1. Cesta ke slávě
Herbert von Karajan-Platz! Srdce nejednoho hudebního milovníka radostí a pýchou poskočí, přečte-li si tuto tabuli na nároží u Vídeňské státní opery, u koncertní síně Philharmonia v Berlíně či v historických částech Salcburku nebo Ulmu. I takovéto zdánlivě běžné věci svědčí o tom, že jeden z nejznámějších, nejlepších, nejosobitějších a tedy nejpopulárnějších dirigentů dvacátého století vstoupil do síně slávy – podobně jako největší světoví malíři, literáti či politikové – a setrvá v ní jistě ještě řadu dalších desetiletí. Jméno Karajan je i po necelých dvou desetiletích, jež už uplynula od dirigentovy smrti, fenoménem čehosi mimořádného, sice původně souvisejícího s hudbou, ale zobecněného v symbol dokonalosti a špičkové kvality. Jeho koncerty byly přijímány s bezbřehým nadšením ústícím až do kultovního obřadu. Jak je možné získat tak neskutečnou gloriolu?
Rozhodně se o ní nesnilo ani Karajanovým rodičům, ani chlapci samotnému, když studoval na Mozarteu v rodném Salcburku a na Vysoké hudební škole ve Vídni. Ambice mladého umělce byly ovšem už od počátků veliké. Snad právě uvědomění si, že život nic nedává zadarmo, pomohlo začínajícímu umělci řešit náročná úskalí. Jeho prvním působištěm byla spíše provinční opera v Ulmu, kde od roku 1930 získával zkušenosti s nesnadným divadelním provozem i s vedením filharmonického orchestru, který byl součástí oné scény. O pět let později se stal generálním ředitelem ještě většího divadla v Cáchách. Nebyla to politicky snadná doba. Dovedeme si jistě snadno představit, že s mladým ambiciózním umělcem bylo počítáno. To samozřejmě předpokládalo Karajanův vstup do Národně socialistické německé dělnické strany (NSDAP). Jako jedna z hlavních kulturních osobností Říše byl dirigentem slavnostních koncertů u všech závažných politických událostí (například i oslavných koncertů na počest obsazení Prahy a Paříže), z čehož měl v době denacifikace velké problémy. Obrovskou senzací pro Berlín se stalo jeho nastudování Wagnerova Tristana a Isoldy v berlínské Státní opeře v roce 1938 (o rok později se stal šéfem jejího orchestru – Staatskapelle Berlin). Krátce předtím tam uvedl Beethovenova Fidelia a rovněž debutoval u Berlínských filharmoniků. S jejich tehdejším šéfem Wilhelmem Furtwänglerem se stali velkými rivaly. Byl v tom i podtext politický: Karajan byl na základě příslušnosti dotyčných institucí k státním orgánům chráněncem Göringa, Furtwängler Goebelse. Na konci války se Karajan stáhl mimo veškeré dění do Itálie (do Milána a ke Comskému jezeru). Shodou náhod se však velmi brzy octnul ve Vídni, ba dokonce dirigoval jeden koncert Vídeňských filharmoniků. Ty další mu sovětské okupační úřady zakázaly. Zatímco se patřičné orgány dohadovaly, co s ním, dostal nabídku ze Salcburku, aby obnovil tamější festival – ale i tam museli jeho taktovku převzít kolegové. Ve stejné době se ale ozvalo neutrální Švýcarsko – stanul v čele Lucernského festivalu. A v roce 1949 se dokonce stal doživotním šéfem Spolku přátel hudby ve Vídni (Musikverein) a při té příležitosti velmi pozvedl úroveň tamějšího druhého tělesa – Vídeňských symfoniků. V roce 1951 uvedl Wagnerovy Mistry pěvce norimberské na znovuobnoveném a oficiálně očištěném festivalu v Bayreuthu.
