Žádnou z těchto dam není třeba sáhodlouze představovat. Harfistka Kateřina Englichová i violistka Jitka Hosprová patří ke špičkám našeho interpretačního umění. Obě mají úspěšnou sólovou kariéru, ale rády a často se potkávají v různých životních průsečících, při kterých spatřují světlo světa nové a mnohdy neobvyklé projekty. Naposledy se tak stalo v únoru tohoto roku, kdy vyšla jejich společná deska s vábivým názvem Chanson dans la nuit. A protože jsou obě dámy akční a přímočaré osobnosti, zahájily jsme náš rozhovor jádrem celé věci.
Jak byste představily novou desku?
J. H.: Já bych v první řadě ráda řekla, že tento projekt není duo, jak si mnoho lidí myslí, ale spojení dvou odlišných nástrojů, dvou odlišných světů i dvou osobností. V rámci celého uskutečňování desky jsme museli překonávat spoustu odlišností i technických problémů, ale věřím, že výsledek stojí za to.
Jaké jste řešily konkrétně problémy, co se týče zvukové stránky?
K. E.: Největším oříškem pro nás byla Sukova síň, ve které jsme nahrávaly. Má velice specifický akustický charakter, hodně se v ní vrací dozvuk do mikrofonů a to je největší problém. Věřím, že kdyby nahrávalo smyčcové kvarteto nebo sólový nástroj, bylo by vše mnohem jednodušší, ale pro harfu ten prostor není vůbec jednoduchý. Buď zněla příliš konkrétně, nebo naopak duněla, působila jako shluk nerozeznatelných tónů, popřípadě měl člověk dojem, že hraje z dálky. Vyřešit optimální zvukové souznění s violou, která je témbrově naprosto odlišná, bylo pro zvukaře a všechny zúčastněné opravdu velmi složité.
Při koncertech v Sukově síni jste nic podobného řešit nemusely?
J. H.: Vůbec. Myslím, že máme teď obě nástroje v podobné zvukové úrovni a krásně nám ladí dohromady. Když si Kačenka pořídila zlatou harfu, cítila jsem, že zvuková balanc, která předtím krásně fungovala, je najednou pryč. Teď mám moderní, silnější a barevnější nástroj a už jsme zase sladěné, takže teď je otázka, která z nás dřív našetří na lepší nástroj.
K. E.: Na briliantovou harfu!
J. H.: Platinovou violu!
Jaká je dramaturgická koncepce desky?
K. E.: Skladby na desku jsme vybíraly z repertoáru, který hrajeme na koncertech v rámci cyklu České filharmonie Hudba jako pohlazení pro budoucí maminky. Velmi pečlivě jsme vybíraly, abychom posluchače nenudily pouze uspávacím typem skladeb, které se často na koncerty tohoto typu zařazují, aby to bylo pestré, ale ne pelmel.
J. H.: Myslím, že jsme se úspěšně vyhnuly jakési lacinosti, ačkoli jsme vybraly i kusy, které lidé znají. Zařadily jsme krásné, hodnotné skladby většinou menšího rozsahu, což je pro běžného posluchače příjemné a blíží se to koncepci desek s populární hudbou. Nenajdete tam žádnou třicetiminutovou sonátu, ale příjemně se střídající skladby kratšího formátu. V tom je podle mě deska ojedinělá a nepůsobí lacině.
K. E.: Musím říct, že bylo těžké poskládat jednotlivé kousky po sobě tak, aby celá deska působila kompaktně. Název určila skladba Chanson dans la nuit (Píseň noci), kterou z většiny doplňuje hudba z období impresionismu, v první řadě tři krásné drobnosti od Debussyho, Dívka s vlasy jako len, Romance a Beau soir, a potom samozřejmě Ravel. Rámec desky tvoří písně v duchu názvu desky – začínáme Faurého písní Apres un reve a končíme Ukolébavkou Gideona Kleina. Skladby meditativního typu jsme proložily svižnějšími od Zdeňka Lukáše nebo Fritze Kreislera a dalšími klenoty. Asi nejvíc nadšené jsme ale byly z Debussyho, protože v těch kratinkých skladbách je takové množství hudby…
