Jednoho příjemně teplého dne babího léta jsem si udělal na Malé Straně malou anketu. Položil jsem jednoduchou otázku: Kdo je Kinsky Trio? Jeden z patnácti věděl, že se jedná o klavírní trio, další usoudil, že to bude nejspíš nějaké zahraniční trio hudebníků. Ostatní tipovali, že to bude mít něco společného se šlechtickým rodem Kinských, přesněji s oním vykukem, co chtěl mimo jiné zrestituovat Kinského palác na Staroměstském náměstí; tedy nějaký majetek. Naštěstí tito Kinští jsou bez modré krve, jejich majetkem jsou pouze dovednosti a restituovat se nebudou.
Nuže, původní Martinů Collegium, jež vzniklo v roce 1998, se rozhodlo po boomu využívání jména Bohuslava Martinů najít jiný název. Nakonec vloni požádalo jednoho představitele šlechtického rodu o poskytnutí práva nést název Kinsky Trio Prague. Všichni tři mladí lidé mají kromě práce v triu další hudební aktivity. Houslistka Lucie Sedláková-Hůlová (LS) má se svým manželem České smyčcové duo (v tu chvíli se obejdou bez klavíru, což jistě leckterého pořadatele těší), hraje v orchestru svého otce Praga Camerata, je majitelkou krásného starobylého nástroje z 18. století a je maminkou Magdalenky, violoncellista Martin Sedlák (MS) je komorní hráč i sólista (oba pak hráli několik let v mezinárodním orchestru mladých při známém neortodoxním festivalu ve švýcarském Verbier) a je otec Magdalenky, klavírista Vladimír Strnad je též doprovazečem a rád si odskočí do světa jazzu. Kinští patří k nejzajímavějším klavírním triím u nás a bez zábran a komplexů se uplatňují v zahraničí. Manželé Sedlákovi si rádi udělali na rozhovor čas. Ve čtvrtek 18. srpna jsme se sešli v prosluněné pražské Bertramce a hodinu jsme si povídali před posledním koncertem, který houslistka Lucie absolvovala před nástupem na mateřskou „dovolenou“.
Proč právě Kinsky?
LS: I když máme hudbu Martinů rádi, tak se ukázalo, že tento název byl v zahraničí nepraktický, matoucí. Hledání nebylo snadné, protože například čeští skladatelé jsou prakticky vyčerpáni. Nakonec jsme zvolili nehudební logo, protože se známe se členy rodu Kinských, kteří pocházejí z Kostelce nad Orlicí. Byli poctěni naším nápadem a svolili užívat jejich rodové jméno.
Jak to přijala hudební veřejnost?
LS: Snad dobře. Ostatně nejsme první, kteří název odvozují od aristokracie (viz Nostitz Quartet – pozn. red.) . Odkazuje na historické souvislosti. Členové rodu Kinských bývali významnými představiteli české šlechty, českého království i Rakouska-Uherska. Ještě dnes je jméno Kinských v Evropě dost známé a ani promotéři s tím nemají žádný problém.
S: Pořadatelé venku to skutečně uvítali, protože na rozdíl od předchozího názvu, který se nakonec interpretoval jinak, než jak byl napsán, tak Kinsky Trio je nezaměnitelné.
Vyplývá z toho nějaký závazek?
LS: Většinou se novináři ptají, jestli jsou našimi mecenáši…
Ne, myslel jsem, že třeba vyžadují nějaké koncerty?
LS: Zatím ne, ale v plánu je nějaký koncert u nich v Kostelci. Dosud jen z povzdálí sledují naši práci.
Vzhledem k tomu, že stát v podstatě vůbec nepodporuje komorní formace, je těžké se uživit na volném trhu umění?
LS: Samozřejmě že to není lehké a určitě jsme v obtížnější pozici nežli nějaký úspěšný, léta zavedený komorní soubor. Musíme tedy realizovat i jiné aktivity. Když se to pak poskládá dohromady, tak se nějak uživit dá.
MS: Uživit se jen triem sice nejde, ale je to paradoxně vlastně přednost. Člověk pak musí hledat další umělecké cesty, další formy hudebního projevu. Klavírní trio tedy chápu jako volné spojení tří sólových individualit, které dají svoje síly do služeb nějaké koncepci, vyjádření shodných myšlenek. Nezkoušíme sice tolik jako třeba smyčcová kvarteta, ale možná o to více se na zkoušky a na sebe těšíme. Radost ze setkávání a z hudby mi připadá strašně důležitá.
Oba jste měli něco společného s festivalem ve Verbier. Jak na to vzpomínáte?
MS: Těžko se dá slovy specifikovat, jak moc nám to pomohlo, jak se nám tím otevřel svět, jaké kontakty a přátelství jsme navázali. Uměleckým šéfem festivalu i orchestru je James Levine. Každý rok jsou zváni minimálně čtyři dirigenti, například Zubin Mehta, Valery Gergiev a podobně. I když už nejsme členy festivalového orchestru, tak jsme s nimi stále v kontaktu. Například já budu dva roky členem orchestru, který bude doprovázet Maxima Vengerova při mozartovských oslavách.
LS: Byla to výborná zkušenost pracovat s tolika světovými dirigenty a sólisty. Přesto bych to za komořinu nevyměnila. Mám ráda svobodu
V České republice je několik výborných trií a ve světě je konkurence přímo vražedná. Daří se vám prosadit se, najít si své „místečko na slunci“?
LS: Nebudu říkat, že to není těžké. Mám dokonce pocit, že v poslední době se urodilo doma i venku více klavírních trií než kdy předtím. Například když jsem byla ještě na konzervatoři, tak byla móda smyčcových kvartet a tria byla spíše v ústraní. Konkurenci však nevnímám jako něco fatálního. Jestliže chce soubor prorazit, tak musí mít určitou osobitost, musí něčím zaujmout.
