Janáčkova Konzervatoř Ostrava je velká, stabilní a prosperující vzdělávací instituce, která letos vstoupila do 60. roku své existence. Narozeniny slavila a stále slaví ve velkém stylu koncerty, divadelními a tanečními představeními a pro své příznivce chystá i bonusový dárek. O tom, co škole přináší nejen ty slavnostní, ale i všední dny, jsem si povídala s energickou a hovornou dámou, paní ředitelkou Soňou Javůrkovou.
Jsme na začátku školního roku. Co vás v nejbližší době čeká? Klasicky jsme zahájili a máme před sebou svou uměleckou sezónu. Začali jsme jako vždy minifestivalem duchovní hudby Pocta českým světcům. Letošní osmý ročník byl trochu speciální ve svém zaměření vzhledem k celoročním oslavám založení školy. Pustili jsme se i do jazzu, gospelů a na jednom koncertě vystoupil náš absolvent Martin Chodúr se svou kapelou, takže si přišlo na své i širší publikum.
Jakou má festival dramaturgii? Zaměřujete se například v rámci jednotlivých ročníků na konkrétní světce? Ne, dáváme mu spíš volnější rámec. Jde o to, aby studenti měli možnost provést duchovní hudbu v prostorách k tomu určených. Podtitul festivalu zní Od sv. Ludmily ke sv. Václavovi a tím je vymezeno i datum konání – od 16. září do 28. září. No a poslední den našeho festivalu zahajuje Svatováclavský hudební festival, takže na sebe hezky navazujeme. Na festival navazují koncerty Hudební současnosti a Mladého podia, na kterých se pořadatelsky také podílíme. V listopadu mají své projekty k výročí taneční a hudebně dramatické oddělení se svými hosty. Rok zakončíme tradičně vánočními koncerty. Vánoční koncert je vždycky žádaný a abychom vyhověli všem zájemcům, již po několikáté bude mít i reprízu druhý den. A stejně důležitý je pro nás i Novoroční koncert, který se již tradičně koná pod záštitou hejtmana. Vzhledem k tomu, že příští rok je Rokem české hudby, zazní na něm speciální program – Otvírání studánek, Janáčkovo Concertino a Dvořákova Osmá.
Celý novoroční koncert patří školnímu symfonickému orchestru? Ano, ale musím vás trochu opravit. Já nemám ráda, když se našemu orchestru říká školní, protože si to nezaslouží. (smích)
Symfonický orchestr JKO? Mnohem lepší! Orchestr řídí dlouhá léta Petr Šumník a vede studenty k ohromným výkonům.
Takže je to váš vývozní artikl. Přesně tak. Společně s Komorním orchestrem JKO. Vybíráme repertoár tak, aby se líbil, aby se studentům dobře hrál a aby měli z toho radost. A je to na vysoké úrovni, hrají velká díla.
Nemusíte tedy řešit to, že studenti chodí do orchestru spíš z donucení, jak je tomu občas na jiných konzervatořích? Možná, že se někdo vzpírá, ale já o nikom takovém nevím! Orchestr je podle mého základ a součást hlavního oboru. Dokonce jej v určitých ohledech považuji za důležitější než hlavní obor. Orchestr a také komorní hru. Protože hudba je o komunikaci a poslouchání se navzájem, na což se často zapomíná. U nás to takhle funguje a myslím, že výsledky svědčí o tom, že je to dobrá cesta.
Ve škole máte i profesionální nahrávací studio. Jak často a kým je využívané? Bohatě a kýmkoliv. Je propojené s velkým koncertním sálem, takže se dají nahrávat koncerty. Pak máme menší nahrávací studio, které je využíváno pravidelně našimi studenty i pedagogy. Pro různé účely, na soutěže, nebo jen pro svou kontrolu, takže je využíváno opravdu velice často. Vydáváme také svá vlastní CD, protože u nás pracují i mistři zvuku a máme vynikající hudební režiséry, takže naše nahrávky mají profesionální parametry. A u těch běžnějších nahrávek si dělají hudební režii sami pedagogové.
