Narozen v Lublani, prožil válku ve Velké Britanii a jako příslušník čs. samostatné obrněné brigády se účastnil bojů v severofrancouzském přístavu v Dunkirku. Má hodnost kapitána a je nositelem našeho nejvyššího vojenského vyznamenání, Válečného kříže ČR. Svou proslulou profesi fyzioterapeuta rozvinul prof. MUDr. Karel Lewit, DrSc. (1916) v Praze a dnes působí i v sídle své rodiny, v Dobřichovicích. Ve svých čtyřiadevadesáti letech je neuvěřitelně aktivní. Do jeho rehabilitačního působení, s původním oborem neurologa, se věk nijak nepromítá. Vyznačuje se neúnavnou činorodostí a obdivuhodnou schopností léčit pohybové neduhy současné populace. Zásluhu na tom má mnohaletá praxe, ale ještě víc mimořádný dar citlivého vnímání zvláštností lidského těla. Že ho při životní aktivitě drží i jeho láska k hudbě, není nijak překvapující. Rozpravu zahajuje s humorem sobě vlastním a s jiskrou v čilých očích.
V čem je tajemství vašeho aktivního věku? Já se už o to nestarám. Rano mám krátkou rozcvičku, velice šetrnou a dosti pravidelnou životosprávu. Jsem sice mlsný, ale jím střídmě. A pokud neřídím auto, hodně chodím. V zimě se dokonce v Dobřichovicích brouzdám po okolních loukách na běžkách. Je mi to mnohem příjemnější, než chodit pomalu pěšky.
V mých očích jste člověk praktického myšlení, věcnosti a střízlivosti, ale máte přitom i smysl pro estetično, řád a krásu. Jde to všechno s vaším vztahem k hudbě dohromady? V mém případě to tak platí. Já vyšetřuji funkci pohybového ústrojí a tam ta harmoničnost hraje důležitou roli.
Vyšel jste z oboru neurologie a přešel jste profesně k fyzioterapii. Pro mě je pohybové ústrojí přednější nežli neurologie. Líbí se mi jeden výrok od Aloise Brüggera, že totiž nervový systém slouží pohybovému ústrojí.
Potvrzuje se, že u vás všechno nějak směřuje k muzice, která má v sobě jasný řád. Řekl byste, že hudba byla a je na předním místě vašich zájmů? Vlastně ano. Ale jen v tom smyslu, že ji užívám. Nezabývám se jí nějak vědecky. Poslouchám ji a celý život jsem chodil na koncerty. Hodně mi v tom teď pomáhá rozhlasová stanice D dur. Mám digitální televizní příjem přepnutý do rádia. Tu stanici dost poslouchám, je tam věnováno hodně času vysílání klasické hudby. Ale taky samozřejmě nepodceňuji stanici Vltava, ta má dobré programy. A kromě toho mám hodně rozsáhlou sbírku desek. Chce to jen si vybírat.
Kdy jste prvně zaznamenal svůj vztah ke světu hudby? Poměrně záhy. Když jsem byl velmi mladý, tak můj táta trochu hrával na housle a to se mi líbilo. Pak toho ale nějak nechal. On byl jedním z prvních sběratelů desek, tehdy starých His Masters Voice. To jsem se tenkrát hodně vzdělal. I maminka měla k muzice vztah, ráda ji poslouchala a někdy v mém nejútlejším věku mi taky zpívala, později už ne. Pokud jde o mne, zpíval jsem si lidové písně, ale navíc jsem se nezmohl. Přesto jsem rád a dobře zpíval, až do doby, kdy se mi měnil hlas. Pak mi to ale vůbec nešlo, a proto jsem toho frustrovaně nechal. Moje sestra měla k praktickému provozování muziky možná ještě trochu menší sklon nežli já.
Přesto vás zájem o muziku dovedl k hraní na hudební nástroj. Jako mladý jsem měl lekce klavíru, ale myslím, že jsem k tomu hraní neměl příliš nadání. Hrál jsem do šestnácti, sedmnácti let. Snažil jsem se, ale měl jsem dojem, že to není ono, takže jsem toho nakonec nechal. Zvládl jsem některé Mozartovy a lehčí Beethoveny sonáty, k Chopinovi jsem neměl nikdy zvláštní vztah, zato Bach mě už tehdy hodně oslovil. Nedovedu říct, proč to bylo. Asi tím, že jsem měl vedle medicíny druhou nešťastnou lásku a tou byla matematika. Říkám nešťastná láska, protože v té době jsem nijak v matematice nevynikal. Nicméně Bach je taková trochu matematická hudba a na té úrovni, která mě bavila, měla pro mě i matematika dost hravosti, podobně jako hudba.
