Jméno Jana Kühna vetknuté do názvu nejstaršího dětského pěveckého sboru u nás je pro mnohé zárukou kvality. Sebelepší značka se ale musí neustále rozvíjet, aby se z ní nestal jen prázdný historický pojem. Kühnův dětský sbor prošel v minulých letech obrodou, slavil 80 let své existence a rozšířil členskou základnu na více než 600 členů. O „renesanci“ značky KDS v posledních letech jsem si povídala s ředitelem Janem Vávrou.
Promiňte mi poznámku na úvod, ale musím říct, že jsem si ve vašem ředitelském křesle představovala někoho staršího… To nejste jediná. Ani já jsem si neplánoval, že budu ve dvaatřiceti ředitelem takovéhle instituce. Ale nebyl to ode mě krok do neznáma. Studoval jsem hudební management na pražské HAMU, taky žurnalistiku a následně jsem pracoval na několika manažerských postech. A v roce 2011 mě oslovil sbormistr koncertního oddělení Petr Louženský, který mě přemluvil, abych se přihlásil k výběrovému řízení. Vůbec mě nenapadlo, že by to mohlo vyjít, ale jeden z hlavních požadavků správní rady a pana profesora Chvály bylo najít někoho mladého s novým pohledem na věc, takže moje mládí nebylo handicap, ale výhoda. I tak ale musím říct, že to od nich byl tenkrát risk. Bylo mi 28!
Musel to ale být risk i od vás. Neměl jste z toho těžké spaní? V prvních dnech „sladké neznalosti“ ne. Kuhňata jsem zběžně znal už předtím, říkal jsem si, že zkušenosti mám, vím, jak na finance, granty… Ale čím víc jsem zjišťoval, co všechno je tu potřeba udělat a jaké jsou možnosti, teď myslím dobré možnosti, jaký má sbor obrovský potenciál, tím víc na mě začala doléhat zodpovědnost. To byly krušné chvíle. Musel jsem si vypracovat plán na další týdny a měsíce, abych se v tom „neutopil“.
Můžete být konkrétní? Co všechno bylo třeba udělat? Určitě, nejdřív bylo potřeba stabilizovat organizaci, která sice nějak běžela, ale co se týče financí, na tom nebyla moc dobře. Chtěl jsem, abychom měli větší finanční jistotu, protože do té doby dostával sbor pouze jeden čtyřletý grant. Zároveň bylo třeba zefektivnit práci se členy sboru, nastartovat nabírání nových členů a zdokonalit vnitřní komunikaci. Zásadní věc, kterou jsme udělali hned první rok, bylo zřízení interní databáze zkoušek a koncertů sboru, díky které komunikujeme s rodiči, nemusíte řešit excelové tabulky a hlídat, kdo se přihlásil a kdo odhlásil. Tenhle systém je v současném provozu sboru, kdy máme kolem 700 členů, naprosto nezbytný a šetří spoustu času. Změn bylo během posledních let opravdu dost. S nárůstem členů jsme museli rozšířit i administrativní tým, který skvěle funguje, a díky tomu jsme se k mojí velké radosti pustili do tvorby nových webových stránek, zaměřili jsme se víc na PR a celkově na to, aby Kühňata měla stejně tak dobrou „tvář“, jako je jejich zvuk.
Musím říct, že jsem z počátku měl z dětí velký respekt. Sám děti nemám a chvíli jsem hledal cestu, jak s tou kupou dětí komunikovat. Připadala mi jako takový velký nevyzpytatelný a neovladatelný organismus. (smích) Ale záhy jsem zjistil, že mám vlastně výhodu, že jsem sám takové velké dítě a že k nim mám vlastně blíž.
Můžeme se ještě vrátit k financování sboru? Jak se vám podařilo zvednout finanční situaci? Snažil jsem se nastavit vícezdrojové financování založené na třech hlavních oporách, což jsou příspěvky členů sboru, potom granty a dotace a třetí věc jsou příjmy z koncertů a našich aktivit. V těchto oblastech se nyní financování podstatně zlepšilo.
A co podpora města? Teď jsme obhájili čtyřletý grant, o kterém jsme mluvili, a přidala se k tomu podpora ministerstva kultury, což dřív nebylo.
