S PIANISTOU ONDREJEM KRAJŇÁKEM O HLEDÁNÍ INTERPRETAČNÍHO KLÍČE, OČAROVÁNÍ KLAVÍREM, DUŠI IMPROVIZACE A ODMÍTNUTÉM STIPENDIU
Ondrej Krajňák patří k našim (myšleno: česko-slovenským) jazzovým pianistům číslo 1. V letošním roce mu slovenský label Hevhetia vydal album sólového piana „ForevErnest“, jež je zároveň poctou dnes již zapomenutému (a bohužel zesnulému) romskému pianistovi Ernestu Oláhovi. Deska byla pokřtěna dne 16.října na festivalu Jazz Goes To Town v Hradci Králové a při této příležitosti vznikl tento rozhovor.
Ondřeji, nemohu se hned v úvodu nezeptat na toto: proč vy, rtuťovitý klavírista, který na klaviatuře nechává doslova krev, pot a slzy, natočil sólové album tak niterné, baladické a melancholické?
Poprosil mne syn Ernesta Oláha, abych se podíval na materiál, který našel někde ve sklepě snad dvacet, třicet let let zapomenuté. Tak jsem mu řekl, ano, pošlete mi to, podívám se na to. Nebyly to ani hotové partitury, jen takové skici, poznámky. Musel jsem s nimi hodně pracovat a vymyslet i systém, jak uchopit Oláhův odkaz tak, jak si zasloužil. Zároveň mi tento materiál přišel vhod, protože už tři roky předtím jsem plánoval natočit sólové album, ale nevěděl jsem, jak to udělat, neboť je to hodně komplikovaná záležitost. Vymyslet koncepci a tak dále. Jenže jsem se zalekl těch jeho skladeb, připadaly mi totiž příliš prosté, jednoduché, ale zároveň jsem z těch náčrtů cítil, že taky hodně hluboké, a tudíž dost těžké na výraz. Tohle bylo jen a jen na mne, jaký přístup zvolit, a mohl jsem také ty náčrty kompozic proměňovat v okamžiku, kdy jsem si zvolil cestu. Ale trvalo mi to celý rok, než jsem na to přišel.
Ale proč zvítězila zrovna ta lyrická cesta? Zajímá mne to zvlášť v souvislosti s vaším i Oláhovým naturelem. Oba jste Romové, tudíž bych očekával spíše větší vášeň, živočišnost, navíc Oláhovy nahrávky vycházely z Oscara Petersona.
Já jsem ho osobně nikdy předtím nepoznal, neměl jsem tu čest se s ním potkat, dokonce jsem jeho nahrávky ani neznal. Ale vím, že miloval nejen Oscara Petersona, ale taky Errolla Garnera, takže měl tu druhou polohu, kdy zněl hodně lyricky, až chopinovsky romanticky! Takže on byl pianista dvou tváří. Na té jeho lyrické poloze mne ale zaujalo nejvíc to, že nehrál tak úplně lyricky, ve smyslu řekněme vroucího citu, ale hodně virtuózně, s neobvyklou technickou bravurou.
Ale vy jste tu lyrickou polohu nijak nezahlcoval…
Ne, vůbec ne. Tohle pojetí mne nezajímalo. Sice to samozřejmě logicky svádělo k tomu, že bych se mohl jako pianista s Ernestem poměřit, ale to by tu specifickou lyriku zničilo.
Jenže vy jste šel proti dnešním obvyklostem, zvolil jste tu nejobtížnější cestu. Nesl jste svou nejniternější duši na trh, navíc v té intimitě je slyšet každý tón, který jste musel přece doslova vymazlit, vycelizovat. Dnes sóloví jazzoví klavíristé dělají raději standardy, nebo upravují popové a rockové hity, třeba Beatles, protože to znamená zaručený úspěch. Ale vy ne. Odhodlal jste se k tomu, k čemu by neměl odvahu dneska už možná ani Keith Jarrett…
Tak bych to ani neviděl…co vím, tak Jarrett teď dělá víceméně vážnou hudbu, tu soudobou…
Však vy tam máte taky hodně vážné hudby…
Ano, to ano, já miluju Chopina, miluju tuhle hudbu, ale samozřejmě jsem už jako kluk prošel Oscarem Petersonem, to mě přímo zachvátilo a už nepustilo. Ale může to taky člověka přivést do slepé uličky, z které je těžké se pak vymanit, zkuste zahrát líp jak on! Ale to je teď vedlejší. Při práci na albu jsem se hodně inspiroval momentem. Tím okamžitým momentem při natáčení. Samozřejmě, že jsem materiál prostudoval, předělal, zlyričtěl, upravil ty jeho skici a zápisy, ale šel jsem do studia vlastně nepřipravený. Chyběl mi stále klíč k tomu, jak to uchopit. Jenže ve studiu mne očaroval ten nádherný klavír Petrof (studio Svárov – pozn.autora), a ten se mi stal hlavní inspirací. Věděl jsem už dřív o jeho výjimečném zvuku, proto jsem taky zvolil tohle studio. Ten nástroj má obrovské množství barev, a tudíž výrazových možností, a to mne dovedlo k tomu, nechat interpretaci těch skladeb na momentu vzniku. Kdybych natáčel v jiném studiu, ta deska by zněla zcela jinak.
