„Vítězslava Kaprálová je velmi inspirativní osobností pro nás, i pro spoustu dalších žen: jak v minulosti, tak určitě i v budoucnosti,“ říká Veronika Panochová, primárius souboru Kaprálová Quartet, který 6. září otevře komorní řadu orchestru PKF – Prague Philharmonia.
Ženy v hudbě: takový je podtitul letošní komorní řady PKF. Úvodní program, sestaven dramaturgem FOK Martinem Rudovským a někdejším ředitelem Divadla Viola Robertem Tamchynou, pak spojuje hudbu Vítězslavy Kaprálové a Bohuslava Martinů. O osudech mladé skladatelky se pak diváci dovědí i díky četbě z její korespondence, v podání významné hostky večera, herečky Taťjany Medvecké.
Mladický entuziasmus i niterná zpověď
Jak je známo, Vítězslava Kaprálová se nedožila vysokého věku. Zemřela v pouhých pětadvaceti letech: její obrovský talent se tak naplnit nestihnul. Pro smyčcové kvarteto napsala skladatelka pouze jednu skladbu, Smyčcový kvartet č. 1 op. 8. Ten patří k základním kamenům repertoáru Kaprálová Quartetu; zahrají ho i na zářijovém koncertě. „Smyčcový kvartet op. 8 zkomponovala Kaprálová ve svých dvaceti letech. Je to velmi mladistvá, hravá hudba, místy se snivou až impresionistickou atmosférou. Krásná druhá věta pak spojuje prvky romantismu s modernistickými postupy,“ popisuje Veronika Panochová. Tento kvartet je na koncertě doplněn čtvrtou větou Smyčcového kvartetu č. 5 H 268 od Bohuslava Martinů: „Toto mistrovské dílo věnoval Martinů právě Kaprálové, v rukopisu je mnoho skladatelových osobních poznámek. Jedná se o velmi niternou skladatelovu zpověď: snad i proto Martinů celý život otálel se souhlasem k vydání tohoto díla. Učinil tak až nedlouho před svou smrtí,“ líčí Panochová. „Zároveň se jedná o interpretačně relativně náročnou skladbu, úskalím jsou obzvláště komplikované rytmy,“ dodává.
Program, který byl již v minulých letech uveden v divadle Viola v rámci řady Slovo a hudba, sestává vedle hudby i z četby z vydané korespondence Vítězslavy Kaprálové (ed. Karla Hartl). Jak uvádí dramaturg Martin Rudovský, podnětem k vytvoření tohoto projektu bylo právě souborné vydání skladatelčiných dopisů. Třídílná publikace vyšla v roce 2015 ke stému výročí narození Vítězslavy Kaprálové a obsahuje i do té doby nezveřejněné dopisy, získané většinou ze soukromých archivů. Za publikací stojí česko-kanadská muzikoložka, zakladatelka torontské The Kapralova Society, Karla Hartl. „Je to opravdu krásná publikace, vedle dopisů obsahuje například i vlastnoruční kresbičky skladatelky. V Česku přitom máme jen několik výtisků, výhradně v knihovnách,“ upřesňuje Martin Rudovský. „Karla Hartl nám pomohla i s výběrem dopisů, s rozhodnutím, odkud kam budeme Kaprálovou v jejích dopisech sledovat. My jsme pak oslovili Taťjanu Medveckou, byla to takřka logická volba, nikoho lepšího si nedovedu představit,“ dodává. „Spolupracovat s paní Medveckou je po nás obrovská čest, je to ryzí profesionál a má obrovskou zásluhu na umocnění zážitku z celého koncertu,“ souhlasí Veronika Panochová.
