České klarinetové kvarteto jsou muzikanti, kteří spolu hrají už dvanáct let. Jezdí po republice i Evropě s klasickým programem vycházejícím ze staré hudby i autorů jako Martinů, Schulhoffa, Gershwina, Brubecka či Bernsteina – skladatelů, kteří propojovali klasiku s jazzem. Další koncerty odráží jejich zkušenosti s dalšími žánry.
S Janou Koubkovou fúzovali jazz a klasiku, dále realizovali sefardské písně s Editou Adlerovou a swingově – šansonový retro program Rapsodie v černém s Radkou Fišarovou. Vše vyústilo v potřebu vlastního vyjádření a ve vznik nového stylu – echojazzu.
V roce 2005 CCQ říkají: Nechceme být jen interprety a klarinetisty. Klarinet je pro nás prostředkem, ne cílem. Chceme komunikovat napříč žánry a generacemi.
Pane Pavliši, co přináší CD Ozvěny z kamene?
Přináší jedenáct různorodých a různě vzniklých vlastních kompozic CCQ. Do žádného stávajícího populárního žánru se zařadit nedají. Proto vznikl termín Echojazz. Vyjadřuje jednak náladu hudby, jednak reflexi různých stylů. Čerpá z klasiky – zejména z minimalismu, ethna, jazzu a elektronické hudby. Na albu se setkáte s improvizacemi, instrumentálními skladbami s vlastním příběhem i klasickými písněmi. Mimochodem letos pořádáme již 5. ročník echojazzového festivalu v zatopeném lomu v Nečíně.
Vaše koncerty obvykle doprovází originální obrazový doprovod – V-jaying. Spolupracujete na něm se společností Phase.
V-jay pracuje s kombinací předtočených minimalistických motivů a symbolů, naživo vytváří jakési video – koláže. Výborně se doplňuje s hudbou hlavně v plochách improvizací, kde spolu během koncertu komunikujeme a nejsme závislí na předem dané formě.
Vizuální složka vznikala společně s hudbou. Někde jsme se přiklonili k naprosté abstrakci a hodně improvizujeme, jinde máme jasné motivy, jako například létající postavy samotných muzikantů, u kterých jsme se museli domluvit na barvách, tempu a dalších základních principech. Kromě toho jsme si neodpustili několik lahůdek jako reakce obrazu na tóny z nástrojů a instalování kamerek přímo na klarinetech. Má to ale dvě úskalí – že to přeplácáme nebo naopak nespustíme. Znáte to – počítače.
Jak je to se skládáním nových věcí?
To je asi na celém našem hraní to nejzajímavější. U aranžování je to jasné, vyhledáváme věci, kterým sluší klarinety a neublíží jim. Využíváme starou polyfonii, která často počítala s různým nástrojovým obsazením a byla psána univerzálně. Vyhýbáme se klasicismu a romantismu, autoři měli už jasnou zvukovou představu, tam bychom určitě škodili.
U echojazzu je přístupů moc, každá věc vzniká jinak. Některá je jen na bázi improvizací. Například si necháváme zadávat témata od lidí z publika. Nápady z koncertů sbíráme a doplňujeme o další. Někdy reagujeme na abstrakce, jindy na hudební nápady. Stane se, že na základě takového naladění vznikne skladba, kterou pak hrajeme dál. Její stavba se ale vyvine až po třetím a čtvrtém hraní. Neříkáme si, jak dlouho budeme co hrát, necháme, aby se věci intuitivně staly. Každé další provedení je jiné, i když už má skladba řád. Tyto meditativní věci nezapisujeme, ale dáváme jim jméno. Další rozdělení poloh je při hraní jasné. Je jasný vývoj, kde co začne, jak se to vyvine. Já například začínám nějakým motivem, který uvádíme ve fragmentech, pak to rozjedu a kluci se na sebe napojí, naladí se na stejnou vlnu. Začnou tvořit atmosféru v předem rozdaných variantách. Ví, že se pohybují v nějaké tónině a délkových hodnotách. Ale nevědí, kdo kdy skončí. Kdo se jak napojí a jakou variantu zvolí. Všichni čtyři se postupně střídáme ve všech rolích. Energie se propojujou.
Energie?