Protože se o ni nežádalo, nebo protože nebyla udělena? Ministerstvo kultury má granty rozdělené na profesionální a neprofesionální umění, a jelikož tady zpívají děti, vedení přede mnou žádalo o grant v kategorii neprofesionálního umění, což ale znamenalo mnohem míň peněz. Mým cílem bylo vysvětlit ministerstvu, že ačkoli tady zpívají děti, tak jako celek jsme profesionální kulturní nezisková organizace, což se mi naštěstí podařilo, a najednou je ta podpora v úplně jiném řádu než byla. To bylo zásadní.
Neuvažoval jste o klubu mecenášů? To je v dnešní době trend. Byly tu v minulosti takové snahy, ale já chci nejdřív stabilizovat základ a až potom na něm stavět další formy příspěvků. Samozřejmě určitou podporu rodičů máme a kdokoli nás může podpořit online na našich webových stránkách. Máme dobrou odezvu od bývalých členů sboru a především v tom vidím potenciál budoucího klubu mecenášů, v té velké rodině, kterou neustále rozšiřujeme.
Bavíme se tady o ekonomické situaci sboru, ale když se na to podíváme z druhé strany, napadá mě otázka, jak moc finančně náročné je pro středně finančně zabezpečenou rodinu mít tady dítě. Poskytujete eventuálně nějakou formu úlevy na školném? Jsem rád, že jste to téma otevřela. Nejdřív jsme museli zapracovat na tom, aby byl sbor finančně v klidu, a až pak jsme mohli zavést nějakou výraznější podporu, kromě toho, že nabízíme rodičům například slevu na více než jedno dítě ve sboru nebo slevu za přivedení nového člena, ale především mohou požádat o úlevu, odpuštění příspěvku nebo o nastavení splátkového kalendáře. Všechny rodiče samozřejmě osobně neznám, ale v momentě, kdy nastane nějaký problém, vždycky to s nimi řeším osobně, a čím lepší je situace sboru, tím rychleji a pružněji na to můžeme reagovat. Máme tu i starší holky, které nechtějí rodiče školným zatěžovat a radši si je odpracují rovnáním not v archivu nebo hlídáním těch menších. Možností je spousta.
Jaké jsou plány do budoucna? Velmi aktuální jsou teď nové webové stránky, ze kterých se budu ještě chvíli radovat, a plánů na stole je spousta. Příští rok bychom rádi vyrazili na turné do Austrálie, což je jediný kontinent, na který Kühňata ještě nevkročila. Hodně se těším na koncert k výročí 70 let od konce 2. světové války, na kterém chceme provést Křížovou cestu dětí od Benjamina Brittena pro dva klavíry, dvacet bicích nástrojů a dětský sbor, takže to bude velká síla a možná se nám to podaří provést i scénicky. Chystáme se taky natáčet nové CD, na kterém budou písničky pro nejmenší děti v jednoduchých úpravách pro děti a rodiče. Tím bych rád podpořil to obyčejné domácí zpívání, které se za poslední roky z rodin vytratilo… A ještě mám na mysli nějaké scénické projekty, ale bude záležet na tom, s jakými režiséry budeme schopni se dohodnout. Jeden z našich bývalých členů je Lukáš Trpišovský z režisérského dua SKUTR a toho bych moc rád zlanařil k nějaké spolupráci. Vím, že by se sborem pracoval nově, moderně a hlavně vkusně, a přesně to teď potřebujeme.
Šťastná symbióza progresivního vedení s tradicí a vážností – zní to jako reklamní slogan, ale nemůžu se ubránit podobné myšlence ve chvíli, kdy se od stolu v sídle KDS na pražském Ortenově náměstí zvedá pan ředitel, aby mohl odběhnout na pracovní schůzku. V ten moment vchází do dveří důstojně, klidně a vážně umělecký šéf a sbormistr, pan profesor Jiří Chvála.
Pane profesore, minulý rok jste měl svůj gratulační koncert, jste držitelem několika ocenění, vyznamenání… Nutí vás takové události k bilancování, nebo se raději díváte do budoucnosti? Víte, nejsem zrovna člověk, který by rád bilancoval. To neznamená, že mě netěší úspěchy. Zároveň bych byl asi naivní, kdybych si dělal nějaké dlouhodobé plány do budoucna.
Pro mě je důležité, že sbor žije po tolika letech i dnes a že se mu daří. To není tak úplně samozřejmé, jak by se mohlo zdát. Stále se snažíme dbát na to, co sbor dostal do vínku od svého zakladatele Jana Kühna. Poctivost, nesmlouvavost v nárocích a vyhýbání se lacinému efektu. V dnešní době, kdy se všechno dělá rychle a často povrchně, je těžké si zachovat tenhle styl práce.
