Skupinu L'Ham de Foc z Valencie fascinuje hudba Středomoří a středověku. Ačkoliv na koncertě ji tvoří často až šest muzikantů, ve skutečnosti se jedná o duo. Multiinstrumentalistu Efréna Lopeze a zpěvačku, skladatelku a textařku Maru Aranda lze přitom bez váhání označit za perfekcionalisty: za inspirací se rádi vydávají do nejrůznějších krajů, kde se často zdrží i několik měsíců studiem tamní hudby a sběrem tradičních nástrojů. Efrén Lopez jich má prý doma okolo tří set, převážně těch, o kterých se dnes na konzervatořích studenti učí v hodinách hudebních dějin. Čím starší a bizarnější, tím lepší. Vedle L'Ham de Foc proto úzce spolupracuje s dvěma řemeslníky, schopnými podle středověkých rukopisů, ale i egyptských papyrů takové nástroje postavit. Nezřídka jim Lopez dodá coby předlohu třeba pouhou fotografii kamenné sochy hráče. Nejedná se o žádnou sběratelskou úchylku ani originalitu za každou cenu, výhradně akustická hudba L'Ham de Foc je na zvuku niněr, rebeců, louten, psaltéria či obří harfy trompa marina zkrátka založena, stejně jako tradiční hudba středomořských pobřežních regionů, jíž naplnili svá dosavadní tři velmi úspěšná alba.
Barvotiskové zjednodušení, s nímž k hudbě mnohých evropských států přistupuje běžný posluchač, sice s érou world music dostává výrazné trhliny, i tak, řekne-li se Španělsko, takřka každý druhý si jej spojí pouze s flamencem. Časem k němu přibyla i keltská hudba ze severozápadu země, z Galície a Asturie, a postupně i přímořské oblasti. A protože zemí postupně prošli Vizigóté, Římané, Řekové, křesťané, Židé a Arabové – spisovatel Lion Feuchtwanger dokonce napsal, že Maurové ze Španělska učinili nejkrásnější, nejvzdělanější a nejlidnatější zem Evropy – je nabíledni, co kraj to odlišná hudba.
Příkladem může být právě Valencie, přístav na břehu Středozemního moře, v jehož historii a kultuře po sobě všichni jmenovaní zanechali nesmazatelné stopy. Dnes z tohoto dědictví čerpá hudba L'Ham de Foc . „Mauři dominovali kultuře Valencie pět set let. Kroniky potvrzují čilé vztahy mezi arabskými a křesťanskými hudebníky, vedoucí stejně jako u nás k výměně nástrojů a zkušeností. Je známo, že Valencii navštívila celá řada významných arabských muzikantů a stejně tak trubadúři z nedaleké jižní Francie, zaměstnaných na místních královských dvorech. Zaslechnete tu i složité rytmy z Balkánu a styly zpěvu z jižní Itálie, Korsiky a Řecka,“ říká Efrén Lopez.
S Marou Aranda se seznámil v roce 1998, kdy studovala středověkou hudbu a pokoušela se spojit její disciplinovanost s volností novodobého folku; vzniklo z toho cosi nového, pro L'Ham de Foc naprosto určujícího. „Nemám žádné vzory, ani idoly. Kopírování něčího stylu mi přijde jako krádež duše,“ vysvětluje Mara. Léta však studuje typický styl zpěvu z Valencie cant d'estil se značnou příchutí flamenca.
Efrén Lopez si ve svých raných kapelách nejprve přes rameno přehodil elektrickou kytaru, teprve později vsadil na osobitost akustických nástrojů a skutečnost, že „klíč k současné popmusic se ukrývá v truhlici středověké hudby“ .
V zájmu proniknutí do hráčské techniky oba neváhali požádat o radu často ty nejpovolanější: pravděpodobně nejlepšího světového niněristu Nigela Eatona z Anglie a na Krétě domestikovaného Ira Rosse Dalyho, hráče na tamní lyru. Podobně jako Efrén nástroje sbírá, ale i staví a opravuje a zajímají ho styly z cizích zemí. „To, co s Marou děláme, především kompozičně, je silně ovlivněno Rossem Daly,“ říká Efrén.
