Georges Duhamel napsal ve své půvabné Hudbě utěšitelce : „Pro pravého milovníka hudby nic se nevyrovná líbeznému, harmonickému a bohatému společenství dvou houslí, violy a violoncella.“ A Arthur Honegger to ve stejně krásné knížce Zaříkání zkamenělin potvrzuje: „V komorní hudbě žije hudba v ryzím stavu. V ní se hudební myšlenka může rozvinout s největší opravdovostí a může dát tomu, kdo hluboce miluje toto umění, nejjemnější a nejvznešenější emoce.“ Ani v nejmenším nepochybuji, že tomu tak je, sám to tak cítím, komorní hudba je pro mne hudbou nejčistší a nejniternější. Proto je na místě ty, kteří jí věnují své nadání a veškeré úsilí, v příslušném okamžiku pochválit a vzdát jim čest. Ostatně už na počátku křesťanského letopočtu Seneca tvrdil, že „chvála živí umění“.
Příhodný okamžik nastal, jsem rád, že mohu „přiživit“ umění, a proto píši krátkou laudaci (dokázal bych napsat podstatně delší) Mistru Václavu Bernáškovi , který oslavil letos 29. září své šedesátiny, je zakládajícím členem „líbezného, harmonického a bohatého společenství“ Kocianova kvarteta a přináší mně a bezpočtu dalších jeho prostřednictvím už po řadu let ty „nejjemnější a nejvznešenější emoce“.
Na svět přišel na Kladně, v rodině, ve které se i v širokém příbuzenstvu nadšeně muzicírovalo. Od dvanácti let „bral“ soukromé hodiny u slovutného profesora Karla Pravoslava Sádla, zlákán studiem violoncellové hry svého bratrance MUDr. Jiřího Jiráska. Pilně cvičil, absolvoval při tom strojnickou průmyslovku a pak dělal přijímací zkoušku na HAMU (1963). V přijímací komisi nerozhodoval nikdo menší než profesoři Ladislav Černý, Alexandr Plocek, Marie Hlouňová, Miloš Sádlo, Saša Večtomov a samozřejmě Karel Pravoslav Sádlo. Napodruhé ho přijali a udělali dobře. Nemám prostor k líčení dalšího běhu života jednoho z našich nejvýznamnějších komorních hráčů – ostatně to ani není smyslem mé laudace, protože bych musel psát současně o historii Kocianova kvarteta (vzniklo roku 1972 jako Nové kvarteto, Kocianovo jméno ho zdobí od roku 1975), jehož je dnes už jediným aktivně hrajícím zakládajícím členem. Laudace patří tentokrát jen jemu.
Rád prohlašuji, že ač jsem naslouchal v životě mnoha kvartetům, poslouchám Kocianovo kvarteto nadšeně a rád a vždycky znovu mě vzrušuje a těší poslouchat vervnou a lahodnou hru jeho violoncellisty. Vnímám v něm pokračovatele slavné české školy komorní hry. Viděl jsem a slyšel jsem hodně jejich reprezentantů a vím naprosto jistě, že všichni, i ti, kteří už tu dávno nejsou, ho poslouchají odněkud z výše nad námi se stejným potěšením jako já – amatér. Osud dobře ví, co dělá. Před šedesáti lety narozený kladenský kluk začal hrát před osmačtyřiceti lety na violoncello. Před jedenačtyřiceti lety přišel na Akademii ke slavným učitelům. Před dvaadvaceti lety založil kvarteto, které je úctyhodné a známé po celém světě. Před patnácti lety se sám stal na Akademii učitelem.
A ještě k tomu Osudu. Václav Bernášek hraje na nástroj, který postavil roku 1875 Ferdinand Augustus Homolka. Patříval jeho slavnému profesorovi Karlu Pravoslavu Sádlovi. Po létech se osudovou náhodou dostal do rukou jeho jubilujícího žáka. Přeji příteli Václavu Bernáškovi, všem příznivcům komorní hudby a Kocianova kvarteta, aby na ten nástroj mohl Mistr ještě dlouho a v radostné životní pohodě hrát a sobě přeji, abych mohl všechny tři (Bernáška, cello a Kocianovo kvarteto) poslouchat. Ad multos annos, příteli!
Redakční poznámka: Prof. MUDr. Josef Koutecký, DrSc. je předním českým odborníkem na onkologii a je děkanem 2. Lékařské fakulty Univerzity Karlovy v Praze.
