Francouzský režisér Laurent Pelly je dnes jedním z nejžádanějších operních režisérů. Svou vlastní činoherní skupinu založil v 18 letech a do svých 33 let působil také jako herec. Operní režii se devětačtyřicetiletý Pařížan věnuje teprve od roku 1997, za posledních 15 let však pracoval na prestižních scénách v Evropě, USA i Japonsku. Jeho hravá inscenace Donizettiho Dcery pluku projela světem – po Metropolitní opeře, Královské opeře v Covent Garden a vídeňské Staatsoper následovala mimo jiné barcelonská scéna Liceu (čeští diváci měli možnost vidět přenos z Met, inscenace existuje také na DVD). Loňská premiéra jeho inscenace Massenetovy Manon je další velká koprodukce (Covent Garden s milánskou La Scalou, Metropolitní operou v New Yorku a dalšími divadly včetně opery Capitole v Toulouse, kde Pelly žije). Inscenaci viděli na podzim 2010 také Japonci během zájezdu první britské scény do Tokia a Jokohamy; 7. dubna ji uvidí v kinech i čeští diváci v přenosu z Met. Pelly rád režíruje méně známé opery a Massenet patří ke skladatelům, kteří se dnes nehrají často ani ve Francii. Manon byla již třetí massenetovskou inscenací Pellyho: druhou byl v roce 2009 Don Quichotte na bruselské scéně La Monnaie a v Teatro Massimo v Palermu, první inscenací byla v roce 2006 skladatelova Popelka (Cendrillon) v Santa Fe. I Popelka je megakoprodukce – loni měla premiéru v Covent Garden (po více než sto letech, dílo vzniklo v roce 1899), odtamtud putovala do La Monnaie, v květnu 2012 se přesune na francouzskou scénu v Lille a později do Liceu v Barceloně.
Těžko říci, zdali je režisér povahou svého talentu předurčen k režii komických oper, jakkoliv byla například jeho Popelka zábavná a setkala se s velkým diváckým ohlasem. Někteří kritici se přiznali, že by raději viděli v jeho režii podstatnější Massenetova díla, například Hérodiadu (1881). A ne všechny jeho inscenace byly přijaty bez výhrad: například k jeho Traviatě v Santa Fe měla americká kritika řadu připomínek. Jak se však Pelly vloni zmínil v rozhovoru v anglickém deníku The Daily Telegraph, víc než „dělat Carmen nebo Traviatu“ ho zajímá „inscenovat díla, která jsou málo známá“, zvláště ve Francii.
Často transponujete děj opery do nedávné minulosti, například Dcera pluku byla přenesena do období 1. světové války. Považujete transpozici za důležitý princip? Nemám pocit, že opery vlastně transponuji. Existují některé časové zóny, kde není třeba transponovat nic – velká díla není třeba měnit. Je však pravda, že například v Offenbachově Krásné Heleně jsem děj poněkud posunul. Co se týká komických prvků, dnešní diváci jednoduše nemají stejné historické, sociální, kulturní a umělecké zázemí jako divácká obec doby Offenbachovy a Napoleona III.
V Manon jste posunul děj zhruba o sto let dopředu, do doby, kdy Massenet operu psal. Manon však není první operou o kurtizáně, kterou jste inscenoval – tou byla Traviata v Santa Fe a v Turíně. Co si myslíte o těchto operních postavách? Obě jsou fantasmagorické výtvory mužů a moje inscenace Manon je viděna prizmatem mužské fantazie 19. století, která dala možnost vytvořit tuto v podstatě zlou, neřestnou postavu. Musím navíc říci, že velké tragické hrdinky 19. století – Carmen, Manon a Violetta – mne velice znepokojují. Jakoby buržoazní společnost 19. století měla potřebu nechat zlo zemřít, aby při posledním zúčtování zvítězila moralita.