Energie je věc, která je obsažená i v klasické hudbě. Skladba, to jsou notičky. Když je zahraje interpret, který je umí zahrát a ještě vytvořit neopakovatelnou atmosféru, z not se stává hudba. Nota je autorova myšlenka. Hudebník se na ni musí napojit. Když to nedokáže, jsou noty hluché tóny.
Když my jako autoři mluvíme o energii, vpravujeme se do vlastních myšlenek. Tak vznikala a je hrána Dobrá meditace nebo Wave 931 – skladby z CD Ozvěny z kamene.
Jak skládáte, když nevycházíte z impulsů posluchačů?
Jsou skladby, do nichž od počátku mluvíme všichni, třeba jako Vltava. Jiné vznikají tak, že někdo přinese písničku, a teprve potom mu do toho začnou mluvit ostatní. Little Love, Last train to Bamako nebo Spring Retro, původní verze byste nepoznali. Nebo jeden z nás vymyslí základ, který pak všichni rozvíjejí až na pódiu nebo ve studiu. To je příklad skladeb tvořených tak zvaně odspodu od základního ostinátního motivu nebo chcete-li riffu. Tak tomu bylo u Traincidu a Orlíku.
Řadu inspirací CCQ poskytly cesty. Které vás ovlivnily nejvíc?
Cesty jsou důležité, člověk při nich tráví hodně času s druhými, což společnou muziku hodně ovlivňuje. Často jezdíme do Bruselu. Byli jsme tam poprvé, když se otevírala série výstav k našemu vstupu do EU. Město není moc zajímavé, ale kulturní život je tam pestrý a přehlednější než třeba v Paříži.
Zásadní byla cesta do Portugalska, kde jsme se pohybovali v úplně jiném prostředí, než na jaké jsme zvyklí. Byli jsme tam na podzim, po sezoně. Města měla zvláštní atmosféru – nebyla plná turistů. Hráli jsme tam ve dnech, kdy pobřeží ohrožovaly velké přílivové vlny. Měli jsme koncert právě ten večer, kdy do města vtrhly vlny. Mysleli jsme, že nikdo nedorazí na koncert. A představte si, sál byl plný!
Hodně na nás zapůsobila portugalská hudba. Je velká, jde ke kořenu věci. Nečerpá z evropské muziky, ale ze všech koutů světa. Jejich píseň, která se často hraje po tavernách, se jmenuje fado – odráží smutek portugalské duše. Souvisí s dálkovými plavbami a vystěhováním velké části národa do Brazílie, kdy se rodiny od sebe odtrhávaly. V písních je velká melancholie. V tom se liší od Španělů. Spojení s jistou opuštěností i přímořské krajiny. Narazili jsme v Lisabonu na moc příjemné lidi, určitě se za nimi ještě podíváme. I když ten mořský živel, to byl asi nejsilnější zážitek.
Vaše „hymna“ Psala Jana vznikla při legendární výpravě s Janou Koubkovou do afrického Senegalu.
Původně jsme měli jet na Kapverdské ostrovy a v Senegalu být jen pár dní, pak to, jak už to v životě bývá, skončilo jinak. K nezapomenutelným zážitkům patří, když jsme tam hráli s místními muzikanty – například s koristou Laminem Kouyaté. Byl úžasný a shodou okolností koncertoval v Praze minulý rok. Také se zpěvákem Suleymanem Faye, který zpíval vlastní verze písní Jacquesa Brela, doprovázel jeho texty africkou tradiční hudbou.
A co teprve, když nám Karel Lizerot z ambasády vyjednal návštěvu konzervatoře – byla to ratejna, ve které se učili Senegalci nejen hudbě, ale i malování, divadlu a bůhvíčemu ještě. Konzervatoř je pro tu školu silný výraz. Přivezli jsme jim sponzorsky stovky plátků a zjistili jsme, že tam mají klarinety jen dva – ze tří v celé zemi. Zažili jsme s nimi společný workshop, Jana ho rozjela. Když začala zpívat, všichni nejdřív koukali, pak se k ní připojili. Písničku Psala Jana jsme si týden předtím otextovali a upravili v Bruselu. Pochází z Mali a je fakt báječná. Překvapení to bylo nejen pro Senegalce, ale i pro Janu. Běhali jsme po škole a po dvoře snad hodinu a stále hráli. To je africká hudba – přímočarost, jednoduchost a jakýsi trans, jenž nastává s neustálým opakováním. Byl to takový silný moment. Pro nás i pro ně.