J. H.: Že by z toho někteří autoři čerpali půlku života!
K. E.: Dokonce jsme teď byly požádány o vytvoření dalšího programu pro Českou filharmonii, takže v rámci toho cyklu nebudeme hrát jeden program, ale dva. Tohle nás velice posouvá i v oblasti hledání nového repertoáru pro violu a harfu. A já si říkám, že až nebudeme mít co hrát, ještě pořád nám zbývají ultramoderní skladby! To je věc, která by nás určitě bavila, ale je pravda, že jsme limitované vkusem publika, pro které hrajeme, takže kdybychom si vybraly samou modernu, my dvě bychom se určitě dobře bavily, ale možná bychom byly v sále samy. Ačkoli na festivaly by se to, myslím, hodilo. Ráda bych do budoucna zrealizovala program, kde bychom obě mohly ukázat jiné možnosti našich nástrojů. Moderní skladatelé vytáhnou z harfy něco úplně jiného než romantičtí.
Preferujete studiové nahrávání, nebo spíše live záznamy?
K. E.: Když se povede live záznam, tak určitě live. To má atmosféru. Pochopitelně pro dnešní standard nahrávání, kdy interpreti i posluchači chtějí vycizelované desky bez všech ruchů, nádechů a kašlání, je live nahrávání riskantní, ale já jsem ochotná toto riziko podstoupit ve prospěch tahu hudebního proudu a zachycené atmosféry živého koncertu.
J. H.: Live nahrávka s sebou ale nese spoustu dalších nebezpečí. Kdysi jsem hrála v Hradci Králové Canchelliho Requiem pro violu, sbor a orchestr, což je aparát, který se nesejde každý týden, a byla to navíc česká premiéra přenášená do rozhlasu, z níž měla vzniknout i nahrávka. Bohužel během koncertu přestala fungovat celá přední řada mikrofonů, tudíž byla nahrávka naprosto nepoužitelná. Takže bezpečnější je určitě nahrávání ve studiu, protože nikdy nevíte, co se může stát. Na druhou stranu mám ale krásnou live nahrávku z koncertu Pražského podzimu s Vídeňským rozhlasovým orchestrem, kde jsem dokonce hrála skladbu s desetiminutovou kadencí, během níž nikdo ani nezakašlal a bylo tam takové ticho, jaké mnohdy nemám ani ve studiu. Kdyby na konci někdo nebouchl dveřmi, nikdo by mi nevěřil, že je to živé! Je také pravda, že na koncertech hrajeme většinou lépe, kontakt s publikem dostane výkon umělce vždycky do jiných sfér.
K. E.: Je obrovská škoda, že u nás není zvykem nahrávat i generální zkoušky, což se ve světě děje naprosto běžně. Natáčela jsem takto svoji sólovou desku s Wihanovým kvartetem a vznikla deska s nádherným zvukem, ze které je zároveň cítit kontakt s publikem. Studiové nahrávání je podle mého názoru mnohem více stresující, protože vás svazuje ta „sterilní“ atmosféra, kdy hnete rukou a už se z režie ozývá: „Je tam pazvuk!“ A to jste ještě nezahráli ani notu… To je úplně absurdní situace, kdy se s dnešní dokonalostí techniky ženeme do propasti.
Ještě bych se ráda vrátila k cyklu ČF pro těhotné maminky, který vznikl pod záštitou České muzikoterapeutické asociace. Jak pohlížíte na muzikoterapii? Dostaly se k vám nějaké ohlasy od maminek, které chodí na koncerty?
J. H.: Maminky chodí i s dětičkami, takže máme velice živé publikum, což je výborná škola trpělivosti a soustředění. Děti nám u toho tancují, vykřikují a v ten moment se paradoxně od všeho oprostíte a vnímáte jen hudbu. Nevím, jaký vliv mají koncerty na miminka, ale na jednoho mého známého s partnerkou měl náš koncert vliv přímo fatální. Nedávno mi oznámili, že čekají dvojčátka a jako datum početí určili onen den koncertu! Takže takhle my působíme na lidi, no není to nádhera? Také mě těší fakt, že nehrajeme čistě meditativní skladby. Můj názor je ten, že krásná hudba léčí sama o sobě a pohladí na duchu i na uchu kohokoliv. Nemusíme při tom nutně cinkat tibetskými zvonky nebo jinými meditativními nástroji.
