V cyklu mladých interpretů uspořádala Česká filharmonie zajímavý koncert tří nadějných studentů HAMU: houslistky Adély Drozdové , mezzosopranistky Andrey Kalivodové a klavíristy Mirona Šmidáka . Repertoár, vybraný pro vyznění kvality houslistky a pěvkyně, byl sice velmi neotřelý a obohacující, ale v celkovém výčtu dlouhý a příliš náročný. I přesto zanechal koncert dobrý dojem, což svědčí o velkém vkladu mladých umělců. Jedna ze sonát Eugena YsaÓe (Posedlost, op. 27 č. 2 ) , Italská suita pro housle a klavír Igora Stravinského a Sonáta in D (Chvála houslí ) Ladislava Vycpálka již svým rozměrem prezentují celovečerní program. Pěvkyně přednesla Dvě balady Vítězslava Nováka, baladu Osiřelo dítě Otakara Ostrčila, osm písní Ebenova cyklu Písně nejtajnější a pěvecký part ve Vycpálkově Sonátě. Tyto v podstatě dva úctyhodné programy v jednom večeru může dramaturgicky omluvit jen nadšené mládí, s nímž interpreti chtěli předvést, co všechno umí. A oni opravdu uměli. Sytý, intenzivní, kovový hlas mezzosopranistky Andrey Kalivodové přesahoval úkol všech interpretovaných skladeb a jasně dával najevo, že Sukova koncertní síň je mu malá. Vystižení dramatičnosti balad naznačovalo, že zpěvačka tíhne k velkému melodramatickému projevu. Očekávala bych, že se od toho odrazí interpretace Ebenových písní, které jsouce „nejtajnější“, nevyžadují ani vyhrocenou dramatičnost, ani sytou dynamiku. Andrea Kalivodová však i zde vnesla do písní drama a akcentovala stesk, což je výrazově posunulo jinam. I to je možný interpretační přístup, avšak posluchači upřel možnost slyšet pianissimo pěvkyně a rozzářený výraz. Hlas Andrey Kalivodové je slibný a její interpretace nadějná.
Houslistka Adéla Drozdová ukázala hned v YsaÓově sonátě, že je talentem s velkým tónem, úžasnou technikou; navíc vybraným programem dokázala, že nejde po vnějším efektu. Její projev je výrazově i technicky souladný a má v sobě muzikálnost i solidnost. Stravinského suita, náročná a opět ne vnějškově efektní, otevřela jiný pohled na její sólistické kvality, výrazovou neokázalost a propojení techniky s muzikantským přístupem. Nečekaným završením předložených aktiv mladé houslistky se stala Vycpálkova Chvála houslí , dílo rozlehlé, obtížné, technicky náročné a nejtěžší snad v udržení celkové kontinuity i gradace. Málo uváděná skladba v podání Adély Drozdové přímo symbolicky nesla naději, že tato houslistka by mohla dosáhnout dobrých výsledků na své cestě, je-li ochotna a schopna naplňovat takový typ skladeb houslové literatury. Na vypracovanosti večera se významně podíleli klavíristé Ladislava Vondráčková (ve spolupráci s pěvkyní) a Miron Šmidák jako partner houslistky.
Stamicovo kvarteto , s nímž se můžeme pravidelně setkávat na cyklu koncertů v Lichtenštejnském paláci, si na recitál v cyklu Českého spolku pro komorní hudbu připravilo Dvořákův Kvartet d moll op. 34 , Smyčcový kvartet č. 3 s tenorovým sólem Josefa Ruta a Griegův Smyčcový kvartet g moll op. 27 . Soubor, který hraje teprve pár měsíců s novým primáriem Jindřichem Pazderou , se projevuje novou vlnou vnitřního elánu a neobyčejně očistěnou interpretací děl de facto nově nastudovaných. Bylo tomu tak v Dvořákově kvartetu, kde zaujala téměř neslyšná pianissima v první větě a nuance odstínů tiché dynamické krajnosti ve třetí větě, skvělá souhra primu se sekundem, nadlehčená polka druhé věty a táhlý smutek věty třetí. Rutův kvartet, jenž je jednolitým tokem hudby, vygradovaným zhudebněným slovem sv. Pavla, dal interpretům příležitost vyklenout pozoruhodný oblouk. Plně využitá melodičnost sólových míst, naplněné vnitřní pnutí skladatelova hledání, a smírná kontemplace s tenorovým sólem v závěru (s lehkostí zazpívaným Vladimírem Doležalem ) zaujaly posluchače a vyvolaly spontánní přijetí. Rozervaný, bouřlivý, vysoce emocionální kvartet Griegův s líbivě melancholickou romancí a zpěvnou, vášnivou poslední větou jen potvrdil, že Stamicovo kvarteto novým primáriem získalo nejen intenzivní vůdčí zvuk prvních houslí, ale také zjevnou chuť do další práce.