Jak se ta zrychlená doba projevuje na fungování dětského sboru? Dřív jsme nemuseli mít tak pestrý repertoár a koncerty nebyly orientovány jako dnes, kdy máme téměř každý měsíc jinak tematicky orientovaný koncert. Dramaturgické nároky na sbor jsou větší, například během tohoto podzimu musíme připravit několik programů. A to nemluvím o spolupráci s divadly a o dalších závazcích. Ano, u profesionálních těles není takové tempo problém, ale když pracujete s dětmi, musíte mít velmi specifický přístup. Jdeme sice za profesionálním výsledkem, ale děti nejsou zpěváci z povolání. Jejich činnost je velice pestrá a různorodá. Snažíme se je motivovat tak, aby sborová činnost byla u nich na prvním místě.
A jaké nároky klade tahle intenzivní práce na děti? V první řadě se je snažíme dovést k tomu, aby byly angažované. Aby pouze neposlouchaly pokyny, ale chtěly samy tvořit. Zdůrazňujeme jim, že my jako sbormistři máme stejnou povinnost jako oni. Musí vědět, že jsou stejně důležití, a v momentě, kdy jim to dojde a začnou se podle toho chovat, nabývá ta práce úplně jiných rozměrů.
Děti v koncertním oddělení se ale neustále obměňují … To je sisyfovská práce! Děti mají dobrou paměť, pamatují si kolikrát víc než já (smích). Ale o to tu tolik nejde. Hlavní je naučit se správnému stylu práce. Když přijde do koncertního sboru nové dítě, často nestačí rok k tomu, aby se zapracovalo. U každého zpěváčka ten proces “aklimatizace” trvá různou dobu. Je to pak nádherný pocit, když vidíte, jak najednou začne chápat, probouzet se, vkládat do svého projevu sebe. Ale vyžaduje to velkou trpělivost a houževnatost. Některé sbory jsou vedeny tak, aby se děti neodradily, tomu je podřízena náročnost. Tohle Kühn neuznával.
Můžete to trochu rozvést? Často se píše o Kühnově preciznosti, o zvukových ideálech, ale jak přesně vedl děti technicky a pedagogicky? V čem tkvěla jeho výjimečnost? Víte, co je zajímavé? Jan Kühn byl výborný a uznávaný zpěvák a pak i režisér. V olomouckém divadle si vybudoval velmi dobrou pozici. Začátkem 30. let se ale najednou rozhodl, a podnět k tomu pro mne zůstane záhadou, že založí dětský sbor. Ačkoliv si vzpomínám, že mi jednou říkal: “Když jsem cestoval po Itálii, slyšel jsem sbor v sixtinské kapli, který zpíval tak andělsky čistě, že jsem se rozhodl takový sbor vytvořit i tady.“ Umíte si ale představit, že úspěšný zpěvák ukončí svou kariéru kvůli dětskému sboru? V té době tu fungovaly pozoruhodné sbory, ale když si poslechnete jejich nahrávky, uslyšíte leccos poplatného tehdejšímu interpretačnímu stylu a především tolik nepřesností! A najednou přišel Kühn, který nesnesl falešné zpívání, špatné posazení hlasu, způsob tvoření tónu… On měl báječný sluch a poznal minimální koma v intonaci. Učil ty děti zpívat jedním způsobem a zvuk sboru byl neuvěřitelně homogenní, zněl jako jeden hlas. Většina sborů má tak velký zvukový, barevný a intonační rozptyl, že posluchač už ani nevnímá, jak nehomogenní zvuk to mnohdy je. Teď mě napadá srovnání Kühna s Talichem. Talich vytvářel nový způsob orchestrální hry a Kühn dělal totéž ve sborovém zpěvu. Velký počet zkoušek, detailní práce, nekompromisnost. On se dokázal zaseknout na jednom taktu a vybrušovat ho třeba půl hodiny, dokud to nebylo tak, jak si představoval. A neměl vůbec strach, že ty děti tím odradí. „Jestli to chcete dělat dobře, tak to musíte vydržet. Tečka.“
A co se týče technického pěveckého vedení? Kühn byl zastáncem belcanta, krásy melodického oblouku a krásy tónu. Učil děti velké uvolněnosti tónu, jeho posazení na dechu, lehkosti a rozeznění hlavových tónů. S tím se samozřejmě pojila perfektní výslovnost. Hlavně žádná deformace vokálu a tlak. Kdyby mu někdo začal tlačit na tón, zbláznil by se! (smích) Na to on byl ohromně citlivý. Tolik v kostce o té Kühnově cestě, kterou se snažíme jít i my. Můžu vám ale říct, že je nekonečná.