Místní muzikanti nemají žádný kontakt s dalším světem. Měli tam pár desek s klasikou, ale gramofon se jim rozbil a dvacet let neslyšeli nic. My jsme se pak v Praze domluvili a koupili CD přehrávač a poslali jim kolekci CD.
Co z francouzsky mluvící, převážně muslimské země jste stihli vidět?
Projeli jsme její velkou část, navštívili jsme Dakar a také Saint Louis. Mimohudební zážitky byly ještě silnější než ty hudební. Bydleli jsme v jenom baráku v africké čtvrti, na jejich poměry luxus, u nás byste z pohledu našich hygienických návyků jen těžko něco takového akceptovali. Všude kolem písek, žádné dlážděné ulice, na „náměstí“ se odbývalo vše od výroby cihel, fotbalu až po hygienu. Dům sice uklízeli a dokonce v něm tekla i voda, ale raději jsme nakoupili chemii a projeli to sami důkladně. Na druhou stranu jsme měli blízko k místním, s námi bydlel osmnáctiletý kluk z oblasti Casemance, kde se zrovna válčilo. Takže bylo co vyprávět.
Je příjemné, když je při zájezdu zorganizováno vše tak, že to klape. Ale člověk také musí při cestování zažít věci, které jsou nečekané, spontánní. Když je člověk vstřebá, dokáže je pak vydat ven. V luxusu bude vnitřně stále jen vydávat a nevytvoří nic nového. Čím pestřejší jsou zážitky a život, tím víc může člověk sdělit.
Návštěva Afriky, Senegalu, byla i trochu symbolická. Nedaleko na jihu rostou stromy, ze kterých se dělají klarinety. Dneska je každý klarinet z afrického dřeva – ebenu. Přechod na africké dřevo dalo klarinetu jiný zvuk, jiný temperament.
Jak jste se k hraní na klarinet dostal?
Nejdřív mi rodiče dali do ruky housle, ale brzo se ukázalo, že jsem na ně neměl fyzickou dispozici. Chvilku jsem hrál na zobcovou flétnu, a pak mi pan učitel hudby brzo strčil do ruky klarinet – byl to jeho milovaný nástroj. Hrál jsem na něj od deseti let, bylo to takové troubení – trápení. Kdyby nic jiného, naučil jsem se už jako kluk správně dýchat, hospodařit s dechem.
Nedávno ke mně přišla žačka a dýchala jen do třetiny plic. Vždycky mě to překvapí, jiné dýchání než do bránice už totiž nepoužívám. Teď, když sedím v kavárně, se automaticky nadechuju do bránice. Když jsme začali s Vojtou Nýdlem chodit na jógu, tak jsme se tam měsíc nudili, protože nás učili dýchat a to jsme už uměli.
Co je to vlastně za nástroj klarinet?
Klarinet je ženská, die Klarinette v němčině, zdomácněla ve Francii – la clarinette, ale u nás je to z nějakého záhadného důvodu chlap. Clarina je trubka – klarinet je holčička od trubky. Narodila se v Norimberku na sklonku 17. století, vyrobil ji pan Joseph Denner. Ačkoliv klarinet nemá s tou trubkou konstrukčně cokoliv společného, v době vrcholného baroka zřejmě připomínal její zvukové možnosti. Proto zřejmě ten název, ale to by bylo na delší historickou debatu. Od Stivína jsem třeba slyšel vyprávět pohádku, že slovo klarinet vzniklo v Rusku, kdy jistý muž řekl druhému: Kláry nět. A teď si vyberte.
To nejzajímavější na klarinetu je ta jemnost. Nízká dynamika. Oproti flétně a hoboji má značnou hloubku a sametovost. Zároveň dokáže rychle změnit barvu a zakřičet, je to takový bohatý nástroj. Hoboj a flétna mají krásnou roli, ale těžko získají jinou. Klarinet se promění během vteřiny z něžně hladivé na nesnesitelnou hysterku. Je to ženská.
