Generálním hudebním ředitelem opery Jihočeského divadla v Českých Budějovicích je od listopadu 2011 argentinský dirigent a skladatel Mario De Rose, kterého do České republiky přivedl jeho dlouholetý argentinský kolega José Cura. Jejich společné operní galakoncerty v Ostravě a Českém Krumlově, premiéra opery Komedianti Ruggiera Leoncavalla před Otáčivým hledištěm v Českém Krumlově patří k nezapomenutelným zážitkům mnohých návštěvníků. Do krásného plenéru zahrady v městě pod patronací UNESCO se letos v létě Mario De Rose vrátil, aby s režisérem Jiřím Heřmanem realizoval premiéru opery Rusalka Antonína Dvořáka. V současnosti dirigent u nás nejen šéfuje, ale připravuje se i na říjnovou světovou premiéru kompozice José Cury, kterou uvede v Českých Budějovicích.
Jste generálním hudebním ředitelem opery Jihočeského divadla. Co je pro vás prioritní? Jsem velmi šťastný, že mohu zde působit. Líbí se mi náš profesní tým. Mám velmi dobré vztahy s ředitelem Jiřím Šestákem, s uměleckým šéfem opery Miloslavem Veselým, s dramaturgem Františkem Řihoutem a s tajemnicí opery, kterou dříve vykonávala Blanka Zahradníková a nyní funkci zastává Světlana Mládková. Podobně kvalitní vazby mám s orchestrem i se sborem, jehož sbormistrem je Martin Veselý. Příjemná a kreativní práce je velmi důležitá pro fungování i rozvoj všech složek divadla.
V Argentině jste stál na postu hudebního ředitele Orquesta Estable de la Provincia de Tucumán. Od roku 2001 jste byl šéfdirigentem Orquesta Sinfonica Municipal de Avellaneda a vedl jste Teatro Argentino de La Plata. S orchestry jste hrál četná baletní i operní díla a provedl řadu koncertů sborových i symfonických děl. Ve své profesní činnosti jste nashromáždil mnoho zkušeností napříč kontinenty. Které rozdíly jsou pro vás ve srovnání s českým působením markantní? Když jsem byl mladý, šéfoval jsem v Argentině, odkud jsem později odešel do Itálie a hudebně jsem řídil i mezinárodní festival „Metapontum Lyrica“ v Metaponto. Dosud mám rodinné zázemí v Itálii a Argentině. Na jihoamerický kontinent se vracím jen občas, protože cesta je velmi daleká. Dirigoval jsem před časem v Itálii, ale deset let již žiji ve Vídni. Svět Argentiny a Evropy je velmi rozdílný. Studoval jsem a profesně působil dlouhou dobu v Argentině, ale mám italské kořeny a můj základ je v italské hudbě, která je mi bližší. Každá země je specifická a každý orchestr má svůj charakter.
V Česku jsou orchestrální hráči při práci s dirigentem velmi pozorní. Vaše tělesa mají hudbu v krvi, ale tvoří je převážně lidé české národnosti a jen výjimečně cizinci v porovnání s argentinskými nebo italskými tělesy, které tvoří hudebníci mnoha různých národností. Pro dirigenta jsou důležití hráči v orchestru a já si rád nalézám cestu ke každému z nich. Při práci se snažím dostat z nich nejlepší výkon. Zásadní pro mou činnost je porozumění charakteru tělesa. Rád vzpomínám na okamžiky, kdy jsem řídil orchestr v Číně. Všichni muzikanti mluvili tehdy jen čínsky, takže pro mne byly zkoušky a koncerty s nimi velmi obohacující. Dirigoval jsem je beze slov a zážitky jsme měli skvělé.
Studoval jste na Pontifikální katolické univerzitě Argentiny. Na jihoamerickém kontinentu jste začal profesně působit a na koncertech jste dirigoval dokonce i česká díla Antonína Dvořáka a Gustava Mahlera… Na univerzitě v Argentině jsem se učil v dějinách hudby i o českých autorech a jejich tvorbě. Miluji hudbu Leoše Janáčka, ale nikdy jsem jeho díla nedirigoval. V Argentině jsem uvedl Stabat Mater Antonína Dvořáka a Mahlerovu Pátou symfonii a Písně o mrtvých dětech. V Itálii jsem dirigoval Dvořákovu Devátou symfonii a v dalších zemích jsem nastudoval i jeho Osmou symfonii a Requiem. Na jednom z koncertů jsem provedl i části z opery Prodaná nevěsta Bedřicha Smetany. Všichni jsou pro mne skladatelé světového věhlasu.
Od mládí se věnujete i kompozici, dosud jste složil více než šedesát děl. Jistě vás pozitivně ovlivnilo i prostředí v Čechách. V prosinci 2013 jste v Jihočeském divadle v Českých Budějovicích dirigoval světovou premiéru své kompozice Et nunc et semper. Jak vnímáte svou skladatelskou dráhu? Při skládání jsem ovlivněn různými lidmi, možná až moc. Mou prioritou je divadelní hudba, především baletní a operní. Rád skládám díla pro zpěv, protože má žena je zpěvačka a máme i společné koncertní projekty. V oblibě mám také elektronickou hudbu, kterou jsem tvořil již na studiích v Argentině, ale v současnosti se k ní vracím. Před čtyřmi lety jsem udělal v mé kompoziční práci velký střih a vydal se novou cestou. Světová premiéra mé scénické kantáty Et nunc et semper proběhla úspěšně. Bylo mi ctí složit dílo pro Jihočeské divadlo.