Medvecká čte z dopisů, které Kaprálová psala rodičům, ale i svým přátelům a láskám, včetně Bohuslava Martinů. „Z dopisů se dozvídáme mnohé o skladatelčině osobnosti. Srší z nich mladický entusiasmus, šibalství, radost ze života, často ale překvapí hloubkou myšlenek, či steskem po domově. To vše se odvíjí na pozadí nelehké doby, doby počínající války,“ popisuje Panochová. „Zaujalo mě, jak krásný a vřelý vztah měla Kaprálová ke svým rodičům. Po příjezdu na studia do Paříže jim v dopisech vše nadšeně popisuje a svěřuje jim i velmi osobní záležitosti, včetně těch vztahových,“ přibližuje.
Cyklus s rodinnou atmosférou
„Vždy se snažím, aby měla komorní řada jedno téma. Myslím si, že je dobré mít cyklus, ve kterém na sebe jednotlivé koncerty navazují, doplňují se,“ říká Martina Sermain, která za cyklus komorní hudby K odpovídá v PKF již deset let. „Téma žen v hudbě jsem zvolila ze dvou důvodů. Bezprostředním impulzem byla změna vedení orchestru PKF – Prague Philharmonia, kdy nastoupila do pozice ředitelky poprvé žena, Kateřina Kalistová. A pak: jedná se o celosvětový trend, který v PKF následujeme i v jiných abonentních řadách, například v orchestrálním cyklu přivítáme dirigentku Keri-Lynn Wilson.“ Na programu komorní řady přitom nalezneme díla Germaine Tailleferre, Fanny Mendelssohn, Clary Schumann, Amy Beach, či Barbary Strozzi.
Martina Sermain dodává, že téma cyklu se neprojevuje jen ve volbě autorů a skladeb, ale i v tom, jací interpreti, respektive interpretky, vystoupí. Jak v obsazení komorních souborů, tak i v pozici sólistů letos dominují ženy. „Vedle Kaprálová Quartetu uslyšíme dámy z Kalabis Quintetu, jako sólistka se představí například Anna Paulová, kterou jsem poprvé slyšela loni a byla jsem unešená nejen její hrou, ale také její osobností a skromností. Vystoupí v krásném programu, jehož součástí jsou díla Otilie Sukové, což je další velmi zajímavá žena v dějinách české hudby,“ upřesňuje Sermain. Specifikem cyklu komorní hudby přitom je, že na každém koncertu vystupuje alespoň jeden hráč z PKF – Prague Philharmonia. „Jedná se o cyklus s rodinnou atmosférou, často o programu s abonenty diskutuji, jsou to opravdoví hudební štamgasti. Abonenti navíc PKF a naše hráče, kteří jsou, dovoluji si tvrdit, opravdové špičky ve svém oboru, již dobře znají,“ uzavírá Martina Sermain.
Jediné ženské kvarteto
Soubor Kaprálová Quartet vzniknul v roce 1995, jméno slavné skladatelky nese od roku 2001. Dnes těleso působí v sestavě Veronika Panochová (1. housle), Simona Hurníková (2. housle), Eva Krestová (viola) a Simona Hečová (violoncello). „Mít v názvu souboru jméno Vítězslavy Kaprálové je jistě zavazující, pro nás především umělecky. Vždy se snažíme přiblížit její hudbu posluchačům tak, jak nejlépe umíme,“ říká Veronika Panochová. Toto těleso bylo v Česku díky výlučně dámské sestavě dlouho unikátem a celá léta se o něm mluvilo jako o jediném čistě ženském smyčcovém kvartetu. To už dnes zřejmě neplatí, pořád se však jedná o celkem raritní případ. Přináší hra v ženském souboru nějaká specifika? „Nemyslím, že to automaticky něco ovlivňuje,“ domnívá se Panochová, „záleží na konkrétních osobnostech, povahách a temperamentu, ať už jde o ženy či muže. Jediné specifikum, které vnímám celkem výrazně, je vliv mateřství. Je často velmi těžké skloubit péči o děti a plánování zkoušek, koncertů a zejména zájezdů,“ připouští.
