S končícím rokem zůstaly v mém redakčním stole tři knihy. Každá vypráví jiným způsobem jiný příběh. Rád bych se ke každé aspoň krátce vyjádřil, neboť si zaslouží, aby se o nich napsalo.
Petr Veber
Václav Snítil a jeho půlstoletí české hudby
Akademie múzických umění v Praze. První vydání, 412 stran, Praha 2008. ISBN 978-80-7331-116-2.
Na knize Petra Vebera o Václavu Snítilovi zaprvé obdivuji, že autor našel sílu při své pracovní vytíženosti, aby soustředil obrovské množství výchozího materiálu, strukturoval jej a nakonec uhnětl do zajímavé biografie, zadruhé, že jeho tématem nebyl slavný a všemi ctěný Josef Suk nebo legendární Josef Vlach, nýbrž houslista, který stál celý život jakoby v jejich stínu a pokorně sloužil Hudbě. Vždyť i jako kvartetista sedával na židli sekundisty a gloriolu primária přenechal právě Josefu Vlachovi. Kniha, za jejímž vydáním stojí katedra strunných nástrojů hudební fakulty AMU, není pouhým popisem života Václava Snítila, ale příběhem českých houslí dané historické etapy a našeho hudebního života. Autor barvitě sonduje podhoubí, z něhož vzešel, osobnosti, které měly na rozvoj Snítilova umění vliv, a trpělivě nabízí čtenáři jeho tři světy: komorní, sólistický a pedagogický. Autor se zaobírá i zasazením houslisty do jeho doby, neboť vrcholy Snítilovy kariéry spadají do schizofrenního světa budování socialismu. Bohužel je historickou pravdou, že jeho práce byla významněji oceněna až v tomto tisíciletí. Kniha Petra Vebera k tomu, dle mého mínění, přispívá velkým dílem a je to jeden z počinů, na který může být HAMU pyšná.
Fjodor Šaljapin
Maska a duše – Můj život
Nakladatelství H&H Vyšehradská. První vydaní v překladu Milana Dvořáka. Praha 2007. ISBN 978-80-7319-058-3.
Formát autobiografie je ve společnosti žádaný a často i komerčně úspěšný. Kniha Maska a duše , komentáře, glosy, zpověď legendárního ruského basisty Fjodora Šaljapina , asi kasovní není, ale zaujme čtenáře od první kapitoly v první řadě skvělým překladem a zajímavými postřehy, glosováním a analýzami pěvce. Ať již je Šaljapinova upřímnost hraná, regulovaná nebo pravdivá, dobře charakterizuje jeho osobnost a může být podpůrným materiálem pro hlubší pochopení pěvcova expresivního umění. Ve svých komentářích či reflexích si skutečně nebere servítky. Stejně jako předešlý titul i tato kniha je hodná vaší pozornosti.
Bohumil Kulínský – Jitka Škápíková
Volný pád
Nakladatelství XYZ. První vydání. Praha 2008. ISBN 978-80-7388- 006-4.
Nakonec jsem si nechal první knižní opus sbormistra Bohumila Kulínského, který by nevyšel bez zásadního spoluautorství renomované rozhlasové novinářky Jitky Škápíkové. Kniha vyšla v době, kdy prvoinstanční soud rozhodoval o vině či nevině v takzvané kauze Bambin. Bylo by zajímavé se dozvědět, proč vlastně vyšla, když není žádným literárním gigantem. Nabízí se samozřejmě vysvětlení, že publikace vznikla jako obrana proti tlaku médií v kauze, která ještě neskončila, a negativnímu postoji nemalé části společnosti vůči autorovi knihy. Je dlouhou (poněkud uspávající) sérií jeho dopisů tehdejší manželce a sedmi rozhovorů. Některá témata mohla být skutečně zajímavá, například jeho názory na dirigování, hudbu, práci sboru na jevišti, o profesním hledání, kdyby nezůstal dialog na povrchu a kdyby zde tak často neprobublávala aspirace vyhranit se vůči svojí kauze a bulvárním médiím, což lze lidsky pochopit. Takto je z toho především čtení pro běžného konzumenta memoárů než pro ctitele klasické hudby. Dopisy pak budou zajímat spíše lidi, kteří se rádi noří do životů a myšlenkových hnutí „celebrit“. Nevím, jestli kniha splnila to, co od ní autoři očekávali, jestli poopravila pohled společnosti na sbormistra „dětských duší“. Jedno vím však jistě: Je škoda, že na naše chudé poměry mimořádně obdarovaný umělec jezdí taxíkem. Tak talentovanými (orchestrálními) dirigenty totiž zrovna neoplýváme.