K. E.: Já bych nepřeceňovala fakt, že jsou koncerty určené pouze těhotným a matkám, a hlavně si netroufám říct, jak velký vliv má hudba na miminko. Podle mě stačí idea příjemné, lahodné hudby, která pohladí ženy v citlivém období těhotenství. Čím dál více přicházejí i celé rodiny, takže si vlastně vychováváme budoucí publikum, což je obrovská deviza tohoto projektu.
Vy samy meditujete? Jak si uchováváte duševní zdraví a pohodu?
J. H.: V určitém období svého života jsem se meditací zaobírala prakticky, cvičila jsem čchi-kung, různé koncentrace a meditace. Po dvou třech letech intenzivního cvičení jsem zjistila, že už pravidelné cvičení nepotřebuji, že se mi vlastně meditace sama tak nějak „vpravila“ do života. Dnes už nemusím každý den půl hodiny sedět, upřeně sledovat jeden bod a kontrolovat, zda mi hlavou běhají myšlenky, nebo ne. Když se v určitém momentu potřebuji zkoncentrovat a vyčistit si hlavu, vím, jak to udělat, a to je schopnost, která se mi nesmírně hodí. Momentálně na cvičení už ani nemám čas, ale jsem ráda, že jsem touto formou duševní práce prošla. Je to penězi k nezaplacení! Když se po dlouhém, únavném přejezdu potřebuji vybudit k výkonu, tato pomůcka mi zaručí, že budu na koncertě spolehlivě fungovat. I když vím, že po skončení padnu. Navíc mám pocit, že oproti našim mužským kolegům, kteří si neustále stěžují na únavu, vydržíme my ženy docela dost. A my s Kateřinou jsme asi úplný extrém. Fotografie k propagaci této desky jsme fotily osm hodin v kuse, všichni už odpadali a my se usmívaly jak o život, až mě druhý den bolela pusa! Po focení to fotograf završil: „To je neuvěřitelné. Modelky po čtyřech hodinách křísím!“ V každém případě je to podle mě jakási přirozenost žen. Nevím, Kačenko, jak to vnímáš ty, ale já mám pocit, že muži jsou dříve unavení.
K. E.: Ale to je přece stará známá pravda! Co se týče koncentrace, myslím, že hudebníci jsou většinou vytrénovaní, protože musí hrát za jakýchkoli okolností. Já jsem léta cvičila jógu a také z toho čerpám. Hodně mi pomáhá i pěstování mimohudebních zájmů. Nedovedu si představit žít celý život jenom v hudbě. Miluji hory, chodím běhat, v podstatě jakákoli fyzická námaha mi pomáhá k tomu, abych zůstala normální.
Je pravda, že když se někdo od pěti let věnuje intenzivně jednomu nástroji bez jiných zájmů, může se na něm postupem času určitá psychická labilita projevit…
J. H.: Znám dost takových. To je, myslím, naše výhoda. Nežijeme s klapkami na očích, normálně vnímáme okolní svět a to složité umělecké prostředí nás tolik neválcuje.
K. E.: Určitě. Já mám kolem sebe většinu lidí, kteří nejsou muzikanti. Rodiče, sestra, můj muž… Hudba je samozřejmě pořád se mnou, ale zároveň nahlížím do jiných povolání, můžu s nimi sdílet úplně jiné radosti a starosti.
Zdají se vám noční můry o hudbě?
K. E.: Od té doby, co mám dítě, se mi sny vůbec nestíhají zdát!
Co denní sny? Máte ještě hudební sny, které byste si rády splnily?
J. H.: V podstatě ne. Život mi sám od sebe přináší nové příležitosti, nové inspirace, které vůbec nečekám. Když se podívám o rok nazpět, ani bych netušila, že budu mít v ruce takovou desku. Myslím, že v okamžiku, kdy by se člověk držel jasného cíle, nevzniklo by spousta věcí kolem a to by byla velká škoda. Můžu se soustředit třeba na recitál v Carnegie Hall, ale to mi zase uzavře dvířka jinam. Jsem fatalista a nechávám věcem kolem sebe volný průběh.
K. E.: Myslím, že to jinak brát ani nejde. Už jsem se nahrála v tolika sálech, velkých, malých, významných i bezvýznamných, že na urputné plnění cílů pohlížím spíš s úsměvem a jsem vděčná za každý koncert, ať už se konal v Carnegie Hall, nebo v malinkatém kostelíku v Horní-dolní.
