Slovenský basista Gustáv Beláček hostuje v pražském Národním divadle jiz šest sezon v Aidě (Ramfis) a ve Věci Makropulos (Kolenatý). Žije v Bratislavě, kde je od roku 1998 stálým členem Slovenského národného divadla, téměř od počátku své kariéry však vystupuje často v zahraničí (na operních scénách v Ženevě, Bruselu, Karlsruhe, Štýrském Hradci, Düsseldorfu, Kodani, Palermu, Florencii, Torontě, dále v Brazílii a Japonsku). Jako koncertní zpěvák vystoupil s řadou vynikajících orchestrů, od Orchestre de la Suisse Romande a London Philharmonic po Montreal Symphony Orchestra. Je absolutním vítězem Dvořákovy soutěže v Karlových Varech (1993), nositelem 3. ceny Mezinárodní pěvecké soutěže v Sieně (1994) a 1. ceny Mezinárodní pěvecké soutěže Mikuláše Schneidera-Trnavského. Jaké je jeho krédo, v životě i v hudbě? „Dělat všechno maximálně. A přinést tomuto světu trochu radosti!“
Vyrostl jste v Kysuckém Novém Mestě na Slovensku – jaké bylo vaše hudební zázemí? Nejsem z profesionální muzikantské rodiny, otec ale fantasticky zpíval. Svého času existovala soutěž Zlatá kamera, kterou vyhrál; byl tenorista. Ale jak to už bývalo zvykem před padesáti či více lety dědeček prostě řekl: „komediantem nebudeš“ a kariéra skončila. Takže si otec udělal vysoké školy sice dvě, ale úplně jiného směru. Dodnes je však jeho interpretace lidových písní úžasná, umí je skutečně přednést s velkou citovou hloubkou.
Co vás tedy přivedlo ke zpěvu? Jako chlapec jsem se zúčastňoval různých soutěží, jako například Melodie přátelství nebo Puškinův památník, a tak nějak to vzniklo. A svým způsobem to bylo i proto, že otec nemohl zpívat jako profesionál. Čili jablko daleko od stromu nepadlo a nakonec mne rodiče prostě zapsali na bratislavskou konzervatoř. Přišel jsem tam jako čtrnáctiletý, mutující, takže první dva tři roky byly těžké – jako kysucký chlapec z malého města jsem měl z velkého města a z muziky skutečně strach! Odstup tam byl velký, ale postupem času a během studia jsem si zvykl, a na konzervatoři jsem dostal dobrý základ od Roberta Szücse, sólisty opery Slovenského národného divadla v Bratislavě. Asi v devatenácti letech se mi hlas ustálil a ve studiu jsem pokračoval na Vysokej škole múzických umení v Bratislavě.
Tam jste byl žákem profesorky Blahové? Ano, na vysokou školu jsem přišel v roce 1989. Hned se mě ujala paní profesorka Blahová, vždy si studenty vybírala. U té jsem získal velký rozhled. Každé léto jsme jezdili na kursy, například na bachovské kursy k Helmuthu Rillingovi do Stuttgartu, kursy v Plauen v rámci festivalu Mitte Europa… Já jsem pak měl štěstí, že jsem dostal stipendium do Accademia Chigiana v Sieně. Tam byly fantastické kursy, které vedl Carlo Bergonzi, jeho žákem jsem byl dvakrát. Mezitím, v roce 1991 nebo 1992, vznikla v tehdejším Československu skvělá akademie, European Mozart Foundation, která bohužel pak zřejmě z finančních důvodů zanikla, naposledy se uskutečnila v roce 1997. Byla zastřešena Mitterandem a Havlem a dotovaly ji velké firmy, například Air France, ČSA, České elektrárny apod. Akademie byla permanentní a byla rozdělená tak, že třetina žáků mohla být z východní Evropy, třetina z jiných evropských zemí a třetina ze zámoří. Učil tam Peter Schreier, u kterého jsem studoval písňovou tvorbu, rumunský basbarytonista Ionel Pantea, dále jeho krajanka, sopranistka Ileana Cotrubas, klavírista Alexander Lonquich, hornista Radovan Vladković z Chorvatska a zpěvačka Kerstin Mayer ze Švédska. Učila tam i Eva Blahová – vlastně jako nástupkyně Lucie Popp, která byla už velmi nemocná. Paní Poppová proto doporučila právě ji.