Bylo 19. století podle vás hodně moralistické? Neobyčejně moralistické a neobyčejně pokrytecké. V Manon i v Carmen dovolují libretista i skladatel mužským postavám ledacos, muži se v těchto operách mohou chovat velmi špatně, ale nakonec nejsou nijak potrestáni, jsou to vždy ženy, které jsou trestány. Manon proto, že je žena. Ano, je to postava dost negativní, která se skutečně někdy chová záporně, avšak nakonec je to také žena, která hledá svobodu.
V Anglii jste pracoval za posledních pět let několikrát, jak v Covent Garden, tak v Glyndebourne, kde měla v roce 2008 úspěch vaše inscenace Humperdinckovy pohádky Hänsel und Gretel (pak uvedena také v Lyonu). Máte rád pohádky? Miluji je! Uvádějí nás navíc do světa poezie a snu. Ale Humperdinckova opera mne nejvíc zajímala z hlediska „černé magie“ v tomto díle.
Z řady vašich inscenací vyzařuje také láska k humoru – od báječné inscenace Rameauovy opery Platée, kterou viděli diváci v několika zemích, přes šest offenbachovských inscenací a Janáčkovu Lišku Bystroušku až po Donizettiho… Humor mám velice rád, rád vyprávím zábavné historky, ale co mám nejraději, je vyprávět v každém díle, které inscenuji, lidské příběhy. Nejsou to ovšem samotné příběhy, které mě zajímají nejvíc, vzrušuje mě především hudba. Například v Massenetovi mám obzvlášť rád, že všechny jeho opery, které jsem režíroval, vždy oscilují mezi tragičnem a komičnem. Hudba těchto děl vždy přechází z jednoho světa do druhého velmi razantně.
Jak budujete dramaturgii inscenace? Kdykoliv začnu na nějaké inscenaci pracovat, nikdy nemám předem danou představu o konečné podobě. Vždy jsem zastával názor, že to jsou díla samotná, která na nás musí klást nějaké požadavky. Mám ale často na mysli určitý princip – příběh opery, příběh, který vyprávím, je v podstatě sen. Může to být sen divákův, sen postavy díla či autora díla, anebo dokonce i dirigentův sen.
A někdy všechny dohromady? Přesně tak. Inscenace může prostě být konstruována jako sen. V mé inscenaci Krásné Heleny sní žena naší doby o tom, že je Krásnou Helenou. V Manon je to trošku jinak, je to snění o světě 19. století. A v Quichottovi byl příběh sen o snu. Hlavní rolí v této opeře ukončil na bruselské scéně La Monnaie svou kariéru José van Dam, takže to vlastně bylo rozloučení s publikem. A Massenet napsal tuto operu také na konci svého života, je to jeho téměř poslední dílo. V mojí inscenaci sní tedy muž na konci svého života o tom, že je Quichottem, ale Quichott sám je na konci svého života, tak jako byl i Massenet. Pokoušel jsem se o to, aby si vzájemně odpovídaly tři aspekty projektu: Massenet, Cervantes a José van Dam.
Ovlivnili vás někteří režiséři? Nemohu říci, že měl na mě zvlášť velký vliv nějaký režisér ze světa divadla, to spíše z filmu. Miluji Felliniho filmy, a to nejen z estetického hlediska. Díky Fellinimu není příběh jen záležitost lineární, ale také polyfonická. Také mám rád Buñuela, a pak, to je ovšem úplně jiný žánr, mám velice rád americké muzikály ze zlaté éry hudební komedie. Miluji také francouzského filmového režiséra Jacquesa Demyho, ten dělal vynikající inscenace a natočil skvělé filmy, například Deštníky z Cherbourgu.
V roce 2008, po řadě let v divadle v Grenoble, jste se stal ředitelem Théâtre National de Toulouse Midi-Pyrénées, v jihofrancouzském Toulouse… Ano, a proto dělím čas na práci v opeře a práci v činohře, s mým divadlem děláme také velká turné po Francii. Loni jsme v Toulouse uvedli další pohádku, Příběhy Sindbádovy, v sezoně 2011/12 jsem režíroval mimo jiné Shakespearova Macbetha; ze soudobého anglického repertoáru jsem nedávno uvedl Talking Heads Alana Bennetta.
