Švýcarský ansámbl Casal Quartet , který hostoval 23. 3. v pražském Sále Martinů (HAMU) na koncertu festivalu Euroart, přednesl dvě zajímavé kvartetní skladby; jedna z nich (E. Schulhoff: Pět kusů pro smyčcové kvarteto ) se slýchá z pódií velmi ojediněle, je však na CD, a druhá měla v Praze svou českou premiéru (D. Ammann: Geborstener Satz ). Pět částí Schulhoffova kvartetu přeletělo v rychlém tempu, až na čtvrtou větu, jako zvukové rakety, v nichž dnešní posluchač poznává orientaci na jazz a neběžné tónové efekty jednotlivých nástrojů (glissanda, dotahování tónu, drsné tahy smyčců apod.). Casal Quartet dokázal, že tato Schulhoffova skladba dozrála pro ucho každého posluchače. S ještě větší intenzitou se v jednověté skladbě s výraznou rytmickou strukturou čtyřicetiletého skladatele Dietera Ammanna objevilo další rozpracování zvukových výjimečností (glissanda, flažolety, dření strun, nonartificiální zvuky, poklepy na nástroje). V druhé půli večera přisedlo ke Casal Quartet Stamicovo kvarteto , místo s violoncellistou s kontrabasistou Rudolfem Andrštem , a přednesli Oktet B dur Maxe Brucha. Dílo doposud neznámé, objevené před nedávnem ve Vídni a vzniklé až před smrtí skladatele je rozezpívanou skladbou, postavenou na brilantní hře všech nástrojů. Bylo nanejvýš škoda, že vůdčího partu primu se chopil sekundista Casal Quartetu Karel Boeschoten , jenž neměl pro interpretaci virtuózně pojatého partu dostatek technických schopností, takže zbylých sedm hráčů hrálo bez melodického vedení. Podstata kompozice se tím zcela ztratila, houslista navíc neměl ani dobrou intonaci, o poslední větě lze pouze říct, že hrál falešně. Škoda, když v ansámblu seděl Jindřich Pazdera , houslista pro vůdčí úlohu takového obtížného partu jako stvořený.
Na koncertě Českého spolku pro komorní hudbu (10. 3., Dvořákova síň Rudolfina Praha) nabídlo Vlachovo kvarteto Praha lákavý program: před Dvořákovým Kvartetem G dur op. 106 a Smetanovým Kvartetem č. 1 e moll „Z mého života“ přednesli Adventní rozjímání pro smyčcové kvarteto Milana Slavického, jež premiérovali v roce 2002. Je to sugestivní jednovětá skladba, která je vlastně jedním obrovským dynamickým obloukem nad opakujícím se melodickým tématem. Vlachovo kvarteto skvěle vystihlo podstatu skladatelovy myšlenky a v jejím duchu ji mistrovsky vystavělo v nepřetržitém pnutí dynamického odstínění a melodického probarvení. Dvořákův kvartet patří k nejhranějším skladatelovým dílům a bylo potěšením slyšet jej v interpretaci Vlachovců. Fakt, že na svém kontě mají kompletní nahrávku všech Dvořákových kvartetů, vypovídá o pochopení a přístupu ke skladatelově tvorbě. Preciznost souhry a neodolatelná rozezpívanost všech nástrojů jsou podstatou úspěchu tohoto souboru. Muzikálnost jakoby bez hranic a technika bez zakolísání. V zásadě stejný byl jejich přístup ke Smetanovi, který ansámbl také nahrál. V tomto díle je mnoho příležitostí pro sólistické uplatnění všech hráčů a kvartetisté toho opravdu využili. Nejen jedinečný a zvukově ideálně dózovaný vůdčí tón Jany Vlachové , ale rovněž nádherný tón violoncella Mikaela Ericssona v zásadním sólu třetí věty, stejně tak sytý zvuk violy a její plné vyznění v rukou Petra Vernera i krásně znělý a vždy přesně vymezený hlas sekundu Karla Stadtherra tvoří lahodný souzvuk. Soubor se prezentoval v ideální kondici.