Vzpomínáte si, jaká hudba vás v té době vašich mladých let nejvíc zajímala? Nepochybně to byla klasika, tou jsem začal, Mozart, Beethoven, Haydn a vedle toho už zmíněný Bach. Taky Schumanna jsem měl dost rád. A jednoznačně jsem miloval především komorní skladby. To se pak všechno dál vyvíjelo.
Přeskočíme dobu války, která umlčela vaše možnosti hudbu poslouchat. Když jste se ale po válce oženil, ukázalo se, že vaše žena, Iris Urwin Duddridge, filoložka a překladatelka, měla hudbu ve velké oblibě. Měla o ni skutečný zájem. Oni v Anglii hodně sborově zpívali a hudební výchova mladých lidí tam byla mnohem intenzivnější než tehdy u nás v Čechách. O hudbu se proto logicky zajímala a mám ten dojem, že jí rozuměla v něčem víc než já. Přešlo to pak do mé rodiny. Všechny čtyři děti se učily hudbě. Můj syn hrál na housle, ale měl bohužel ve čtrnácti těžký úraz, na který později zahynul, a tím to skončilo. Obě mladší dcery, Jana a Helena, chodily do sboru. Jana začala nejdřív hrát na housle a dnes je profesionální zpěvačka. Helena je vynikající fyzioterapeutka a zpívá taky velice dobře. Nejstarší Anita se trochu pokoušela o hru na klavír, ale myslím si, že neměla to nadání. Dnes žije ve Francii a dělá vědu, obor fyzikální chemie.
Odkud si myslíte, že vzala zejména Jana pěvecký talent? Pěvecký dar Jany, ale i Heleny, je jednoznačný. Moje manželka Iris pocházela z Walesu, z obyvatel potomků keltských Kymrů, a to je země zpěváků. Měla hezký hlas, mezzosoprán jako později Jana, takže tam se dá mluvit o dědičném daru.
Dcery Helena a Anita se ubírají obory vám profesně blízkými. Nemyslel jste si, že by tudy měla jít i Jana? Své děti jsem nikdy nenutil, aby se zabývaly něčím, co já považuji za dobré. Samy si vybíraly. U Heleny navíc hrálo roli to, že ji nevzali na lékařskou fakultu, kam směřovala. Mohla za to doba. To už tehdy tak chodilo, když otec nebyl v milosti. A tak šla na fyzikální terapii. Už v tom oboru zůstala a vynikla v něm. V tom jsme si dodnes blízcí.
Máte dnes čtyři vnoučata. Co jejich sklon k hudbě? Nejstarší Rachel Anita trochu nutila do houslí. Příliš jí to nešlo, a tak v tom nepokračuje. Je zahradní architektka, ale smysl pro muziku má. Její sestra Judy pracuje v oboru společenských věd. Ta smysl pro hudbu příliš neprojevila. Janin syn Pavel je hudebník. Hraje na klavír, léta hrál improvizace v baletní škole a měl to donedávna jako hlavní povolání. Rozhodl se ovšem překvapivě pro změnu, pro vesnický život. Odstěhoval se z města, žije na venkově a na chalupě s pozemkem se chystá hospodařit. Muziku nicméně neopouští. Jeho sestra Evička začala na hudebním gymnáziu, ale nějak jí ten stres nevyhovoval, tak teď studuje chemii. Amatérsky ovšem hraje dál, na housle a na klavír.
Jak muziku nejčastěji posloucháte? V soukromí, nebo na koncertě? Jsem po smrti ženy sám, tak mi nezbývá než poslouchat sám. Na koncerty už chodím velice málo. Jsem moc starý, z Dobřichovic do Prahy je to pro mě daleko, koncerty jsou pozdě večer a to už pro mě není. Ale pokud je něco u nás v Dobřichovicích nebo v Karlíku, kde člen České filharmonie, pianista Jaroslav Šaroun obvykle organizuje nějaké hudební večery nebo sám hraje, tak tam si rád zajdu.