Jak vypadala výuka na této akademii? Pro mladé muzikanty to bylo ohromné, nebyli jsme jen zpěváci, těch tam vlastně nebylo mnoho, byli tam i instrumentalisté. Bydleli jsme tři měsíce na zámku v Dobříši, měli jsme vynikající podmínky. Další tři měsíce pak probíhaly v Krakově a na další tři se akademie přesunula do Maďarska. A každý trimestr končil fantastickými koncerty – mezi orchestrálními hráči byla řada dnes slavných lidí. Tehdy jsme měli všichni po škole, mohl se setkat třeba student z Izraele s Rusem, Slovák s Američanem a dělala se prostě muzika. Na Dobříši jsem byl dvakrát po třech měsících, těsně po vysoké škole, byla tam i Magda Kožená.
Tento rozhled jsem získal i díky profesorce Blahové a od té doby vím, jak jít na cokoliv. Nejsem a ani nemohu být mozartovským nebo bachovským specialistou, ale když dostanu nabídku, je vynikajicí, že si mohu zazpívat i jinou muziku, nejen třeba Verdiho nebo Pucciniho. Takže tovaryšská léta jsem vlastně absolvoval tam, kde se konkrétní repertoár učil nejlépe: německý v Německu, italský v Itálii. Ruskou hudbu jsem pak studoval u Sergeje Kopčáka, dlouholetého sólisty Metropolitní opery, který tam odzpíval všechny velké ruské role.
Kde jste debutoval? V roce 1991 – 1992 v Praze, v Opeře Furore a Opeře Mozart. Byl jsem jestě na vysoké škole a hráli jsme na Novotného lávce, tam tehdy v podstatě začínal známý tandem Dvořák – Nekvasil. Dělali jsme takovou koláž, Don Juan Bastienne – spojení Mozartovy první opery a téměř poslední.
V jaké roli jste poprvé vystoupil v zahraničí? Poprvé jsem zpíval Indiána z Prodané nevěsty v Ženevě, v roce 1994. Bylo to zajímavé – tak malá role, ale hned v Ženevě! Brzy poté jsem byl pozván do Bruselu (de la Monnaie), byla to inscenace Mozartovy nedokončené opery Zaide, ke které dopsal hudbu Luciano Berio. Diametrálně odlišná hudba, ale zajímavý projekt! Ten byl ještě ve spolupráci s European Mozart Foundation a také se Štrasburkem (k tomu patřily i operní scény v Colmaru a Mulhouse).
Takže další kroky po debutu byly dost rychlé… Ano, pak jsem se ale zaměřil hlavně na koncertní zpěv. Ne že bych nezpíval na jevišti – v opeře Slovenského národného divadla jsem stálým sólistou v podstatě od roku 1998. V pražském Národním divadle hostuji už asi v páté či šesté sezoně v Aidě v roli Ramfise a po velkém úspěchu jsme v únoru a březnu opakovali Věc Makropulos. Nikdo nevěřil, že by mohla mít inscenace takový úspěch, vždyť Makropulos j e přece jen těžká opera i pro posluchače. Pravidelně také hostuji se Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu. To je vynikající rozhlasový orchestr, nahráli jsme například živě Svatební košile, nahrávali jsem spolu i pro Českou televizi.
Jak na vás zapůsobili dirigenti, se kterými jste pracoval? Někteří jsou legendární. Seiji Ozawa bazíruje na absolutní přesnosti zápisu, mám rád sytý zvuk, který od orchestru vyžaduje. Kurt Masur rozumí Janáčkovi a Londýnská filharmonie Janáčka miluje. Mnichovský rozhlasový orchestr doslova hltá gesta Marisse Jansonse, okamžitě reaguje a naplní každou jeho představu. Vladimír Válek má velký cit pro proporci a výstavbu díla. Jiří Bělohlávek rozumí celé slovanské tvorbě; jeho práce se mi opravdu líbi, stejně jako jeho přístup k orchestrům a sólistům. Z Rudolfina mám krásné vzpomínky na spolupráci s dirigenty, jako jsou sir Charles Mackerras, Serge Baudo nebo Zdeněk Mácal. Zažil jsem také několik dirigentek. Především musím zmínit výbornou Marin Alsop, se kterou jsme také nahráli Bartókova Modrovouse; oceňuji její entusiasmus a pevné držení celého interpretačního aparátu.