Potom ovšem přišly události pro jeho uměleckou dráhu zásadní. V roce 1954 zemřel Furtwängler a Karajan byl vyzván, aby vedl Berlínské filharmoniky na jejich vůbec prvním zájezdu do USA. Tuto výzvu přijal „s tisícerou radostí, ale pouze jako jmenovaný nástupce a umělecký šéf“. Ač zájezd vzbudil v Americe velkou nevoli a protesty proti Německu, u orchestru zvítězil a v následujícím roce s ním podepsal doživotní smlouvu. Zajímavé však je, že ona Karajanova podmínka nebyla splněna do důsledků. Na rozdíl od Furtwänglera nebyl Karajan u Berlínských filharmoniků nikdy jmenován uměleckým šéfem, nýbrž „pouze“ šéfdirigentem, což až do své smrti nelehce nesl! Filharmonikové to dobře věděli a v budoucích sporech této kličky nejednou využili. V každém případě se však hned v roce 1957 stal souběžně uměleckým ředitelem Vídeňské státní opery. Vzhledem k tomu, že v té době stál ještě v čele milánské Scaly a již zmíněného špičkového mladého londýnského Philharmonia Orchestra, není název naší příští kapitoly nikterak nadnesený!
2. Generalmusikdirektor
Ano generální ředitel – pokud ne světa, tak alespoň Evropy! Oproti svým předchůdcům, kterými byli po válce Celibidache a znovu Furtwängler, zavedl Karajan v Berlíně zcela jiný pracovní i umělecký režim. Sledoval cíle sice nejvyšší, avšak v nezanedbatelných detailech přece jen značně odlišné. Existuje okřídlená věta: Na rozdíl od Furtwänglerovy snahy vštípit hráčům pocit soudržnosti a vzájemné solidarity, Karajan pracuje s orchestrem, v němž každý hráč doufá, že zastíní ostatní . Berlínští filharmonikové se postupně stávali nejprestižnějším tělesem, dokonale zajištěným finančně, s dalšími obrovskými hmotně atraktivními možnostmi v podobě nahrávání desek a lukrativní účasti na nejvýznamnějších festivalech, především v Salcburku a Lucernu. Nebylo pro ně problémem dodržovat zákaz dalších vedlejších výdělků. Charismatický šéfdirigent se stal jejich nepřekonatelným 
symbolem! Oduševnělý, šedovlasý muž „plovoucí“ se zavřenýma očima koncertním prostorem nové berlínské Philharmonie , anebo na fotografiích a filmových záznamech, jež perfektně zatajovaly dirigentovu malou postavu a zdůrazňovaly jeho strhující zaujetí, probouzely nekonečný obdiv a touhu spatřit jej někdy živého a zúčastnit se jeho „obřadu“. Budiž však zdůrazněno, že tyto vnější okázalé a mnohdy až dotěrné mediálně zdůrazňované prostředky, nikdy nepřicházely na úkor vlastní hudební interpretace. A ta byla jedinečná, strhující a v mnohém dodnes nepřekonatelná! Prakticky na žádné z Karajanových nahrávek nenacházíme závažnější umělecký výkyv. Pro mnohé je ono úchvatné nasazení, výraz vybičovaný příznačnými „těžkými“ karajanovskými legaty těžko stravitelný až nepřijatelný. Jiní naopak právě tyto atributy dodnes přijímají s bezbřehým nadšením a obdivem. A nejedná se pouze o Karajana za pultem Berlínských filharmoniků, nýbrž i Vídeňských filharmoniků, Philharmonia Orchestra či milánské Scaly. Hotovou exhibicí Karajanova umění se staly festivaly v Salcburku. O jeho podílu na obnově nejstaršího z nich – letního – již byla řeč (až do smrti byl vlivným členem jeho rady). V roce 1967 založil v Salcburku svůj vlastní velikonoční festival, kde však již nebyli a dodnes nejsou rezidenčním orchestrem Vídeňští filharmonikové, nýbrž filharmonikové Berlínští.