Je vám milejší poslouchat hudbu z rozhlasu, z CD nebo z televize? Je v tom jistě rozdíl, když zní hudba živě, ale zvykl jsem si jako konzument docela rád na hudbu z rádia a z desek. Mám dost velkou sbírku cédéček a skoro všechno odposlouchané. Dost se tomu věnuji. Dneska je pro mne poslech hudby důležitou součástí života.
Sledujete při poslechu řád hudby, nebo je pro vás jakousi romantickou kulisou?
Jak kdy, ale častěji je to spíš poslech oddechový. Jsem schopen si při muzice i číst. Tak jsem třeba někdy psal jednu ze svých posledních publikací, Manipulační léčba v myoskeletární medicíně. Obecně mi takový poslech dělá dobře.
Které hudební světy jsou vám blízké a jak hluboko jste do nich pronikl? Když jsem se po válce vrátil z Anglie, začal jsem spolu s manželkou obdivovat svět modernější hudby, od impresionistů počínaje. Teď mě zase moc zajímá takový Messiaen nebo i Schnittke. Moc rád mám Lutoslawského a Pendereckého, ale i naše autory, třeba Ebena, Kalabise. Martinů a Janáček jsou už pro mě klasiky. Dost nerad ale poslouchám neoromantiky. Cítím, že jsou nabubřelí. Brahms je pro mě ještě klasik, i s jeho velkými plochami, Mahler je mi pak příliš rozvláčný, snesu ho jen v malých dávkách. Kdybych mluvil moderním jazykem (směje se potutelně ), radil bych mu, aby trochu v partituře škrtal.
Je v tom, co posloucháte, vyrovnaná proporce mezi českou a světovou hudbou? O tom jsem vlastně neuvažoval, ale jisté je, že v moderní hudbě dvacátého století znamenají Češi hodně, a myslím si, že si toho sami dost nepovažují. Snad není operní skladatel, který má tak významné a soustavné dílo jako Leoš Janáček. U něj je slovo částí hudby.
Zmiňujete operu. Chodíval jste na ni a je příjemná vašemu sluchu a vnímání? Ne příliš. S výjimkou Mozarta, ten je svým způsobem, co se opery týče, absolutní zjev. Ale moderní operu minulého století mám zase rád. Zdá se mi, že moderna v opeře vyjadřuje víc smysl sdíleného. Připomínám si některé opery Šostakoviče a velice mě zaujal Vojcek. Můj otec pro modernu neměl smysl, a tak jsem se k ní v mládí nedostal. Teprve po válce jsem začal pronikat do té modernější sféry. Bylo to, jako když se naučíte další jiné řeči.
Byla ve vašem pohnutém životě hudba vždycky při vás? Samozřejmě asi jen těžko během válečných bojů ve Francii a při obléhání Dunkirku. Za války mi opravdu trochu chyběla. Pak ale, když jsem v Anglii poznal svou ženu a když jsem měl trochu dovolené, tak jsme nějakou hudbu vždycky poslouchali. Jenže těch příležitostí bylo přece jen málo. Válečný život se příliš neslučoval se zájmy ctitelů muziky. I tehdy platilo, že když řinčí zbraně, múzy mlčí.
Po návratu domů jste se ale začal hudebnímu životu intenzivněji věnovat. To jsme se s ženu vzali. Tehdy jsme v Praze začali chodit poměrně dost často do koncertů. Bydleli jsme u Chotkových sadů, jen pár minut pěšky od Rudolfina, tak to bylo úžasně fajn.
Řekl byste, že ve své profesi fyzioterapeuta spojujete vědu s empirií a že je to tak i ve vašem hudebním světě? V muzice bych ve svém případě o vědě moc nemluvil. Rád poslouchám některé rozhlasové programy Lukáše Hurníka, které jsou dělané moc vtipně. Řekl bych, že jsou dost popularizační, a to mně vyhovuje.
Nejspíš i vašemu smyslu pro humor a vtip. Jste totiž, jak vím, členem Společnosti za pozitivní přístup k životu a aktivní odpor k blbosti, která pořádá mnohé duchaplné kulturní, společenské, ekologické, vzdělávací, sportovní, turistické, charitativní a také muzikantské akce. Já o tom ani nevím? Vlastně ano! Jen jsem si hned neuvědomil ten velice dlouhý název té Společnosti. Jsou to vždycky taková spíše srandovní setkávání, u nichž je ale vždycky přítomna muzika. Mně na tom zaujalo to, co platilo kdysi, třeba v období baroka, že totiž člověk, který nerozuměl hudbě, nebyl pokládán za inteligentního. Takže smysl pro hudbu byl určitým znakem inteligence. Ovšem dnes? Podívejte se na testy IQ! (Směje se s pobavenou ironií. ) Tam o hudbě není ani zmínka. Tam už hudba k inteligenci nepatří! Ve Společnosti pozitivního přístupu k životu má naštěstí důležité slovo.