První pěvecké krůčky mohou v Kühňatech dělat děti už ve třech letech. V Kühňatech, respektive v Kühňátkách – přípravném oddělení pro předškolní děti, které vede kromě dalších sbormistryní i zpěvačka Zdeňka Vaculík Erlebachová.
Karel_Suster.jpg)
Vést takhle malé děti určitě není jednoduché… Nejtěžší je aklimatizovat děti, aby si zvykly na fungování ve větším kolektivu. Přijdou ve třech letech, mnohdy si popláčou, protože ztratily rukavici, kromě toho že neintonují, tak často neumí ještě ani pořádně mluvit… (smích) Proto jsem nově zavedla v rámci výuky logopedii. Snažím se ji dělat nenásilnou formou, nezdůrazňovat dětem, kde mají problém, aby se na něj zbytečně nesoustředily, ale naopak odvádět jejich pozornost formou uvolňovacích básniček a říkanek, u kterých se děti baví. Důležité je uvolnit jazykové svalstvo a bradu, protože 80 procent všech logopedických problémů je způsobeno tím, že mluvní svalstvo je prostě líné a ztuhlé.
Můžeš mi říct, jak probíhá zkouška? Zkouška musí být postavená tak, aby se při ní děti vydržely 45 minut koncentrovat, takže musíme často střídat činnosti. Kromě zmíněné logopedie děláme jednoduché rozezpívání, dechová cvičení, cvičíme sluchovou paměť a taky estetické cítění, kdy jim zazpívám stejné cvičení dobře a špatně a ony mají za úkol rozhodnout, co bylo správně. Na to se často zapomíná. Vést děti k tomu, aby rozvíjely vlastní estetický úsudek.
Jaký repertoár můžeš s takhle malými dětmi zpívat? To je velký problém. Jednoduché písničky s maximálním rozsahem do kvinty a zajímavým rytmem jsou naprosto nedostatkové zboží. Většinu těch známých písniček se děti učí ve školce a my chceme dětem nabídnout něco exkluzivnějšího a nového. Vyřešili jsme to tak, že moje sestra Marie, která vede Kühňata na pobočce ve Stodůlkách, spoustu dětských písniček upravuje, případně zjednodušuje tak, aby je zazpívalo tříleté dítě, píše k nim aranže, swingové doprovody… V některých nezůstane kámen na kameni!
Pocházíte se sestrou z hudební rodiny? Ano, maminka je taky sbormistr.
A je na dětech ve sboru znát, když mají doma kulturní zázemí? Takových dětí tam máme spoustu právě proto, že sbor má tradici a bývalí absolventi, kteří se teď často pohybují v umělecké sféře, sem vodí zase svoje děti, které vnímají hudbu a kulturu jako součást svého běžného života. Což je stejně důležité, jako naučit je zpívat čistě.
Ono se řekne zpívat čistě, ale jak to v praxi vypadá, když přijde malé dítě, které neintonuje? Mám na to speciální metodu, kdy při rozezpívání najdu jeho mluvní tón, na kterém odříkává básničku a na něm stavím – přidám jeden tón nad a jeden tón pod. To samozřejmě neustále opakujeme, aby si tu škálu uvědomovalo. Po roce zazpívá tři tóny čistě, pak kvintu čistě a po dvou letech většina z nich nemá problém zazpívat čistě oktávu. Je to mravenčí práce.
Kromě logopedie jsi ve sboru zavedla i dramatickou výchovu… Ano, tu máme se staršími přípravkami. Naše děti pravidelně spolupracují na inscenacích s Národním divadlem, například v Carmen nebo v Jakobínovi a potřebují určitou dramatickou průpravu, aby uměly používat jednoduchá dramatická gesta, dramatický výraz, aby věděly, jak stát ve správném světle, nebály se mluvit. Já velice dbám na to, aby mluvily pregnantně a nahlas, a musím říct, že mám spoustu ohlasů od maminek, protože naše děti mají mnohem větší úspěšnost při zápisech do prvních tříd. Jsou sebevědomé, krásně mluví a nebojí se. Není taky čeho!