Kdo je kdo:
Petr Valášek *1971 Působí v Orchestru Karla Vlacha jako basklarinetista a tenorsaxofonista, spolupracuje s interprety převážně jazzovými, k čemuž ho předurčují jeho mimořádné improvizační a multiinstrumentální schopnosti. O jeho všestrannosti svědčí to, že ho vyhledávají na záskok i rockeři. Hrál třeba s Romanem Dragounem. Vystudoval podobně jako jeho kolegové konzervatoř v Pardubicích u L. Posekaného a poté AMU (u P. Čápa). V CCQ hraje především na basklarinet.
Vojtěch Nýdl *1972 Je členem Pražské komorní filharmonie, SOČRu a dechového kvinteta Afflatus. V CCQ uplatňuje své vynikající schopnosti nejen instrumentální, ale i pěvecké (vystupoval například v muzikálu Hair). Po dokončení studia v Pardubicích a na AMU v Praze (u Š. Koutníka) absolvoval mistrovský kurz ve Vevey (Švýcarsko) a půlroční stáž na Conservatoire National Supérieur v Paříži. V roce 1990 získal první cenu v mezinárodní rozhlasové soutěži Concertino Praga.
Luděk Boura *1970 Člen Státní opery v Praze. V ČKK hraje na klarinet a basetový roh. Zabývá se aranžováním hudebních děl pro kvarteto, ale také pro dětské pěvecké sbory a divadelní představení. Absolvoval konzervatoř v Pardubicích, AMU v Praze (u V. Mareše) a půlroční stáž v holandském Utrechtu.
Jindřich Pavliš *1970 Klarinetista Pražské komorní filharmonie. Píše a upravuje skladby pro CCQ a řídí dramaturgii souboru. Svou uměleckou dráhu začal na konzervatoři v Pardubicích, pokračoval na AMU v Praze (u Š. Koutníka) a pařížské Conservatoire National Supérieur (půlroční stáž).
Kvarteto prošlo dlouhým obdobím, kdy se snažilo dokonale interpretovat nejrůznější žánry. V posledních letech ale experimentuje v oblasti klasiky, jazzu i jiných žánrů.
2002
– Brusel: zahajovací koncert kulturních akcí ke vstupu deseti nových zemí do EU – Vystoupení v komorním cyklu České filharmonie – Jazz Lent Festival – Maribor. Koncert s Janou Koubkovou – 2. ročník festivalu Ozvěny z kamene v zatopeném lomu v Nečíně – Ve studiu vznikají první echojazzové nahrávky.
2003
– Cesty do Belgie, Německa, Slovinska a Portugalska – Koncerty se zpěvačkou Radkou Fišarovou – Dva hodinové přenosy v České televizi: „Koncert ze senátu“ a Rapsodie v černém: retro písničkový pořad s Radkou Fišarovou – Inspirační cesta do Senegalu s Janou Koubkovou. Vznikl film „Senegal c'est a“ – 2. ročník festivalu Ozvěny z kamene, k Echojazzu zve Trio Aloe a žesťovou sekci (lesní rohy).
2004
– Cesty do Belgie a Lucemburska – Serie koncertů Ozvěny z kamene s perkusistou Milošem Vacíkem, hudba se od elektroniky dostává více ke klubovému zvuku a od improvizací blíže k písničkám – Křest CD Ozvěny z kamene v Lucerna Music Baru – Vizualizace projektu, předtáčení videosekvencí pro life V jaying Jindry Trapla ze Studia Phase.
2005
– CD barokní polyfonie – Koncert v pražské Akropoli – Ozvěny z kamene – Koncert v cyklu FOK – „Classic in jazz – jazz in classic“ – 5. ročník echojazzového festivalu Ozvěny z kamene v Nečíně – Inovace Rapsodie v černém a vystoupení na jazzfestivalech (Týniště nad Orlicí, Norimberk, Praha) – Cesty do Lucemburska, Belgie, Německa a (s klasickým programem).
– CD Ozvěny z kamene vyšlo u Blackpointu.
– Letní turné 2005 Ozvěny z kamene: 9. 5. – Žamberk, 18. 6. Nečín, 5. 7. Karlovy Vary, 29. 7. Telč, 30. 7. Uherské Hradiště.
Další na: www.clarinet.cz