Není podle vás v současnosti pojem hudby příliš roztříštěn do mnoha žánrů, často na hony vzdálených hudbě klasické? Tady najdete i velký rozdíl, třeba mezi pořádným jazzem a rockovou hudbou. Ta pořád opakuje jednu malou frázi a to mému hudebnímu citu absolutně neodpovídá. Mám k tomu určitý až lékařský přístup. Tato hudba, stále repetitivní je navíc kombinovaná s úžasným zesílením. Jejím účelem není do značné míry vyvolat požitek z hudby. Odpovídá to podle mě určitému fetování. U tohoto typu zesílené hudby se posluchači dostávají do nezvyklého rauše, že nakonec jdou spíš za tím raušem, nežli za hudbou. Řekl bych, že je to dokonce škodlivé. A tady je vidět impotence lékařů. My víme, že kdo setrvává v tomto prostředí dlouhodobě, ohluchne. Neslyšel jsem ale žádnou kampaň odborníků, aby se to zakázalo. Když vím, že je něco jedovaté, tak to snad nedovolím?! A my víme, že cosi vede k ohluchnutí, a přesto mlčíme. Je to skandál!
Popravdě řečeno, výsledky poškození sluchu se objevují až po delším čase. Dnešní populace si bohužel dost neuvědomuje, co bude s jejím sluchem po desetiletích. To by ale nemělo omlouvat lékaře. Měli by tímhle poznáním atakovat společnost. A nedělají to. Já nejsem v tom směru odborník, tak těžko mohu zasahovat. Snažím se jen ve svém oboru ovlivňovat to, aby se lékaři všeobecně nedívali jen na rentgenové snímky, ale na celého člověka. Já vůbec zásadně bojuji proti dehumanizaci medicíny.
Myslíte si jako lékař, že klasická hudba může mít léčivý účinek na lidskou mysl? Znám lidi, kteří se odborně věnují muzikoterapii a domnívám se, že to má své výsledky a pozitivní vliv.
Je z hlediska medicíny možné, aby hudba pomáhala člověku i proti bolesti? Proti bolesti působí všechno, co člověka od jejího vnímání odvádí. A plné soustředění na hudbu ten účel jistě plní. O přímém vztahu bych ale asi nemluvil.
Přinesl vám osobně vztah k hudbě nějaká krásná přátelství s muzikanty? Řekl bych, že ano. Ze všech muzikantů, které znám, mi nejvíc imponuje cembalistka Zuzana Růžičková. A taky mám moc rád pianistu Jaroslava Šarouna. Mnozí jiní mi prošli pod rukama jako pacienti, ale o tom lékař nemluví. Jistěže mi ale odhalili některé souvislosti týkající se hudby.
Připomínám si vámi kdesi zmíněné krédo, že totiž cokoliv jste v životě před lety dělal, pokládáte za překonané, a proto se musíte pokusit dostat se vždy o úroveň dál. Platí to i o vašem poznávání hudby? Ne, to je krédo mé odborné práce a pro hudbu to neplatí. Tam by to znamenalo, že budu zrazovat své staré lásky. V hudbě si ale minulé vztahy naopak uchovávám, setrvávám u nich a pěstuji je. Nová poznání v hudbě, pokud přijdou, rád přijímám. Přesvědčil jsem se, že se stále dělá dobrá muzika a že se proto musím snažit i tomu modernějšímu hudebnímu vyjadřování porozumět.
Končíme tím, čím jsme začínali: Jak je možné, že ve vašem chvályhodném věku jste stále otevřený přijímat všechno nové, nejen ve svém hlavním oboru, ale i v hudbě. Čím to je? Stále si udržuji zvědavost. To je velmi důležité a souvisí to s tím, že sám vím, kolik mi toho k dokonalosti ještě chybí. Setrvávat jenom na tom, co bylo, to už se člověk stane „cementem“. A to bych ve svých letech opravdu nerad.
