho muzikalita je opravdu velká. Není to pouhý motor, je to živoucí organismus už od časů Ondřeje Kukala. Není důležité mít hráče přísně zorganizované, ale to, co chci vyjádřit, kam to chci vést, jak jim předat svou vizi. A to se podle jedné šablony nedá.
Toto je zkrácená verze, kompletní rozhovor vyjde v HARMONII 3/2018.