Neméně významnou Karajanovou vlastností, bez níž si jeho osobnost nelze představit, byla jeho progresivita, fanatické zaujetí pro nejnovější technické vymoženosti – a to ne jen v oblastech korespondujících s hudbou, ale i v těch dalších. Jeho láska k letadlům (jedno dokonce vlastnil a jako pilot s ním cestoval), k rychlým automobilům (Porsche), ke své oblíbené jachtě, k nejmodernějším komunikačním prostředkům byla pověstná! Techniky bohatě využíval rovněž jako úspěšný i méně úspěšný režisér svých operních produkcí. Jako šéf totiž dokázal obsáhnout mnohem větší teritorium než hudební. Tento jeho progresivní a tím samozřejmě nejednou kontroverzní trend vedl k mnohým známým nedorozuměním a konfliktům. V sedmdesátých letech odešel rozhořčen z Vídně. V posledním desetiletí své dráhy měl i vážné konflikty v Berlíně. Těžko se vyrovnával s odchodem, který musel nutně přijít. Jeho náhlá smrt uprostřed příprav na Verdiho Maškarní ples těsně před zahájením Salcburských slavnostních her v roce 1988 byla přijata více s oficiální pietou než s hlubokým smutkem. Pohřeb v Anifu u Salcburku byl zcela soukromý, v nejbližším rodinném kruhu – pravý to kontrast jeho hvězdné celoživotní dráhy!
Čas však nejlépe zhodnotí každé dílo a veškeré mráčky nedorozumění se postupně jeví jako nicotné a bezvýznamné. V roce stého jubilea Karajanova narození jeho nahrávky stále září jako cosi výjimečného, nenahraditelného a inspirujícího i pro hudebníky a posluchače 21. století!
3. Pražská setkání
Ohlášení první návštěvy Herberta von Karajana u nás – konkrétně na Pražském jaru v roce 1963 – zapůsobilo jako bomba. Neobešlo se to však – jak se sluší na každou úpěnlivě žádanou hvězdu – bez napětí z nejistot. Z důvodu dirigentova zranění musel být koncert odsunut o čtrnáct dní, tedy už mimo dobu festivalu. Již jsme se dokonce vyrovnávali s jeho odřeknutím. 18. června však byli Vídeňští filharmonikové nastoupeni ve Smetanově síni. Mediální hvězda však nepřicházela! Teprve po několika nekonečných minutách hrobového ticha (Karajan nejednou nechával orchestr i publikum dlouho čekat a před vstupem na pódium se dlouho koncentroval) návštěvníci uvěřili, že mnohaleté přání se stalo skutečností! „Obřad“ začal a všichni, kdo měli možnost vyslechnout v nevídaně mistrovské interpretaci Mozartova Jupitera , Straussova Dona Juana a Brahmsovu 1. symfonii (na rozdíl od dvou příštích Karajanových návštěv Prahy tento koncert rozhlas nevysílal), byli obdařeni hlubokým životním zážitkem! Další Karajanovy návštěvy (vždy v rámci Pražského jara) už byly s Berlínskými filharmoniky. Na dvou koncertech v roce 1966 jsme měli možnost slyšet nejen vzorovou Eroicu , ale Karajan nás přímo elektrizoval svým báječným pojetím Dvořákovy Osmé , kterou měl obzvláště rád a nejednou ji uváděl i natočil. Na jediném koncertě v roce 1969 zaujal mistrovskou interpretací zvláště klasiky 20. století. Naposledy jsme mohli Karajana vidět opět pouze na jednom koncertě v roce 1976 – mimochodem se stejným dílem jako napoprvé – s Brahmsovou 1. symfonií .
4. Králem hudebních nosičů
Není snadné stanovit, co vlastně přineslo Karajanovi největší hudební slávu – zda bezpočet koncertů a operních představení či nebývale velké množství zvukových a vizuálních nosičů. Při zevrubnějším pohledu zjišťujeme, že bezkonkurenčně vítězí to druhé. Karajan to dobře věděl a vsadil na pořizování zvukových záznamů už na počátku své hlavní hvězdné dráhy. Jeho nahrávky z třicátých a čtyřicátých let, jež nedávno vyšly ve vzorně ošetřených reedicích, překvapují svým nasazením a vitalitou. V době denacifikace, kdy početná řada lidí, jež byla spjata s Hitlerovou říší, se uchyluje do ústraní a mizí ze scény, Karajan podepisuje významnou a – jak se později ukáže – pro něho zásadní smlouvu s do té doby neznámým Walterem Leggem, který v Londýně obnovoval činnost nahrávací společnosti Columbia Records a při ní dokonce založil nový orchestr. Tento muž dokonale využil Karajanovy klatby, přesvědčil spojence, že studiové natáčení není veřejné vystoupení a cestu k uskutečnění svého odvážného záměru měl otevřenou. Byl to počin, který se zdařil po všech stránkách! Z oné společnosti se totiž brzy stala světoznámá EMI a oním tělesem byl Philharmonia Orchestra.
