Na počátku června jsem se náhodou dozvěděl, že do Prahy přijede Oskar Wilde světa houslí, kdysi žák Yehudi Menuhina a Dorothy DeLay – Nigel Kennedy. Zaujala mě jednak počáteční tajnosnubnost pořadatele (festivalu česko / německo / židovské kultury Devět bran), jenž téměř rezignoval na propagaci, jednak proklamovaný multižánrový záběr. Žádný Beethoven nebo Mozart jako posledně na Pražském jaru, kdy mnozí hudební odborníci byli zděšeni jeho neúctou ke klasikům, ale klezmer (etymologicky z hebrejštiny k‘li zemer כלי זמר, „hudební nástroj“), což je hudební tradice judaismu. Dle Wikipedie kolem 15. století vyvinuli hudebníci zvaní kleyzmorim nebo kleyzmerim tradici světské židovské hudby. Zakládali na zbožné tradici vracející se až do biblických časů a jejich hudební odkaz klezmeru se rozvíjí dodnes. Původně znamenalo slovo klezmer hudební nástroj, ale později se význam rozšířil i na samotné hudebníky. Pro hudební žánr se začalo používat až ve 2. polovině 20. století. Nahrávky a písně z počátku 20. století se většinou označovaly jako „jidiš“ hudba. Klezmer má kromě souvislostí historických, politických a národních i jinou rovinu. Obrazným synonymem klezmeru jsou pro mě housle. Jistě byste mohli jmenovat jiné atributy včetně zpěvu a klarinetu, ale bez houslí by nebylo klezmeru. Podle mě vedle důvodů racionálních (historické konsekvence, staletý rasový útlak, uplatnit se tvrdou prací i v oblasti umění, být v podivném antisemitském světě úspěšný a vydobýt si své místo na slunci) a iracionálních (nadání) je právě tradice klezmeru jedním ze základů fascinujícího příběhu slavných židovských houslistů 19. a 20. století; příběhu, který ještě zdaleka neskončil.
Znal jsem Kennedyho výstřední úlety do světa rocku a jazzu, ale nějak jsem si jej neuměl představit jako klezmerského hudce, který hraje prastaré melodie a snaží se napodobit zvuk klezmerských kapel. To, co předvedl s polským kvartetem Kroke 23. června ve Valdštejnské zahradě, bylo ambivalentním způsobem strhující i odpudivé. Občas se s nádhernými melodiemi a harmoniemi mazlili, jindy je až neurvale znásilňovali; kompozice připomínaly tu klezmer, svět jazzu, jindy rockové království Apocalyptiky či Metalliky. Většinou se pohybovali na formálním základě variací, někdy z toho byla podivná passacaglia, svérazné rondo, třídílná písňová forma nebo působivá fantazie. Kennedy se postupně rozehřál, „vařil“ na housle podivuhodné nástrojové girlandy a zcela si publikum získal. Dokonce si vymohl na Nejvyšším, aby ve smutně deštivém období nepršelo.
Který novinář by netoužil mít s takovým postpubertálním drtičem starých konvencí a stavitelem vzdorokonvencí rozhovor? Velmi jsme se o to snažili. Po příletu přiletěl příslib, že po zkoušce půlhodina bude. Disciplinovaně jsem hodiny v jeho hotelu čekal. Bohužel se naše časoprostory míjely, a tak nový slib zněl – po koncertě. Jenomže Mistr začal hned po posledním přídavku tak intenzivně testovat české pivo, že byl brzy v durové náladě, a chráněn svým servisním týmem opět z rozhovoru nic nebylo. Poslední možnost – dopoledne před odletem. Jenomže když jsem viděl, jak skotačivě tančí s kocovinou v očích a s plzní v ruce po hotelovém lobby, bylo mi jasné, že výsledkem bude pouze fotografie.
Jsem rád, že sympatický festival Devět bran měl v Praze tak oslnivé hudební zahájení, že stovky lidí měly právem pěkný večer se svéráznou podobou klezmeru a hlavně že Nigelu Kennedymu tak chutnalo české pivo. Jakkoliv jeho nahrávka Čtvero ročních dob z roku 1989, jež bude s více než 2 miliony výlisků asi už navěky nejprodávanější deskou klasické hudby, je stále vzrušující a jako houslista je určitě hoden pozornosti, tak po dvou marných pokusech už štěstí pokoušet nebudu a přenechám pinožení za Nigelem českým investigativním novinářům.
Pár dní jsem přemýšlel, proč technicky dokonalý a emocionálně detailně promyšlený koncert ohromil moje uši, ale nezasáhl srdce. Možná proto, že v dobře prodávané extrovertnosti mám svůj limit. Jenomže na druhou stranu Kennedy si nejspíš na rozdíl od jiných na nic nehraje a skutečně je takový, jak vypadá – dvaapadesátileté skandující dobrotisko s čírem, jehož životní i múzickou nutností je i alkohol. Nemohl jsem se zbavit myšlenky, že bez nějaké takové předehry by nemohl hrát na svoje stradivárky jako polobůh. A tak jsem se rád vrátil do jemného světa balad Chavy Alberstein a klezmeru Mišpachy, Chicago Klezmer Ensemble et cetera.