Jste jediná konzervatoř s tanečním oddělením. Jak je velké? Ano, máme tu osmileté studium klasického tance, kde studuje asi osmdesát dětí. Funguje to velmi dobře, součástí budovy jsou čtyři baletní sály a zájem o studium je velký. V tomto školním roce jsme ještě otevřeli nový obor Současný tanec. Bohužel jsme tento školní rok již nemohli otevřít první ročník našeho gymnázia.
Proč? Náš zřizovatel nám doporučil vzhledem k současné finanční situaci gymnázium již neotevírat.
Jak to zdůvodnil? Jsme drazí, protože vzhledem k vysokému počtu individuální výuky normativ na dítě pro tento obor s hudební profilací je mnohem vyšší než u klasického gymnaziálního vzdělávání. Existuje tu však od roku 2007 a bylo velmi těžce probojovávané. My jsme o něj moc stáli, protože je spousta dětí umělecky talentovaných, ale také velice inteligentních a chtivých širšího všeobecného vzdělávacího základu. A někteří za námi chodili s tím, že by současně chtěli studovat dvě školy – u nás konzervatoř a k tomu zvlášť gymnázium. Proto jsme bojovali o to, abychom mohli otevřít gymnaziální třídy a nabídnout dětem obě varianty v jednom balíčku. Fungovalo to skvěle, děti dostávaly všeobecné vzdělání a zároveň kvalitní uměleckou průpravu, takže se mnozí dostávali na akademie, stejně jako běžní absolventi konzervatoří. A profesoři byli nadšení, výborně se jim s nimi pracovalo, protože takové děti bývají většinou pružnější a pracovitější. Ale kraj přišel s tím, že si finanční podporu tohoto typu vzdělávání nemůže dovolit. Sice nám řekli, že bychom mohli gymnaziální třídy možná za dva roky znovu otevřít, ale já tomu moc nevěřím. I když bych si to samozřejmě přála. U nás je bohužel tendence řadit všechny školy na stejnou úroveň. Všeobecné vzdělání je nejlevnější. Ale vždycky je někde něco nad rámec a všechny školy nemůžou být stejné a v šedi. Nechci nás nějak vyvyšovat nad ostatní, ale nelíbí se mi bezmyšlenkovité zařazování do šuplíků a srovnávání s běžným typem škol.
Takže stávající studenti ještě gymnázium dokončí, ale nové už nabírat nesmíte. Přesně tak. Proto jsme se rozhodli jako variantu pro tanečníky otevřít nový šestiletý obor Současný tanec, který se učí kromě nás jenom na Duncan Centre v Praze. Teď nastoupil první ročník. Je to skupina šesti studentů, protože obor byl schválen až letos na jaře a nábor nemohl být tak velký. Ale očekáváme, že bude značný zájem. Máme tu skvělé pedagogy a současný tanec sám o sobě je pro studenty atraktivní.
Připravili jste k oslavám výročí založení kromě koncertů ještě něco speciálního? Chystáme se ještě vydat knihu. Měly by to být rozhovory a medailony našich slavných absolventů, mezi které patří například Ivana Chýlková, Richard Krajčo, Petr Altrichter, Ivo Kahánek, Martin Kasík. Bude to takové čtivé povídání s lidmi, na které jsme obzvlášť hrdí. Myslím, že by kniha mohla být i vynikajícím reprezentativním materiálem Moravskoslezského kraje.