Tím byla zahájena slavná kapitola nejen Karajanových aktivit v této sféře, ale i v historii zvukových nosičů vůbec. Je velmi zajímavá, rozsáhlá a mnoha skvělými, ale i kontroverzními počiny vzrušující. Mnozí jistě máme ještě v paměti lákavé prospekty, jež nabízely pro nás, žijící za železnou oponou jen s velmi malou možností vycestovat, nedostižné „gramofonové hody“! První Karajanova nahrávka (Mozartovo Requeim ) se u nás objevila díky licenčním smlouvám až počátkem 70. let. Ostatní svět však onomu přívalu stále nových a nových snímků (jejich počet dosahoval ročně několik desítek a neustále se zvyšoval!) přivykl a Karajanova invaze byla přijímána jako cosi běžného a samozřejmého. Karajan nikdy nezůstával u jediné nahrávací společnosti. Už ve čtyřicátých letech podepsal první smlouvu s firmou Deutsche 
Grammophon Gesselschaft. V 50. a částečně i v 60. letech natáčel také pro vydavatelství Decca. Tam vznikla – především s Vídeňskými filharmoniky – řada výborných nahrávek orchestrálních děl, ale především i vzorové snímky Mozartových oper, které výrazně konkurovaly kompletům uznávaného Karla Böhma. U EMI setrval až do počátku let sedmdesátých a tamější katalog, v němž rovněž převažují snímky celých oper, je impozantní! Z padesátých let pochází například jedna z dodnes nejlepších nahrávek Straussova Růžového kavalíra . Význačnou kapitolou pak jsou novější operní komplety oper připravovaných pro Salcburský festival, jež zpravidla v následujícím roce po natočení pomáhaly jako dokonalá zvuková kulisa při realizaci jeho režijních projektů (Trubadúr , Don Carlos , Aida , Lohengrin ). Velkou část nahrávek pro EMI Karajan natáčel s Philharmonia Orchestra, ale později prakticky stabilně s Berlínskými filharmoniky. Řada projektů vznikla i pro tehdejší americkou firmu RCA (dnes jsou tyto snímky součástí katalogu BMG) – například obrovskou senzaci vzbudila vídeňská a salcburská Carmen , oceněná v roce 1964 cenou Grammy. V roce 1959 Karajan uzavřel svůj kontrakt největší – šlo o druhou exkluzivní smlouvu s firmou Deutsche Grammophon Gesselschaft. V následujících třiceti letech ji obdařil neuvěřitelnými 250 nahrávkami. Pravda, některé skladby pořídil několikrát, ale pokaždé s poněkud jinou koncepcí, jež probouzela nadšení i tvrdou kritiku (například třikrát natočil komplet Beethovenových symfonií – pokaždé jinak). Zdá se však, že po letech se nejraději vracíme k nahrávkám spíše starším. V roce 1982 Karajan založil vlastní nahrávací společnost Telemondial, zaměřenou na pořizování obrazových záznamů na videokazety (ovšem v jeho umělecké supervizi a mnohdy i hudební režii). I tato sféra, dodnes připomínaná v reedicích na DVD, vzbuzuje příznivý ohlas i rozpaky zároveň. Už na počátku digitální éry a postupného přechodu na CD Karajan navázal kontakt s šéfem firmy Sony Akitou Moritou a zajistil tak nahrávky doposud nejvyšší zvukové kvality.
Po letech se potvrzuje už tehdy tušený fakt, že úpěnlivá snaha po co největší dokonalosti – od umělecké laťky interpretů až po nejdokonalejší záznamovou techniku – nemusí přinášet vždy ten nejideálnější a nejpřesvědčivější výsledek. Díky novým reedicím Karajanových nahrávek nás v době, kdy zvuková kvalita je naprostou samozřejmostí, jednoznačně zajímá dirigentův portrét umělecký. Není tedy až tak překvapující, že upřednostňujeme vzorně ošetřené nahrávky z prvních dvou desetiletí Karajanovy berlínské éry. Nejedna z nich ani po takřka padesáti letech doposud nenalezla svou konkurenci!