V létě jste na Otáčivém hledišti v Českém Krumlově zažil poprvé v Čechách premiéru opery Rusalka Antonína Dvořáka. Jaké výzvy pro vás cizince byly před vámi v přípravné fázi hudebního nastudování našeho národního díla? Bylo mi velkou ctí dirigovat tak nádhernou operu v zemi, ve které se skladatel narodil. Nikdy jsem v Čechách neuvedl českou operu. Od začátku jsem cítil velkou zodpovědnost. V opeře Rusalka byla pro mne stejně důležitá hudební stránka i práce s libretem. Když hudebně studuji nějakou operu, opírám se o představu, ve které dávám důraz na slova. V mé přípravě a uchopení struktury díla spojuji slova s akcenty, dynamikou a různými tempy. Význam slov a jejich dynamika je zásadní. Nedirigoval bych operu, kdybych nerozuměl textu. Opera Rusalka byla pro mne velkou zkušeností a mimořádnou výzvou. Vím, že každý překlad je přibližný, nikdy se úplně neshoduje s originálem a v dílech navíc bývá poetický… Mým rodným jazykem je italština, a když diriguji italské opery, cítím přesně, jak jsou slova úzce spjata s hudbou. Orchestr Jihočeského divadla znám již delší dobu z intenzivních profesních vztahů, a proto jsem se často ptal hráčů, co slova znamenají, abych mohl pracovat a nalézt správný klíč k provedení díla.
Jak se vám líbila interpretace a koncepce režiséra Jiřího Heřmana? Před nastudováním díla jsem neměl tolik možností hovořit s režisérem o jeho koncepci, ale pak mi během několika setkání přiblížil své záměry. V Národním divadle v Praze jsem navštívil jeho představení opery Rusalka, kterou inscenoval jinak než před Otáčivým hledištěm v Českém Krumlově. Jeho koncept je založen na velkých emocích silných charakterů a nikoliv na pohádce a její tradici. Typ příběhu o víle najdete v české i německé historii. Pro Jiřího Heřmana byl důležitý psychologický výklad situací a vztah rozdílných charakterů. Například postavu Čarodějnice a Cizí kněžny ztělesnila jedna pěvkyně. Když jsem dílo studoval, akceptoval jsem Heřmanovy záměry. Jistěže existuje několik jiných českých verzí nastudování opery Rusalka, ale já jsem je nesledoval. Před Otáčivým hledištěm v Českém Krumlově jsem chtěl být v souladu s pojetím režiséra a jeho řešením scénografie, aby provedení bylo propojeno a působilo pravdivě.
Vaši uměleckou dráhu provází dlouhá a úctyhodná spolupráce se světoznámým argentinským tenoristou Josém Curou. Poznali jste se již na jihoamerickém kontinentu? S Josém jsme se poznali až v Evropě a v příštím roce oslavíme deset let naší společné operní a koncertní spolupráce. Jsem šťastný, že mne přivedl do Jihočeského divadla.
V Čechách jste společně vystoupili na operním galakoncertu José Cury v roce 2010, kdy jste řídil Symfonický orchestr Českého rozhlasu na Mezinárodním hudebním festivalu Český Krumlov, kde jste o rok později před Otáčivým hledištěm nastudovali operu Ruggiera Leoncavalla Komedianti… Festivalový operní galakoncert na festivalu byl moc krásný. Na hudební nastudování Leoncavallovy opery Komedianti vzpomínám velmi rád, protože jsem získal tehdy obrovské zkušenosti s prostorem před Otáčivým hledištěm v Českém Krumlově, kde jsem dirigoval Orchestr Jihočeského divadla.Operu jsme zkoušeli po našich společných představeních Verdiho opery Otello na Tenerife. José Cura zpíval v Komediantech hlavní roli Cania.
Jak se vám líbí práce s Josém Curou? Kladete mi velmi zajímavou otázku, protože se mne hodně dotýká jak v profesní, tak osobní rovině. José Cura je především mým velmi dobrým a blízkým kamarádem. Často spolu hovoříme o evropských scénách, hudbě, různých skladbách a mezilidských vztazích. Rozumíme si i beze slov. Mnohdy se stává, že míváme shodný nebo podobný názor na různá témata, ve kterých se díváme stejným směrem. José Cura je velmi všestranný a za období posledních několika desetiletí se stal na všeobecné úrovni, tedy nejen ve zpěvu, velkým umělcem. Letos na jaře jsme zažili hezké galakoncerty s Orchestrem Jihočeského divadla v Ostravě a na Slovensku v Bratislavě. Na říjen plánujeme v Českých Budějovicích slavnostní koncert, na kterém zazní Requiem Wolfganga Amadea Mozarta a Stabat Mater, kterou složil José Cura již ve druhé polovině devadesátých let 20. století, ale provedeme ji až na podzim ve světové premiéře.