Jaké byly vaše společné začátky, kdy jste se začaly profesionálně potkávat?
K. E.: Poprvé jsme se potkaly, když Jitka hrála ještě v Bennewitzově kvartetu, které jsem si přizvala na koncert Komorního spolku České filharmonie. Za několik let Jitka natáčela svoje první CD, kam se rozhodla zařadit Lachrymae Benjamina Brittena, což je původně skladba pro klavír a violu, ale já jsem před lety klavírní part adaptovala pro harfu a společně s violistkou New York Philharmonic Cynthií Phelps jsem skladbu hrála v rámci svého recitálu v Carnegie Hall. S Jitkou jsme se tedy sešly při natáčení a myslím, že výsledek stojí za poslech, je to krásně zvukově barevné.
J. H.: Stěžejní idea při natáčení mé první desky byla vyhnout se tradičnímu repertoáru pro violu s klavírem. Chtěla jsem violu představit v trošku jiných barvách a polohách, zařadila jsem na desku duo s houslemi, sólové věci, a tím jsem se vymkla tomu, co všichni čekali. Brahmsovy sonáty byly natočeny už tolikrát, že jsem chtěla přijít s něčím novým a dostat se do jiného charakteru violové prezentace.
Jak jste poprvé vnímala a řešila specifika harfy oproti klavíru?
J. H.: Klavír je pevnější opora, je mnohem stabilnější intonačně i rytmicky. Harfa se víc intonačně hýbe a hraje často rozložené akordy, což je pro ni charakteristické, ale já jsem si na to ze začátku musela hodně zvykat, aby mě nevyděsilo, že je akord delší. Navíc když hrajete koncert hodinu a půl, harfa se rozlaďuje a člověk musí být flexibilní a rychle reagovat. Musím říct, že harfa mě v tomto ohledu hodně naučila. Pokud hraji s nástrojem, který má labilní intonaci, dokážu jej vnímat a přizpůsobit se. S klavírem tento problém řešit nemusíte, ten je buď rozladěný kompletně, nebo se po dobu koncertu jeho stav nezmění.
K. E.: Nehledě na to, že během znění tónu harfy se mění jeho alikvoty, chvěje se a na začátku má jinou intonaci než na konci, což laik nepostřehne a mnohý profesionál v té rychlosti také ne. Nicméně je to akustika nástroje, se kterou se nedá nic dělat, a tomu druhému nezbývá, než se s tím poprat.
Vy jste mluvila o adaptacích pro harfu. Co je na tom pro interpreta nejtěžší, nejdůležitější?
K. E.: Nebát se! A samozřejmě do toho nezasahovat natolik, aby nějak poškodil dotyčného autora. Ze začátku jsem se bála cokoliv změnit a myslela jsem si, že musím zahrát přesně to, co je v notách, ale s postupem času zjišťuji, že důležitější je, aby úprava sedla danému nástroji. Charakteristika harfy je natolik specifická, že snažit se za každou cenu hrát dané skladby jako na klavír je nesmysl.
J. H.: Stejně tak to funguje u violy, když si violisté snaží dokázat, že stačí houslistům a že zahrají to samé. Je to hloupost a celá řada violistů se na tom pěkně vymázne, protože nástroj je větší, má jiné proporce, jiné požadavky na pohyb, sílu, intenzitu dotyku struny. Je důležité si tento fakt uvědomit a být vděčný za možnost prezentovat svůj nástroj v tom krásném, co nabízí, a ne v tom, jaký by ho někdo chtěl mít.
Neštve vás omezený pohled na violu jako na upozaděnou sestru houslí?
J. H.: Samozřejmě to období bylo a i teď mě zamrzí, když se houslisté otírají o neschopné violisty, ale už jsem se smířila s tím, že když nemají houslisté o čem mluvit, pomlouvají violisty. (smích)
Je ještě v dnešní době běžné přeřazování méně schopných houslistů na violu?
J. H.: Bohužel ano. Je to velmi hloupá tendence a byla velmi častá v minulosti, ale naštěstí se v naší generaci objevilo spoustu výborných houslistů, a tím pádem vzrostla i úroveň violy. Mladí houslisté v dnešní době hrají neuvěřitelně těžké věci a stejně tak je tomu u violistů. Jsou nesmírně talentovaní a mají skvělé starty. Což ovšem neznamená, že by měli jednodušší budování kariéry, protože technická zdatnost a talent nestačí. Vždycky musíte nabídnout ještě něco nad.
