Mladý kanadský režisér Robert Carsen se v krátkém čase vypracoval mezi operní elitu. V roce 1999 nastudoval ve Vlámské opeře skvělou Její pastorkyni , o dva roky později Bystroušku a nyní pokračoval ve svém Janáčkovském cyklu s Káťou Kabanovou . Carsen je rodilý estét a to nezapřel ani tentokrát. V Ostrovského divadelní hře Bouře , kterou si Janáček vybral za libreto, hraje Volha dominantní roli. Carsen to vzal doslovně a rozlil po jevišti 15.000 litrů na 30oC vyhřáté vody. Teplá voda byla potřeba, protože do ní padne nejen nešťastná Káťa, ale koupe se v ní i celý kompars, a to dost účelně, alespoň v režisérově zvláštní vizi. Postavy se samozřejmě nemohou dvě hodiny brouzdat ve vodě, a tak Carsen využívá spousty obyčejných dřevěných palet, které sestavuje do zajímavých obrazců. To je ovšem vidět jen z prvního balkonu a výše. Carsen si vybral výborné spolupracovníky, Patricka Kinmontha (jednoduchá ale účelná výprava a kostýmy) a Petera Van Praetera (působivé osvětlení). O osvětlení se stará i Carsen sám a davá celé produkci novou dimenzi. Potud je vše okouzlující a velmi originální, jenže ony estetizující nápady mají také řadu omezení. Bezvýchodnost vztahu mezi Káťou a Borisem ve 3. dějství, kde oba milence dělí voda, je velmi působivě znázorněna, ale například Varvara a Kudrjáš si ve 2. dějství musí dávat na úzkých paletách (nikde jinde není možné si na scéně lehnout) větší pozor, aby nespadli do vody, než se zabývat milováním. Káťa je obklopena hypokritní společností z provinčního městečka, kerou reprezentují Kabanicha a Dikoj, prostí ruští lidé a nikoliv Carsenovy nádherně vypadající teatrální bytosti a dekorace, které stojí jaksi mimo tento čistě pozemský tragický příběh. Janáček není Puccini a jeho bodré „chci život, více života“ je příliš vzdáleno Carsenovu pojetí. Káťa Kabanová, stejně jako Její pastorkyňa, dost těžko snášejí různé transpozice ať už v čase či v uměleckém ztvárnění. Před časem přenesla bruselská královská opera Káťu do rusko-českých paneláků a výsledek byl zhruba stejný: působivá výprava, která odvádí pozornost diváků někam jinam.
Přestože velká většina pěvců debutovala ve svých rolích, jednalo se vesměs o velmi solidní výkony a Michaela Kaune v titulní roli byla dokonce na světové úrovni. Méně přesvědčili dirigent Friedemann Layer a orchestr Vlámské opery . Ačkoliv má Layer dostatek zkušeností s operami Leoše Janáčka, orchestr hrál dost mdle a zejména hornisté se museli silně potit při svém mizerném výkonu. Potilo se i publikum v tropickém vedru, způsobeném hektolitry vyhřáté vody na jevišti.
