Patrick Marek – přední český jazzový fotograf, mezinárodně uznávaný. Společně se zpěvákem Danem Bártou také nadšený fotograf vážek. Zatímco u nás vyšel velký atlas tohoto hmyzu, kniha jazzových fotografií zůstává nadále v říši snů. „Jsme moc malý trh pro takovou publikaci,“ tvrdí Patrick Marek. „Materiálu by ale bylo na několik knih, a reprezentativních!“
První otázka se hned nabízí: Proč fotíte něco tak nerentabilního, jako je zrovna jazz? Mám tu muziku prostě rád. Fotím ale třeba i akty. Ale míň. To ano, ty dokáže ocenit celý národ, ale jazzovou fotku si vychutná většinou jen ten, kdo toho vyfoceného muzikanta pozná.
Vnímáte vůbec hudbu, když při koncertě fotíte? Ano, samozřejmě. U mně je to dokonce naopak! Já když jdu na koncert bez foťáku, tak si ho vůbec neužiju. Když fotím, vnímám tu muziku ostřeji, dokonce někdy cvakám i do rytmu, a čím víc se mi muzika líbí, tím líp se mi samozřejmě fotí.
Dokážete dopředu odhadnout dobrý záběr? Tak teď to bude dobrá fotka? Dokážu. To je vlastně základ mé práce. Záleží to samozřejmě i na sále, na místě, kde ten koncert je. Třeba ve velkých sálech se takový záběr dá odhadnout hůře. Proto mám radši komornější prostory.
Stává se, a jak často, že si vystupující interpret nepřeje focení? To je focení doopravdy tolik ruší? Pokud je fotograf jen trochu profesionál, nepoužívá blesk a dokáže omezit hlasitost cvakání a podobně, tak to nemůže rušit. Ale třeba taková Eliane Elias si většinou nepřeje vůbec žádné focení při koncertě. Přitom je to nádherná ženská. Randy Brecker, to je její bývalý manžel, kterého jsem v poslední době hodně fotil, mi ale slíbil, že se za mne přimluví. (Smích)
Je hodně nutná tlačenka v tomhle oboru? Jejda! A jak!
A jsou i tací jazzmani, kteří nepouštějí ven fotku, která se jim z nějakého důvodu nelíbí? Já se jich prostě neptám. Dělám to tak, že nepouštím na světlo ty fotky, které by toho dotyčného nějak zesměšňovaly, nebo mu nějak jinak ublížily. Třeba je to jen z toho mého pohledu, nemusí to tak ani být, ale u mě funguje dost autocenzura. Většinou u toho hraní dělají nejrůznější škleby, takže musím být hodně opatrný, zvlášť u zpěvaček. Fotil jsem nedávno jednu hodně známou zpěvačku, udělal jsem spoustu fotek, i ze zákulisí, ale pustil jsem všehovšudy jen tři snímky!
Kterápak z jazzových osobností je obvzlášť fotogenická? Hodně rád fotím basisty. Z nich se mi nejfotogeničtější zdá být Avishai Cohen. Taky Marcus Miller. A pak je ještě kategorie jazzmanů, kteří s fotografem vyloženě spolupracují. Oni vědí, že tam jsem, všimnou si mne, a protože se za ta léta již známe, vědí, kdy mají udělat to správné gesto. Mám rád při focení oční kontakt, je to těžké, ale jde to vychytat. Třeba Eddie Palmieri výborně spolupracuje, taky Robert Balzar je hodně vstřícný.
Myslíte si, že máte svůj specifický rukopis? Každý fotograf má svůj rukopis. Já si třeba nehlídám kompozici, když fotím, jde mi o výraz, takže je to hodně intuitivní. Nejsem ten typ fotografa, který mačká spoušť jako u kulometu stylem „to by v tom byl čert, aby se aspoň jedna fotka nepovedla“. Čím déle fotím, tak mačkám míň, a to i kvůli lidem, posluchačům, protože vím, že my fotografové jim lezeme dost na nervy. Někdy se fakt cítím blbě. Občas to nevydržím, a sám napomínám své kolegy, když se chovají bezohledně.
Máte nějaký vzor? Ano, mám. Ne, že bych ho kopíroval, ale moc je mi svým viděním blízký britský fotograf William Ellis. On má takové čisté fotky, fotí ty lidi i mimo pódium, a to je dost těžké, pokud to má vyjít přirozeně. Umí je i aranžovat, a to chce odvahu a chovat se velmi citlivě. A to Ellis umí. Pak má takový fotograf i štěstí na výjimečný snímek.