Pod Ozawou jste zpíval vloni na Maggio Musicale Fiorentino ve Florencii poprvé. A poprvé v Lišce Bystroušce, navíc ta se tam dělala poprvé česky. Haraštu většinou zpívají barytonisté, já jsem v podstatě vysoký bas. Je to malá, ale charakteristická role, a jsem velice rád, že jsem si ji nastudoval. Harašta má v Bystroušce jednu z mála lyrických partií.
Následovala Rusalka ve Štýrském Hradci. Režíroval ji známý wagnerovský norský specialista německého původu Stefan Herheim. Tam jsme se sešli už podruhé s Dubravkou Mušović, žačkou paní profesorky Blahové.
Jaká je Herheimova Rusalka? Totálně posunutá, drsná režie, ale absolutní divadlo, napětí a ani vteřina nazmar. Je to koprodukce s bruselskou operou de la Monnaie – i tak se dnes bojuje s krizí! Bystrouška byla zase koprodukce se Saito Kinen Festivalem v Japonsku a Věc Makropulos je koprodukce pražského Národního divadla s English National Opera. Navíc v Rusalce ve Štýrském Hradci nebylo druhé obsazení. Dnes šetří každá opera! Pokud není druhé obsazení, je to pro zpěváka samozřejmě finančně výhodné, ovšem má to i mínusy. Člověk se musí neustále držet velice v kondici a být připraven skutečně všechna představení odzpívat. A někdy to nejsou jen čtyři představení, ale jedenáct, třináct!
Žijete v Bratislavě. Jak často tam účinkujete? Jsem kmenovým sólistou opery, zpívám pravidelně Vodníka, Gremina, Leporella a Dulcamaru. V roce 2009 koupila původní lipskou inscenaci Evžena Oněgina, která se dávala i v Bratislavě, Kodaňská královská opera, a tak jsem v Kodani účinkoval ve vlastním kostýmu z Bratislavy! V Bratislavě účinkuji také na řadě koncertů, rád vybírám dramaturgické bonbonky! Na Slovensku nemají bohužel písňové koncerty zatím tradici a asi to i tak dlouho zůstane. U kolegů, studentů zpěvu nebo učitelů, nepozoruji nějaký zájem. Někdy nechápu, proč zpěv studují…
Koncem ledna jsem také odzpíval a nahrál pro slovenský rozhlas „megacyklus“ Michelangelových sonetů – Šostakovičovu suitu pro bas a orchestr. Čtyřicet minut po všech stránkách těžké práce, ale ohromně mě to obohatilo!
Koho z kolegů zpěváků si obzvlášť vážíte? Hodně mi dal Carlo Bergonzi, když jsem u něj studoval. Totéž mohu říci i o rumunském basbarytonistovi Ionelu Panteaovi. Pokud se týče ruské tvorby, Nikolaj Gjaurov anebo Jevgenij Nesterenko, a u oratorií a mší je to Peter Mikuláš. Když jsem vyhrál operní soutěž v Rocca delle Macie, tam seděl v porotě Renato Bruson, ohromný barytonista, také jeden z mých velkých vzorů – jeho legato, to bylo skutečně jako po másle.
Máte čas na soukromý život? Ano, začínám si ho dělat, protože už mám čtyřicet let (smích ) a je třeba si ho vážit. Mám naštěstí výborné zázemí: moje žena není zpěvačka, ale postupně si vybudovala velice dobrý vztah k opeře a musím dodat, že její uši jsou nezkažené a že má opravdu dobrý a vytříbený vkus. Zřejmě sedmnáct let, co jsme spolu, už stačí, aby se to člověk naučil! (smích ) Máme taky dvě krásné děti.
Volný čas tedy trávíte asi s nimi? Ano, pokud to lze, jezdíme spolu nebo přijedou za mnou. Pokud je to Evropa, je to dnes zvládnutelné letadlem velmi snadno. Samozřejmě jsou ještě školou povinné, ale loni byly za mnou ve Florencii a předloni přijely na dva týdny do Kodaně. Jezdíme pochopitelně i do Prahy, kterou milujeme.
No a máme ještě takové třetí dítě: náš kastiel – česky by se asi řeklo dvojvěžatá tvrz. Je to národní kulturní památka u moravských a polských hranic, mezi Žilinou a Bytčou, a chceme to celé zrestaurovat. Kastiel sice nebyl v tak špatném stavu, ale je přece jen z 15. století, gotický. Miluji historii, i sám jsem nějaké věci zrestauroval, vždycky jsem k tomu inklinoval. Takže to je náš koníček, i když já na to nemám dost času.