Obecně se však podle Panochové postavení žen v klasické hudbě výrazně zlepšilo. „Situace se za poslední třicet let velice změnila, klasická hudba už rozhodně není jen mužskou záležitostí. Stačí se podívat na obsazení orchestrů. Výjimkou dnes není ani početní převaha žen, to bylo kdysi nemyslitelné. Ženy již nalezneme i v těch nástrojových skupinách, které byly dříve ryze mužské. Mezi absolventy konzervatoří a uměleckých vysokých škol je řada skvělých kontrabasistek, hornistek, trumpetistek i dirigentek. Myslím, že žen v klasické hudbě bude na úkor mužů nadále přibývat. Možná i kvůli nejistému finančnímu ohodnocení se dnes muži často nakonec uchýlí k lukrativnějším profesím,“ uvažuje Veronika Panochová.
Jak prolomit tabu
Když mluvíme o složení orchestrů, podívejme se na několik čísel. V roce 2019 vyšla studie Orchestrated Sex: The Representation of Male and Female Musicians in World-Class Symphony Orchestras Desmonda Charlese Sergeanta a Evangelose Himonidesa z University College London. Autoři na vzorce čtyřiceti orchestrů z USA, Spojeného království a Evropské unie zkoumali poměr žen a mužů v orchestrech. Porovnávali zastoupení v jednotlivých nástrojových skupinách, počet žen a mužů, kteří ve skupinách zastávají pozice prvních hráčů, nebo to, jak se v závislosti na pohlaví liší délka angažmá. Podle studie je v evropských orchestrech podíl ženských hráček 36,6 %, v USA je to kolem 40 %, v Británii dokonce 44 %. Další údaje jsou však již méně povzbudivé. Například, pouze 16,8 % žen zastává pozici vedoucího skupiny a délka angažmá žen je v průměru téměř o tři roky kratší než u mužů. Zajímavé jsou i údaje o složení nástrojových skupin. Ženy jednoznačně dominují u harf (až 87,8 %), mírně pak také v houslích a flétnách. Studie porovnává i to, jaký je poměr žen a mužů, jež jednotlivé nástroje studují a poměr těch, kteří se pak uplatní v orchestru. Zatímco například lesní roh studuje přibližně stejný počet žen a mužů, v orchestru na tento nástroj hrají v 72 % muži. Výrazný nepoměr je například u klarinetů: studenti tohoto nástroje jsou ve více než 70 % ženy; v orchestrech je však až 78 % klarinetistů – mužů.
Jinou studii, analyzující dramaturgie letošní sezony na vzorce jednadvaceti předních symfonických těles v USA, zveřejnila Women’s Philharmonic Advocacy. Výsledek? V sezoně 2020/2021 zahrnovaly dramaturgie pouze 11,5 % děl od ženských autorek (pro srovnání, sezonu předtím to bylo jen 9 %). Kolem 11 % se také pohyboval podíl žen za dirigentským pultem.
Když se ohlédneme do historie, zjistíme, že se ženy začaly členkami orchestrů stávat až v roce 1913. V mnoha prestižních orchestrech k tomu přitom došlo až o celá desetiletí později: Vídeňská filharmonie přistoupila k tomuto kroku až v roce 1997. V tomto světle se jeví příběh Vítězslavy Kaprálové jako naprosto průkopnický. Upřesňuje Veronika Panochová: „Kaprálová byla první ženou v historii, která si na Brněnské konzervatoři vybrala obor skladba a dirigování. A také první ženou na dirigentském stupínku České filharmonie. Stanout ve svých dvaadvaceti letech před prestižní orchestr, tehdy navíc s bezvýhradně mužským osazenstvem, provést svou vlastní kompozici – Vojenskou symfonietu op. 11, a získat si přitom upřímný respekt a zároveň náklonnost orchestru… to vyžaduje notnou dávku odvahy, sebevědomí, kouzla osobnosti, a především přirozeného talentu a muzikality. Všemi těmito dary Kaprálová oplývala. I v tomto ohledu se snažíme její odkaz rozvíjet: pracujeme se současnými hudebními skladatelkami a snažíme se ženy v klasické hudbě podpořit,“ uzavírá.
