S Vídeňskými filharmoniky bude hrát 8. září na Lucernském festivalu Dvořákův Koncert h moll violoncellista Kian Soltani, Rakušan narozený perským rodičům. O měsíc později zahraje stejné dílo s berlínskou Staatskapelle, mezitím má ještě recitál na festivalu Schubertiade v Hohenems. Letos na jaře vystoupil se Symfonickým orchestrem hlavního města Prahy FOK ve Violoncellovém koncertu Edwarda Elgara. Rozhovor pro HARMONII nemohl pominout vedle témat Dvořák a Elgar také opakované kontakty mladého sólisty s Danielem Barenboimem.
Kam na své pomyslné stupnici řadíte Elgarův Violoncellový koncert? Je jednou z hlavních věcí, které my violoncellisté máme. Pokud se týká romantických koncertů, tak jsme přece jen limitováni. Nemáme jich tolik co houslisté, neřkuli pianisté. Ale ty skladby, které máme, jsou naštěstí opravdu mistrovské. Mám na mysli Dvořáka, Čajkovského Rokokové variace, Saint-Saënsův koncert – a Elgarův koncert.
Panuje v tom shoda? Je rozhodně jedním z největších, ale nebylo tomu tak vždy. Premiéra dokonce byla podle autora samotného naprostou katastrofou. Byl nespokojený a nešťastný. Nebyl jsem tam, neslyšel jsem to, ale zřejmě nebyla skladba dostatečně nazkoušena. Sólista ji asi dostatečně necvičil, podcenil ji, myslel si, že půjde o lehkou věc. Ale není tomu tak, jde o skladbu pořádně choulostivou. Je v ní v souhře s orchestrem mnoho různých tempových proměn. Cellista na ní musí opravdu dlouho pracovat… A protože tohle všechno při premiéře nebylo v pořádku, skladba se nelíbila ani publiku. Ale nebylo to tak, že není dobrá. Dobré nebylo její provedení! Nicméně po řadu let se pak koncert v podstatě nehrál. Průlom nastal až díky Jacqueline du Pré, která se do díla zamilovala a hodně ho hrála – pořád a všude možně. A protože její provedení byla úžasná, lidé začali mít Elgarův koncert rádi.
A jak jste na tom vy? Stal se teď mým hodně oblíbeným. Nehraji ho dlouho, myslím, že asi tak teprve dva roky, ale definitivně je pro mě důležitou položkou repertoáru. Uvnitř té hudby je totiž veliké bohatství, které se dá interpretovat, o němž se dá přemýšlet a filozofovat. Můžeme hovořit o tom, kdy byla skladba napsána – v roce 1919, tedy po první světové válce. Elgar sám přiznal, že pro něj bylo tohle období těžké, hodně na něj vše doléhalo. Sám ve válce nebyl, ale vnímal ji zblízka a je zřetelné, že trauma, které v něm vyvolala, se do skladby promítlo a ovlivnilo ji. Vyposloucháme v té hudbě i tragické prvky, odraz osudovosti. Při hlubším pohledu si uvědomíte, že nejde o příliš pozitivní skladbu. Už ta tónina e moll! Anebo hned první vstup sólového nástroje je pěkně temný. Navíc pak zmizí, je bez souvislosti s materiálem první věty. Pak se jako fragment vrátí zase na začátku druhé věty – a opět se vytratí. Pak se objeví až před samým koncem celé skladby, když hlas violoncella pomalu mizí a zmírá. Jako kdyby si člověk připomínal celý život, než v hudbě přijde krátká dramatická tečka. Na druhou stranu – Elgarova hudba je napsaná tak krásně, že nemusíte o ničem podobném přemýšlet a můžete jen a jen poslouchat! Nemusíte uvažovat o tom, kdo a kdy ji napsal. Dá se prostě užívat. Mistrovský kus!
Jde skutečně o romantismus? V roce 1919? Popravdě, angličtí skladatelé byli trochu opožděni a Elgar opravdu patřil ke staré škole. Jeho hudba je hluboce romantická, není v ní nic avantgardního. O struktuře můžete uvažovat jako o jedinečné, nové, nemá klasickou podobu třívětého koncertu, v němž první věta je v sonátově formě a tak dále. Má velmi rozvolněnou formu. To je skutečně nové. Ale hudební řeč, harmonie… to je naprosto romantická záležitost.
Zmiňovaná Jacqueline du Pré byla partnerkou Daniela Barenboima, než jako velmi mladá zemřela. Právě on byl pro vás velmi důležitou osobou. Vzal vás do orchestru Západovýchodní divan, nebo jste rovnou s orchestrem hrál jako sólista? Začal jsem v orchestru. Hledal pro West-Eastern Divan Orchestra do violoncell koncertního mistra. Hodně mě ta možnost zaujala, vnímal jsem tohle těleso jako už opravdu legendární a chtěl jsem se ke spolupráci s ním dostat – v jakékoli podobě a formě. U prvního pultu, u posledního pultu… I kdybych tam snad neměl hrát na cello, ale vytírat podlahy. Chtěl jsem se něco naučit – a naučil jsem se. A i sama základní idea orchestru – jednota a rovnost v hudbě – ve mně silně rezonovala a nadále rezonuje. Měl jsem štěstí, že jsem se mohl poznat blíž i s Danielem a hrát s ním také jako sólista. Čeká nás takhle mimochodem na podzim ještě jeden zájezd – do Ameriky. Mám s nimi hrát sólo ve Straussově Donu Quijotovi. Ale také s Danielem hraji v klavírním triu, spolu s jeho synem, houslistou Michaelem.
Dva Barenboimové a vy? Ano. Už jsem si z toho dělal i legraci, že bychom se třeba mohli jmenovat Trio Soltani! No, ve skutečnosti jméno nemáme a soubor je jeho. Je naším mentorem. A je úžasné s ním pracovat. Je hodně skromný a pokorný. V triu nám samozřejmě dovolí promluvit, říct svůj názor, diskutovat. I jeho syn je moc fajn, zažíváme přátelskou atmosféru. Samozřejmě odlišnou od orchestru, kde je Daniel šéfdirigentem, autoritou, organizátorem. Jsem vděčný, že ho mohu díky triu znát i z jiné stránky…
Toto je zkrácená verze, kompletní článek v HARMONII 8/2018 (koupit)