Jste na nějakou svoji fotku obvzlášť pyšný? No, já ty svoje fotky takhle nevidím. Spíše jsou výjimečné okolnosti, při kterých některý snímek vznikl. Před sedmi lety jsem třeba vyfotil v Brně na JAMU, na nějakém workshopu,Victora Baileyho. Zrovna rozbaloval basu a já to zmáčknul od boku, abych ten záběr stihnul udělat. A bylo to tam! A dnes mu ta fotka visí v New Yorku v bytě. (Je to tatážfotografie, která je v záhlaví Markova webu www.JazzRock.cz – pozn.autora)
Dá se u nás focením jazzu uživit? Ani náhodou. U nás ani tak nejde o zviditelnění jazzu, o reklamu muzice, ale o reklamu nějaké agentury nebo média. A tyhle instituce mají své fotografy, ty platí. Já na koncerty chodím sám za sebe, vyřizuju si akreditace sám. A těžko dostanu svou fotku do nějakého média. A když, tak zadarmo. Jenže, copak si můžu dovolit zničit za tuhle cenu svou živnost? A dneska ani nikdo nepotřebuje jazzovou fotku jako příběh, navíc černobílou, kterou dělám výhradně.
Proč dáváte přednost černobílé fotografii? Není to tak trochu proti dnešnímu trendu? K jazzu, aspoň já to tak cítím, se černobílá fotografie hodí lépe. Jazz není tolik vizuálně efektní jako třeba rock nebo pop, jazz je syrovější, přirozenější, hodí se k němu více prostý kontrast světla a stínu, než barevná vykřičenost. A barva navíc zakrývá často příběh. A o ten mi jde především, když fotím. Ale fotím digitálně, to ano, takový staromilec zase nejsem.
Je o vás známo, že jste také vášnivým propagátorem jazzové fotografie. V současné době uvádíte v život tzv. World Jazz Photo. Oč jde? Ten nápad jsem dostal zhruba před rokem, když jsem byl pozvaný do takového fóra jazzových fotografů, který dával do kupy jeden španělský fotograf. Byl jsem mezi první desítkou pozvaných, to mne potěšilo. Nešlo mi ani tak o to, být jako jazzový fotograf někde organizovaný, byl jsem vždycky solitér a míním jím i zůstat, ale když jsem viděl, že z desítky je 200 a pak najednou 400 fotografů, tak jsem si řekl, že by se mohla udělat výstava jazzových fotek. Ta se uskutečnila vloni, bylo na ní 44 fotografů fakt z celého světa, včetně Ellise a Pavla Korbuta z Ruska, který předtím vyhrál Cenu amerických novinářů za snímek Chicka Corey. Ta výstava proběhla na trutnovském festivalu Jazzinec a měla by putovat i do Poličky na festival, do Brna, tady to snad bude dokonce v netradičním prostoru, a to v tramvaji, a snad ta výstava dorazí i na Bratislavské jazzové dny. A tak proč neudělat taky něco podobného, jako World Press Photo, to znamená soutěž profesionálních, ale taky amatérských fotografů z celého světa, co fotí jazz? 15.prosince soutěž spouštím. V porotě budu já, Jiří Turek, Jiří Kučera, Ivan Prokop, to jsou také fotografové, Tomáš Katschner, organizátor Jazzince, a Dan Bárta. Výsledky budou vyhlášeny na jaře v Trutnově na Jazzinci. A ceny udělá výtvarník, chtěl jsem něco netuctového, nějaký výtvarný artefakt. Nakonec ji bude dělat sochař Štěpán Málek, to jsem rád, protože je to Hradečák a ještě muzikant (zpěvák a textař punkové legendy N.V.Ú. – poznámka autora). Pankáč bude dělat jazzovou cenu, to je se povedlo, no ne? Soutěžit se může pouze s jedinou fotkou, ta by měla být samozřejmě v takové kvalitě, aby z ní případně šla udělat velkoplošná fotografie pro budoucí výstavu. Uzávěrka bude v únoru. Může se zúčastnit kdokoli, tedy i ten, kdo čte tenhle náš rozhovor. Bližší informace najde zájemce na http://www.jazzworldphoto.com/ .
Děkuji vám za rozhovor a držím palce!
Jan Hocek