L'Ham de Foc zpívají ve valencijském nářečí, což je druh katalánského dialektu, příbuzný středověké okcitánštině, jazyku trubadúrů. Při poslechu něžně nervního, poarabštělého hlasu Mary Aranda vám zřejmě neunikne, že tato zvukomalebná řeč se pro ni vlastně stává dalším nástrojem. Při skládání písní se trubadúry a středověkými melodiemi nechává pouze ohlasově vést, stávají se jí inspirací, ne svatou nedotknutelností.
Na dosud posledním albu Cor de Porc přizvali L'Ham de Foc hudebníky z řeckého města Thessaloniky, čímž své hudbě dodali další ojedinělé barvy. Na obale je zobrazeno prase hrající na lyru.
Prase s lyrou může nepřipravené případné zájemce zarazit, nemyslíte?
Mara Aranda: Většina věcí může někoho přivádět do rozpaků. V našem případě však nebylo úmyslem provokovat. Postava prasete je reprodukcí středověké sochy, kterou jsme objevili v portálu španělského románského kostela. Jedná se o příklad jednoho z mnoha symbolů pokoušejících se představit nějaké zvíře hrající na hudební nástroj. Uchopili jsme tento symbol jako ikonu, jež má konkrétní význam – symbolizuje nedokonalost člověka.
Vaše nové album je velmi krásné a vzdušné. Jak důležité jsou pro vás rozevláté šaty a nezvyklé líčení? Takhle se líčily maurské ženy? Oblékám se i maluji stejně před vystoupením, během něj i po něm. Nemám na pódiu žádné alter ego své osobnosti. Z mé strany se rozhodně nejedná o žádnou divadelní podívanou. Díky příběhům obsaženým v písních a procházejících mým nitrem, srdcem a hlavou na každém koncertě znovuprožívám emoce a pocity, jež mě přivedly k jejich sepsání.
Kdy vlastně nastal ten zlom a začali jste se zajímat o hudbu Středomoří? Souvisí to s tím, že pocházíte z Valencie, kde žije silná katalánská komunita? Naše kořeny leží v okolí Valencie, tam jsme se narodili. Pakliže osekáte stromu kořeny, uhyne. Náš region byl zdařile propojen s ostatními zeměmi Středomoří díky obchodu a vztahy mezi nimi se rovněž odehrávaly na kulturní úrovni. Takže nebylo příliš těžké začít se zajímat o středomořskou kulturu, protože to přirozeně vyplynulo z prostředí, v němž žijeme. V roce 1985 jsme oba začínali v různých tradičních skupinách a využívali nástroje vycházející z naší tradice i z tradic jiných zemí. Jednalo se vlastně o test pro nadcházející projekt L'Ham de Foc.
Vaše hudba vychází ale i z evropských středověkých časů, konkrétně z časů okcitánských trubadúrů. Co vás na oné době tak fascinuje? Pravděpodobně je to skutečnost, že přesně nevíme, jak písně trubadúrů byly interpretovány a zůstává to tajemstvím doposud. Všechno okolo nich je pouhou hypotézou. Jak byly hrány, zpívány, včetně rytmiky, a nakonec není ani jasné, jak vlastně původně vypadaly.
Něco jako hudba Keltů? Přesně tak. A to nám dává volnost, abychom předváděli melodicky zajímavý repertoár mnoha rozličnými způsoby. Kromě toho existuje veřejný projekt, který má za úkol objevovat a rekonstruovat všechny nástroje nalezené na starobylých freskách a portálech mnoha španělských katedrál. Jedná se o velice přitažlivé téma, protože nikdo neví, jak tyto nástroje zněly. Představivost v těchto dvou případech je pro nás s Efrénem základní element naší práce.