Co je hlavní podmínkou dobrého koncertu?
LS: Když pominu naši připravenost, koncentraci, což je samozřejmost, a akustické parametry sálu, tak je to v první řadě kvalita klavíru. Když je piano kvalitní, perfektně naladěné a navíc příjemný prostor, tak se na koncert těšíme a většinou se naše radost na lidi přenese. Bohužel se nám už stalo, že klavír byla troska, takže celý čas se snažíte dělat nemožné a doufáte, že klavír vydrží do konce a nezhroutí se. U nás se nám hraje samozřejmě nejlépe v Dvořákově síni Rudolfina, venku jsme byli překvapeni skvělou úrovní sálů amerických univerzit. Oba póly jsme zažili v Mexiku, jak podmínky, které se dají srovnat s Pražským jarem, tak okamžiky, kdy jsme si jen tiše přáli, aby pianino, dovezené těsně před koncertem, vydrželo.
Co vlastně hrajete nejčastěji? Český kmenový repertoár – Smetanu, Dvořáka, Martinů – nebo světovou klasiku?
LS: V cizině po nás chtějí spíše nežli Beethoveny českou hudbu, takže se nám docela často daří prosadit například Bohuslava Martinů. Například v Americe Martinů moc neznali. Jeho hudba byla pro ně jako zjevení a moc se jim to líbilo. Stejné to bylo s triem Vítězslava Nováka.
Co česká soudobá hudba?
My se nebráníme ji hrát, například pěkné trio nám napsal Jiří Teml, ale je problém ji uplatnit.
Pro nahrávky je sice těžká doba, nicméně daří se vám prosadit i tady?
LS: Máte pravdu, že není snadné něco vydat. Zatím máme jednu desku, kterou vydala firma MusicVars a na níž je Dvořákovo Trio f moll a Martinů Bergeretty. Máme plánů na několik desek, ale je to všechno o financích. Lepší situace je v Českém rozhlase.
Řada manželských dvojic by těžko mohla být spolu doma i v práci. Jaký máte recept?
MS: Nám to docela vyhovuje, vždyť kromě tria máme i společné duo. Nejsme samozřejmě ideální dvojice, ale máme tento režim už několik let a zatím to klape… Moc o tom nepřemýšlím.
LS: Já osobně bych asi nebyla ráda, kdyby Martin hrál v jiném souboru a byl mým konkurentem.
Máte nějak doma rozděleny úlohy? Vaříte?
MS: Vařím rád, ale musím být k tomu doma, což je někdy problém.
Co je typické pro vaše trio?
MS: Nevím, jestli je to typické, ale snažíme se být precizní v souhře. Dnes už má kde kdo krásný tón, hraje rychle a silně, někteří i piano, ale v době, kdy je stále méně času na zkoušení často můžete slyšet špatně připravené koncerty.
LS: Snažíme se, abychom na posluchače a diváky dokázali přenést naši radost ze hry. Snad se nám to daří. Co se týká oné přesnosti, souhry, tak mám pocit, že nám v tom pomáhá i to, že jsme manželé. Třeba je to i výsledek našich vášnivých domácích diskusí.
MS: Moc nám pomáhá, že v duu se nemůžeme za nic „schovat“ a musíme být perfektně připravení.
Na Bertramce se nabízí otázka, jak je vám blízká Mozartova hudba?
LS: Mozarta máme samozřejmě rádi a tady se jeho hudbě nevyhneme. Je to stylově hodně specifický autor a hrát jej patří k všeobecnému vzdělání každého hudebníka. Ale nejraději hrajeme českou hudbu.
MS: Mozart je samozřejmě synonymem Bertramky, ale naštěstí tady nezní pouze tato hudba. Příští jubilejní rok se zde budou například hrát i Mozartovi současníci nebo hudba někdejších slavných návštěvníků Bertramky.
V době, kdy vyjde tento rozhovor, budete už matkou. Nastane nezbytná pauza. Cellista a pianista budou muset dělat projekty bez vás. Manželské starosti i slasti zaberou hodně času. Kdy plánujete návrat?
LS: Plánovat se dá ledacos, ale realita může být jiná. Každopádně volné chvilky chci věnovat přípravě nového repertoáru a cvičení. Rozhodně se nechci vzdát ani péče o dítě, ani hraní. Doufám, že po novém roce se vrátím. Šest dětí sice neplánuju, ale mým vzorem ve zvládání mateřství je Jana Vlachová.
Neovlivní miminko vaše smluvní závazky v cizině?
MS: Díky šťastnému souběhu se velké zájezdy uskuteční až za rok – plánujeme Mexiko, Španělsko, Belgii.
Koho rádi posloucháte?
LS: Nikdy mě nezklamaly nahrávky Sukova tria. Díky návštěvám Verbier jsem měla možnost slyšet řadu známých houslistů. Vždy mě nadchnul svou všestranností Gidon Kremer.
MS: Prostě hraje na rozdíl od ostatních čistě… Já si vždycky rád poslechnu Yo-Yo Mu, i když některé jeho nahrávky mohou být diskutabilní.
Jistě máte svoje muzikantské sny…
LS: Rádi bychom hráli více soudobé hudby a rozšiřovali repertoár v klasice. To však závisí hlavně na poptávce. Jinak pro mě je to velmi prosté – mít hodně pěkných koncertů s dobrým programem v pěkných, nejlépe vyprodaných sálech. Mimochodem Beethoven i Martinů mají krásné trojkoncerty…
MS: Pokud mohu vyslovit sólový sen, pak bych si chtěl zahrát Dvořákův Violoncellový koncert h moll s Českou filharmonií. Pro každého českého cellistu to musí být vysněná meta…