Ale nakolik je pak v té hudbě vašeho naturelu?
Myslím, že tohle jsem já, řekněme tak z 98 procent. Měl jsem tuhle ideu, tušil jsem podvědomě, jakou cestou se dát, celý rok to ve mně zrálo, ale ten klavír byl nejvíce určující. Vyhrál u mne jako hlavní inspirační zdroj. Ty jeho barvy jsem prostě nemohl opustit. A v těch lyrických jsem zůstal po celý čas nahrávání.
A povedlo se vám to náramně. Když to poslouchám, tak se těším doslova na každý tón. Ale to musí být přece dost obtížné, vystačit si pouze s tímto přístupem, bez jakéhokoliv interpretačního zdramatizování, a přesto dokázat udržet posluchačovu pozornost a postupem času ho nezačít dokonce nudit!
Ano, umění spočívá víceméně vždy v tom, že každý jednotlivý tón má tu největší váhu, více váhy, než třeba sto tónů pohromadě. A ten materiál, a ten nástroj, to vyžadovalo právě tenhle přístup. Cítil jsem to tak, cítil jsem ten klavír, to stačilo, a ten mne už víc nepustil. Prostě nechtěl, abych to dělal jinak.
Když natáčíte, nebo koncertujete, a skutečně jde o volnou improvizaci, co v tu chvíli hraje roli, pomineme-li charakter nástroje? Momentální nálada? Nutnost něco sdělit, vyprávět? Co to je?
Je to zase jen ten daný moment. A kdybych to věděl, co v tom hraje roli, tak už by to nebyla volná improvizace. (Smích.)
Dobře. Ale já mám pocit, že když vy hrajete, jste neustále v jakémsi dialogu. Buďto sám se sebou, nebo se svým okolím…
Je tam možná můj celý život, já nevím. Víte, měl jsem na konzervatoři pedagoga, který byl vysoce univerzální, dokázal zahrát cokoliv. Muzikant by měl být především flexibilní, měl by vědět, jakým způsobem má přistupovat k tomu kterému materiálu, měl by zvládnout obrovskou sumu hudebního materiálu. Jen tak se může pustit do improvizace.
Jenže tam musí být přece něco navíc, co dělá z takto dobrého, vzdělaného hráče, hráče mimořádného! Co to podle vás je?
Nejde o stylizaci, o čem tady mluvím. Nemůžu hrát jako Chopin, nebo jako Oscar Peterson. Ale když studuju a poslouchám dobrou hudbu, opravdu poslouchám, a to všemi smysly, tak dokážu vyhmátnout ty fragmenty, které jsou pro mne a pro mou hudbu důležité. A je to jedno, jestli jde o jazz, nebo vážnou hudbu, nebo o folklór. Ale nemůžu kopírovat. Musím to do sebe vstřebat, abych měl k dispozici bohatý arzenál, v duši, mozku, srdci si uložím hudbu, která se mi líbí, to nejkvalitnější, a když pak potřebuju vystavět svou improvizaci, šáhnu do toho arzenálu a vyberu nejvhodnější stavební prvek. Tak vdechnu improvizaci duši.
Ondřeji, poslední otázka: Vy jste dostal před x lety studijní stipendium na slovutnou Berklee College Of Music v Bostonu. Ale vy jste tam ještě nebyl, je to tak?
A asi tam nikdy nepůjdu. Ano, vyhrál jsem kdysi mezinárodní Bartókovu soutěž jazzového piana v Maďarsku, to mi bylo 18, a na základě toho jsem to stipendium dostal, ale já ho odmítl, protože jsem se zrovna oženil a čekali jsme rodinu. A tak jsem to stále oddaloval a oddaloval, a nakonec jsem musel stipendium přenechat někomu jinému.
Tak třeba jako vyučující, ne?
(Smích.) Já a pedagog na Berklee? Tak to si ani nedokážu představit. To by bylo asi hodně zajímavé…
Dnes je v jazzovém světě možné všechno. A to je dobře. Děkuju vám, Ondřeji, za rozhovor.
Jan Hocek