Trubadúři byli podle zápisků historiků proslulí krásnými písněmi o lásce. Kam si pro inspiraci ke svým písním dnes chodíte? Hodně cestuji a beru si s sebou malý nahrávací přístroj a obvykle se mi podaří někde natočit nepatrný detail, který následně slouží jako výchozí bod pro nový příběh. Velmi ráda si pohrávám s protipóly a přináším nereálné elementy do kruté skutečnosti. Abstraktní elementy. Nikdy předem nemyslím na písně. Nejprve se soustředím na vytvoření textu. Literární část by měla mít svoji vlastní hodnotu, aniž by k tomu potřebovala hudbu.
Hudba Středomoří, ale i španělského středověku dnes na scéně world music představuje horké želízko. Není to třeba i tím, že vlastně naplňuje podstatu world music, tedy slučování různých kultur a hudebních stylů, jak se vlastně ve Středomoří dělo odpradávna? Jedná se o módní záležitost, protože uvnitř konzumní společnosti lidé pořád pociťují potřebu něčeho, co právě postrádají. Takhle nějak byla stvořena nálepka „hudba ze Středomoří“. Je to obdobné jako v předchozích módních vlnách a myslím si, že do budoucna budou následovat další, a to i v oblasti world music. Středomořská hudba je živá od chvíle, kdy se lidé v těchto zemích usídlili, protože je a vždy bude pevnou součástí jejich života.
K písním patří i váš andělský hlas. Ovlivnil vás v tomhle směru někdo? Ptám se přesto, že vím, že nemáte vzory ráda. Ale nedá mně to. Je skutečně málo jmen, která mohu zmínit. Pravděpodobně půjde o zpěvačku Xanttipe Karathanassi z makedonsko-řecké Chalkidiki a Bertu Aguado, sefardskou zpěvačku z Turecka. Dalších moc není, spíš mě ovlivnily určité styly než osobnosti.
Před natáčením alba jste už poněkolikáté navštívili Řecko. Co vás k jeho hudbě tolik přitahuje? Většina nástrojů, na které Efrén hraje, pochází z Řecka. Když se ohlédnete zpět do historie, tyto země byly součástí Otomanské říše. Nástroje jako baglama nebo loutna oud můžete studovat pouze v těchto státech. Není možné, abyste se s nimi podrobněji a hlouběji seznámili, a zůstali přitom sedět doma. Musíte do Řecka zajet a pátrat po skutečných učitelích a žít v prostředí, ve kterém se tyto nástroje a hudba rozvíjejí, protože to je přesně to, co vám pomůže, abyste ji mohli interpretovat. Musíte se dobrat jejich podstaty. Jsou tam určité podobnosti s hudbou z Valencie, ale řecká hudba se soustředí spíš na ornamentální a melismatické vokální detaily. V tom je například příbuzná s naším cant d'estil .
Při poslechu alba, stejně jako na koncertě, jsem se opět nemohl dopočítat nástrojů, které Efrén Lopez používá. To chce mít v hlavě snad computer, aby věděl, po kterém v daném okamžiku sáhnout. Mám tím na mysli jeho barvu a zvuk. Vychází ten výběr při tvorbě z nějakého řádu, příslušnosti nástrojů ke konkrétní době nebo je to intuitivní záležitost? Efrén se podílel jako producent, zvukový inženýr a skladatel během uplynulých patnácti let na spoustě desek různých stylů. Zná velice dobře všechny zvukové procesy a možnosti, nástrojová spojení a další detaily, jež by pro lidi, kteří se nevyznají v produkci hudby, mohly znít nepochopitelně. Pro něj však jde o přirozený proces, vycházející z něho samotného.
Musím k tomu dodat, že každé cédéčko L'ham de Foc potřebuje tři roky k tomu, aby bylo zkomponováno a vyprodukováno. A během této doby pracujeme na selekci. Veškerá inspirace a energie mají za úkol naplnit celý projekt krásou. Za tři roky se vše odehraje v tisíci barvách a v tisíci dnech, což znamená, že občas se jedná o intuici a občas o kompoziční záměr.
