Petr Jiříkovský (klavír), Pavel Šafařík (housle) a Jaroslav Matějka (violoncello), kteří spolu tvoří Trio Martinů , na svém recitálu v rámci koncertního cyklu Českého spolku pro komorní hudbu (9. ledna) uvedli klavírní tria Josepha Haydna (C dur č. 43 ), Petra Ebena a Franze Schuberta (Es dur op. 100 ). Oslnivě vyznělo trio Haydnovo, v němž technicky brilantní prvky – zejména v klavírním partu – ukázaly na perfektní hru Petra Jiříkovského; ve druhé větě (Andante) pak souhra souboru dosáhla naplnění v křehkém, ale sensitivním zvuku. Avšak již v Ebenově díle, které ve svých čtyřech větách klade na interprety nebývalé nároky, dominoval klavír a oba smyčcové nástroje dohromady jeho zvukovosti nedosahovaly. Lze však jen vítat, že tato obšírná a výrazově nesnadná skladba po dvaceti letech od premiéry zase koncertně ožila – interpreti Ebenovu hudbu rozezpívali a každou z vět vystavěli do dramaticky vzepjatého tvaru; snad jen chyběla větší dynamická rozlišenost mezi nimi. Pokud se v Ebenově skladbě dalo vyposlouchat, že smyčce zněly slaběji než klavír, o to citelnější a slyšitelnější to bylo v triu Schubertově. Jedno z posledních děl skladatele přináší nebývalou rozpjatost zvukovou i formální a klavír je zde nepochybně tím vůdčím nástrojem. Pokud však předkládá melodii violoncello a zvukově se ztrácí, když housle nejsou plnohodnotným partnerem klavíru, je souhra vážně narušena. Kladu si otázku, proč nechal klavírista zcela otevřít koncertní nástroj? Vždyť jeho hlas i tak převažoval nad oběma smyčcovými nástroji, což nejvíc znělo ve druhé a čtvrté větě Schubertova tria. Klavírista Petr Jiříkovský prokázal ve všech třech uváděných skladbách, že je prvotřídní hráč s velkým uměleckým záběrem. Pokud si vnitřně rozumí se svými partnery z tria, bude muset řešit zvukovou vyrovnanost souboru na vlastní úkor.