Co vás čeká v blízké budoucnosti? V červnu budu režírovat Manon v milánské La Scale a v roce 2013 chystáme v San Francisku Hoffmannovy povídky, které pak převezme barcelonská scéna Liceu. Do Covent Garden se budu vracet s Meyerbeerovou operou Robert ďábel. S Covent Garden spolupracuji často, pracuji tam moc rád, i když tamější zkoušková období jsou poměrně krátká – vždy jen čtyři týdny.
Často režírujete stejnou inscenaci na různých operních scénách. Frustruje vás, když operní domy požadují inscenace stejných oper? Ne, naopak mi to vyhovuje. Je to vlastně jednodušší, protože inscenace již byla vytvořena. Mohu proto modifikovat některé detaily a pracovat na představení do větší hloubky.
V roce 2008 jste režíroval na japonském festivalu Saito Kinen Lišku Bystroušku – svého prvního Janáčka… A dělal jsem to ohromně rád, je to krásná opera, plná atmosféry. Na scéně jsme měli „kousky” přírody, jakési maličké parcely – jako by tým bláznivých výzkumníků nebo imaginárních vědců vykrojil z krajiny s velkou pecí fragment lesa nebo pole, aby pak mohl prozkoumat všechno, co se tam nachází, ať už jsou to zvířátka či lidé. Můj rod pochází vlastně z venkova, takže jsem v inscenaci leccos viděl i tímto prizmatem. Ale ta čeština! Raději režíruji zpěváky v operách, jejichž původní text znám! Nicméně bych rád dělal i Makropulos a Výlety pana Broučka.
Inscenovat Broučka pro diváky mimo Českou republiku by však asi bylo obtížné, v díle je řada vysloveně českých prvků a odkazů, které je nutné divákům přiblížit. Ale to mě právě zajímá – jak přiblížit dílo publiku!
A co jiné české opery, například Dvořákova Rusalka? O Rusalce vysloveně sním! To je skvělá opera, nádherná hudba… A navíc je to pohádka, a ty já mám opravdu velice rád.
Zajímá vás reakce publika na vaši práci? Přirozeně je pro mě důležité, co si diváci o mých inscenacích myslí. Co mne však zajímá nejvíc, jsou divácké emoce, ať už tragické nebo komické. Jedno z největších životních potěšení je moci publikum rozesmát. Během nahrávky Dcery pluku v Covent Garden se diváci smáli téměř každé replice, a to byl báječný pocit. Tak tedy pojímám publikum – nejsem samotář, který je zabrán do sebe a pracuje jen pro sebe. Režiséra považuji za řemeslníka – jsem vlastně umělecký řemeslník ve službě dramatu nebo hudby, ve službě génia. Pochopitelně mám svůj způsob práce a své, abych tak řekl, vrtochy a utkvělé myšlenky, ale jsou to díla samotná, která mě sytí.
Když jsem vás pozorovala během zkoušek, měla jsem pocit, že se velmi dobře bavíte. Jistěže se při práci dobře bavím – jak s herci, tak se zpěváky. Ale zábava při práci není jen pro žert, je to také stav mysli. Ve francouzštině máme báječné sloveso „jouer“, říkáme „jouer la comédie“, nebo „on joue“ jako děti.
V češtině je to podobné – někdo „hraje komedii“, nebo si lidé „hrají jako děti“. Myslím, že herci nebo zpěváci musí opravdu hrát, čili bavit se tím, že hrají něco nebo někoho jiného. Je také důležité povolit hercům nebo zpěvákům během zkoušek určitou volnost – i to je způsob, jak jim předávat energii. Pracovat například v Manon se 70 sboristy je velice obtížné a namáhavé. Ale já vím, jak jim předat maximum své vlastní energie, a dělám to tak, že je bavím, aby opravdu hráli své postavy, aby těmito postavami skutečně byli.