Oslavy jsou vždycky prostorem k určitému bilancování. Dokázala byste říct, zda se škola někdy ve své historii potýkala s nějakými vážnějšími problémy, zda měla nějaké „období temna“? A Kdy naopak prosperovala nejvíc? Nevím o tom, že by tady někdy bylo období temna. Ostrava se jeví jako industriální město, říkalo se jí „ocelové srdce republiky“, ale kultura tady vždycky vzkvétala. Celý region byl a je velkou líhní talentů a na konzervatoř se dostávali skutečně jen ti nejlepší. Nevím o tom, že by někdy škola neměla podporu veřejnosti, nebo že by tu byly výrazné problémy. A to žiji s touhle školou už hodně dlouho. Od dvanácti let jsem tu studovala klavír, potom učila a od roku 2004 školu vedu. Pořád se s kantory snažíme, aby naše práce měla výsledky a aby byla radostná. Jediné, co nám kalí radost, jsou ty neustálé hrozby, že nám něco zavřou. Takže možná právě teď nás obklopuje temno v tom smyslu, že je málo podporovaná kultura a umění. Pokud nebude podporovaná kultura a školství, tak naše společnost morálně klesne ještě níž. Podívejte se, co se vysílá v televizi, čím jsou děti krmeny. Když je potřeba někde ubrat, ubírá se ve financích na kulturu a uměni. Když je potřeba snížit počet hodin, sníží se hudební a výtvarná výchova. Víte, například ve Finsku stojí učitel ve finančním žebříčku výš než lékař. Je tam úplně jiný systém školství a vzdělání je na prvním místě. A v některých školách tam mají i pět hodin hudební výchovy týdně. Hudba tam zní i o přestávkách. Finské školství je ve světě známé a jezdí se tam dívat spousta lidí. Je fakt, že celý finský národ je zvyklý se pohybovat v zákonech a předpisech s velkým respektem. Když si nastaví nějaké mantinely, pro každého je přirozené, že se dodržují. Tam vůbec nemusí být školní inspekce. Učitel je zodpovědný za svoje žáky a to, jestli dělá svou práci dobře, nebo ne, se projeví na jejich výsledcích a nikdo ho nemusí kontrolovat. Žákům nepomáhají jen učitelé, ale i žáci sami sobě navzájem. Nic nezkrášlují, nelžou si. Napíšou, „toto nám nejde, ale děláme to a to, abychom byli lepší.“ Ale taky jim dlouho trvalo, než přišli na to, jak dosáhnout toho, co chtějí. My tady po dvou letech zjistíme, že nějaký způsob nefunguje podle našich představ a hned ho chceme měnit.
Vy máte osobní zkušenost s finských školstvím? Ano, já jsem docela hodně cestovala a poznávala různé formy školství. Byla jsem v Turecku, Portugalsku, Irsku a se skupinou moravskoslezských ředitelů škol jsem měla možnost navštívit Finsko, Skotsko a Anglii, takže mám srovnání. Myslím, že nemůžeme tvrdit, že naše školství je špatné, nebo že jeho odborná stránka je špatná. Jen pořád dokola zkoušíme, co a jak a s kým a nějak se nám to nedaří. Rámcové vzdělávací programy nebyly podle mě tou nejlepší cestou v podobě, v jaké vyšly. Já jsem se na ně těšila, protože jsem myslela, že budou opravdu rámcové. Že mi řeknou, „To dítě má umět odsud potud. A ty, školo, řekni, jak by sis to představovala, jakou cestou je k tomu dovedeš.“ Jenomže ten rámcový vzdělávací program vám dá ještě menší prostor, ještě užší mantinely.
Když se rozhlédnete po naší zemi, vidíte, že by někdo podnikal nějaké kroky ke zlepšení? O tom se jenom mluví. Je mnoho osvícených, kteří jsou schopni s tím něco dělat, ale bez peněz to nepůjde. Nepůjde to bez kvalitní hlavy a ta hlava by neměla být vůbec politik.
Zakončeme náš rozhovor jinde než u politiky. Když jsem se na stránkách školy dívala na vedení, viděla jsem samé ženské tváře. To je záměr? Ale vůbec ne. Jenom nejsou muži. (smích) . Velmi ráda bych mezi námi viděla skvělého, inteligentního a aktivního muže, který by se ztotožnil s mými pohledy na rozvoj školy a byl by tvůrčí osobností, ale nenašel se. To ale neznamená, že mezi dvěma sty zaměstnanci školy nejsou vynikající učitelé. Kvótu v zaměstnávání žen v managementu my opravdu na 100 % plníme. Není to ale žádná dívčí válka.