Co si myslíte, že je to vaše „nad“?
J. H.: Myslím, že je o mně známo, že jsem do světa violy tak trošku blázen. Moje práce mě naplňuje a mám radost z každého koncertu, z každého rozhovoru, kterým se můžu přiblížit lidem, ať už je to v odborném periodiku, nebo v módním časopise, kde by violu nikdo nečekal. Dělala jsem rozhovor dokonce pro Playboy. A nemusíte se děsit, byl to klasický rozhovor o hudbě s fotkami ve společenských večerních šatech! Možná že díky tomu, že vypadáme nějakým způsobem zajímavě, máme ještě jiné možnosti. Ale prvotní je samozřejmě intenzivní vztah k tomu, co děláme. Pokud chcete dělat umění pořádně, musíte být umělec z gruntu. A můžete se pokoušet klamat tělem, jak chcete, ale umělec duší se pozná. To vás oddělí od ostatních.
K. E.: Je to taky o hledání nových cest, byť to zní jako fráze. Neměli bychom se bát dělat věci neobvykle, jít do projektu, o kterém si říkáte: „No, to je úlet!“
J. H.: To je podle mého názoru tvoje obrovská deviza. Nebazíruješ na klasickém repertoáru, ale jsi otevřená spoustě interpretů.
K. E.: A ze všeho jsem se vždycky nesmírně poučila. Když například klasický muzikant říká, že je jednoduché zahrát si popovou hudbu, naprosto neví, o čem mluví! Samozřejmě je to formálně jednodušší, ale o to tady nejde. Je to taky hudba a jsou to taky profesionálové.
Máte zkušenosti s hraním popové hudby?
K. E.: Ano, vystupovala jsem mockrát s Jirkou Kornem a Jirkou Škorpíkem ze 4TETu, což pro mě bylo velice obohacující, protože jsem si mohla vyzkoušet úplně jinou disciplínu. Navíc jsou to profesionálové se vším všudy a zkouší jako málokdo!
J. H.: Já jsem měla možnost setkat se na pódiu s Emilem Viklickým a zahrát si s jeho bigbandem. Musím říct, že v životě jsem se nestresovala tak jako na tomto koncertě. Všichni ostatní tu skladbu samozřejmě už hráli předtím, takže mi Emil řekl: „Zkoušet nebudeme, pojedeme to až naostro! Ty máš noty a my je nemáme, aby nás nepletly…“ Jazzmani jsou prostě šílení! Měla jsem sice nahrávku, podle které jsem se připravovala, ale v reálu to vypadalo samozřejmě úplně jinak. Opravdu se mi klepala kolena, když jsem se postavila před celý band, který si hraní naprosto vychutnával. Emil mi ale potom říkal: „Klobouk dolů, málokterý klasik by se do toho nechal navléct!“ Je to pro nás úplně jiný svět, jiný rozměr. Teprve tady si člověk uvědomí, jestli má rytmus, nebo ne, a zpytuje svědomí!
K. E.: Jazzmani jsou ale úžasní a já je nesmírně obdivuji. Na druhou stranu si potom vážíme, když se můžeme vrátit k tomu svému Bachovi, že?
Když jsme u objevování jiných vod, zkoušela jste hrát i na jiné typy harf?
K. E.: Zkoušela, a dokonce jsem si koupila háčkovou harfu. Můj muž se mi moc směje, protože stojí v rohu a je to spíš takový artefakt, ale já pořád říkám, že se na ni naučím hrát, až budu v důchodu. Je typově úplně jiná, patří mezi lidové nástroje a zní velice zajímavě. A v současnosti se pro ni píší i moderní klasické skladby!
Já jsem dokonce narazila na typ větrné harfy, což je vlastně taková venkovní dekorace – postavíte ji na zahradu a vítr na ni vyluzuje zvuky, což mi přišlo nádherné. Měla by se ale na noc zakrývat či opatřit tlumítkem, aby nebudila sousedy…
K. E.: To musí být šílené. To je mučení harfou!
J. H.: Trošku jako u vás doma, že?
K. E.: Ne, ne! Já jsem tento problém vyřešila a koupila jsem na cvičení nový byt!
