Při pohledu na titul oratoria La Passione di Nostro Signore Gesù Cristo Josefa Myslivečka se vybaví běžnému návštěvníku koncertů souvislost s Bachovými pašijemi, popisujícími poslední okamžiky života Ježíše Krista. Touto tematickou podobností však veškeré paralely končí. Věhlas a popularita Janových a Matoušových pašijí J. S. Bacha zastínily zcela jednu důležitou a pozoruhodnou kapitolu dějin oratoria 18. století, kterou je italské pašijové oratorium. Zatímco v dílech J. S. Bacha a dalších protestantských skladatelů je základní dějovou osou biblický text evangelií doplněný chorály a umělými texty árií, vychází italské pašijové oratorium z naprosto jiného základu. Výraz oratorium bylo v původním slova smyslu označením místa modlitby (modlitebním sálem) a pro takové uzavřené prostory byla též první komorní oratoria kolem roku 1640 určena. V průběhu 17. století se žánr oratoria rychle rozšířil do celé Itálie i do zaalpských zemí a získal řadu rozmanitých podob podléhajících regionálním zvyklostem. Nejednotné bylo také názvosloví, jakým se oratorium označovalo, a kromě pojmu oratorio se můžeme setkat s označeními jako například componimento sacro nebo azione sacra. Obecným rysem italského oratoria bylo (na rozdíl od protestantských pašijí) vypuštění původně zásadní postavy vypravěče a skutečnost, že v oratoriích byla zhudebňována básnická libreta volně zpracovávající biblickou látku ve snaze najít tvar dokonalého duchovního dramatu. Tímto konceptem se začalo oratorium nápadně přibližovat opeře a koncem 17. století se pak vyvinula zvláštní podoba oratoria takzvaného sepolcro-oratorium. Především v severní Itálii a ve Vídni se v době půstu oblíbená sepolcra tematicky zaměřovala na líčení fiktivních scén a dialogů biblických postav u hrobu Ježíše Krista a drama se zde odehrává nikoliv ve smyslu líčení efektních dramatických scén, ale spíše jako dialog biblických postav, v němž jsou reflektovány události ukřižování a smrti Ježíše Krista. Stojí za připomenutí, že na tradici těchto oratorií navazuje i Josef Haydn svým oratoriem Die sieben letzten Worte unseres Erlösers am Kreuze nebo Ludwig van Beethoven s Christus am Ölberge .
Pietro Metastasio – libretista nejen operní
Roku 1730 napsal vídeňský císařský dvorní básník Pietro Metastasio (1698–1782) libreto k oratoriu La Passione di Nostro Signore Gesù Cristo, které téhož roku zhudebnil Antonio Caldara. Metastasiovo libreto se rychle stalo klasickým, dočkalo se (stejně jako šest dalších jeho oratorních libret) desítek zhudebnění a těšilo se zájmu skladatelů až do začátku 19. století. Přestože Metastasio navazuje v La Passione na zmiňovanou tradici sepolcro-oratorií, je jeho básnický jazyk v mnoha ohledech nový. Básnické obrazy vykreslují ve vyprávění ústy Josefa Arimatejského utrpení Ježíše Krista s drastickou až dokumentární syrovostí, jakou nenajdeme ani v textu evangelií. Taková retrospektivní líčení jednajících postav, v nichž na první pohled upoutá bohatost básnického jazyka a osobní až intimní pohled vypravěče, jsou typickým znakem Metastasiových textů, v nichž nejsou krvavé události ukřižování předmětem výpovědi básníka, ale jsou zprostředkovány postavami, které autor umístil do centra děje. Metastasio tak ctí i ve svých oratorních libretech základní východisko aristotelovské poetiky zdůrazňující důležitost jednoty času a místa děje se zachováním jedné dějové linky.
Postavy pod křížem
Kromě Josefa Arimatejského (Giuseppe d’Arimatea – tenor) jsou dalšími postavami Myslivečkova oratoria sv. Petr (Pietro – soprán), sv. Jan (Giovanni – alt) a Marie Magdaléna (Maddalena – soprán). U postavy sv. Petra je pozoruhodné, že podle biblického líčen Petr nebyl přítomen ukřižování. Pro dramatika a básníka Metastasia byl však Petr ve své rozporuplnosti přitažlivou postavou. Ten, který třikrát zapřel svého Pána, je vystaven tváří v tvář důsledkům svého jednání a hned úvodní scéna oratoria následující po dramatické introdukci zastihuje Petra v emocionálně vypjaté situaci, ve které odhaluje své nitro rozedrané výčitkami svědomí a pocitem viny. Marie Magdalena nachází v Myslivečkově oratoriu svoje tradiční místo jako centrální ženská postava pašijového příběhu a sv. Jan pak jako oblíbený učedník Ježíše Krista a ten, který ho doprovázel na jeho cestě na kříž.
Il Boemo – neapolský mistr
Josef Mysliveček se v oratoriu La Passione představuje jako mistr hudební zvukomalby, kdy sugestivně líčí v úvodním accompagnato-recitativu sv. Petra projevy přírody doprovázející smrt Ježíše Krista jako zatmění slunce nebo zemětřesení, na druhou stranu však dopřává neomezeného rozletu své jedinečné melodické invenci. V tomto smyslu je Myslivečkova hudba svrchovaně italská a i přes dramatičnost a závažnost zhudebňované látky vždy prozářená sluncem. Zdánlivý rozpor mezi dramatičností textové předlohy a nebeskou krásou a zpěvností hudby však je právě oním kouzlem, který činí tuto hudbu tak působivou. Pokud budeme hledat kořeny této estetiky, povedou stopy neomylně k Myslivečkovým neapolským předchůdcům, jakými byli Giovanni Battista Pergolesi nebo Leonardo Leo. V duchu neapolské školy navazuje Mysliveček tedy především na jihoitalskou hudební tradici, se kterou byl silně konfrontován a jejíž jazyk si mistrně osvojil. Je pozoruhodné a oprávněné pohlédnout na Myslivečka nikoliv jako na postavu „emigranta v cizí zemi“, ale jako na osobnost umělce, který se plně integroval do prostředí, ve kterém se pohyboval, a jako na kosmopolitního Evropana, který se významně podílel na formování italské, zejména neapolské hudby.
Zapomenutý klenot
Nevíme s určitostí, kdy a kde bylo oratorium La Passione provedeno poprvé, ani kdo byl zadavatelem zakázky na vznik tohoto díla. Výjimečná náročnost pěveckých partů však nechává tušit, že Mysliveček měl k dispozici prvotřídní zpěváky a že pro obsazení rolí Petra a Jana počítal s účastí kastrátů. La Passione patří k historicky nejrozšířenějším dílům svého autora a v 70. a 80. letech 18. století patřilo k nejpopulárnějším skladbám svého žánru v Itálii a v katolické části německy mluvících zemích. S vědomím těchto historických zkušeností je překvapivé, že naše provedení v rámci festivalu Pražské jaro 29. května bude pravděpodobně prvním českým uvedením oratoria v novodobé historii.
