Leif Ove Andsnes dnes patří k nejlepším pianistům své generace – díky senzitivitě a poezii přednesu je vyhledávaným sólistou i komorním hráčem, spolupracuje s předními světovými tělesy a dirigenty.
Narodil se v malém norském městečku Karmy v roce 1970 a jeho učitelem na konzervatoři v Bergenu byl Čech Jiří Hlinka. Tehdy se seznámil s díly českých skladatelů a zamiloval si Janáčka, jehož často ve svých programech uvádí. Mezi umělci, které řadí mezi své vzory, jsou dále jeho
belgický pedagog Jacques de Tige, Dinu Lipati, Arturo Benedetti Michelangeli, Svjatoslav Richter či Géza Anda. V minulém roce se Andsnes sám stal profesorem na Norské hudební akademii v Oslu, kde pomáhá mladým talentům klubat se na svět.
Stejnou pozornost jako sólové hře věnuje pianista hudbě komorní. Mezi jeho stálými partnery najdeme pěvce Iana Bostridge, houslistu Christiana Tetzlaffa nebo Artemis Quartet. Andsnes spolu s violistou Larsem Andersem Tomterem založil letní hudební festival v přímořském městečku Risr, kde se každoročně scházejí nejlepší interpreti k intenzivnímu společnému muzicírování a výměně hudebních myšlenek a nápadů. Akci, která se letos odehraje pod heslem „Hravá lidská bytost“ a zaměří se na tvorbu skladatelů od Haydna přes Stravinského, Hindemitha, Vareseho až po Ligetiho, zařadily New York Times na žebříček deseti nejdůležitějších podniků tohoto druhu.
V roce 2005 pověřila newyorská Carnegie Hall Leifa Ove Andsnese jako do té doby nejmladšího umělce, aby pro ni sestavil řadu koncertů pro cyklus „Perspektivy“. Před ním se tohoto prestižního úkolu zhostili například Martha Argerich, James Levine nebo Mitsuko Uchida.
Jeho bohatá diskografie zahrnuje sonáty Josepha Haydna, Franze Schuberta, Fryderyka Chopina, Leoše Janáčka či Roberta Schumanna, lisztovský recitál a mnoho koncertů s orchestrem (Haydn, Brahms, Mozart, Rachmaninov, Bartók, Britten, Šostakovič). Na kontě má tři ceny časopisu Gramophone, dvě Classical Brits a několik nominací na Grammy. V jeho rodné zemi jej ocenili titulem Komtur Královského řádu sv. Olava a prestižní Cenou Peera Gynta.
Nejnovějším Andsnesovým nahrávacím projektem bylo DVD s poctou norskému národnímu skladateli Ballad for Edvarg Grieg. Vyšlo vloni u příležitosti stého výročí Griegova úmrtí. V současnosti je pianista na turné, které jej zavede do mnoha metropolí Evropy a USA a v rámci něhož se také představil v Praze na pozvání České filharmonie. Příští měsíc absolvuje šňůru koncertů s Christianem Tetzlaffem a v létě jej kromě jiného čeká debut na Salcburském festivalu.
Má první otázka nemohla směřovat jinam než k počátkům jeho „opravdového“ pianistického školení.
Jaký vliv měl na vás váš profesor na bergenské konzervatoři Jiří Hlinka? Do jaké míry zformoval váš styl, myšlení nebo výběr repertoáru? Já pocházím z jihu, z malého města, a když mi bylo patnáct, nějak jsem se o něm doslechl. Už na první hodině jsem byl dočista ohromen. Bylo to něco, co jsem do té doby nezažil – on byl doslova hudební fanatik. Další rok jsem k němu jezdil víkend co víkend a v šestnácti jsem na konzervatoř nastoupil. Takže Jiří Hlinka byl po sedm let mým jediným učitelem, ve škole i soukromě. Byl můj idol, proč to nepřiznat. Vše, co řekl, mi dávalo dokonalý smysl. Otevřel mi dveře, o nichž jsem neměl zdání. Nejen po pianistické stránce.
Na jedné z prvních hodin mi zahrál něco od Janáčka – a stalo se, že jsem se okamžitě zamiloval, aniž jsem tušil, co je to za skladatele. Všechno mi bylo najednou tak jasné!
Také jsem hrál díla od Smetany, který tehdy rozhodně nebyl v módě.
Patřil jste k těm zázračným dětem, u nichž je od malinka jasné, že je talent předurčuje k hudbě, nebo se váš vztah ke klavíru rozvíjel postupně? Byl jsem nadané dítě, bezpochyby. Ve čtyřech letech jsem začal hrát na klavír a šlo mi to dobře. Moji rodiče jsou učitelé hudby, ale zároveň pocházím z malého společenství, kde jsem se nesetkal s žádným profesionálním hudebníkem, který by mi řekl, jak to v hudebním světě chodí. Od začátku jsem bral hru na klavír velmi vážně, i jako děcko, bylo to mé osobní útočiště, ale představu, jaké to je být opravdovým klavíristou, jsem neměl. Až někdy ve třinácti, když jsem si uvědomil, že zřejmě mám značné nadání, řekl jsem si, ano, stanu se pianistou, není cesty zpět. Nebyl jsem však nikdy ten, co cvičí osm hodin denně. U mě to byly tak dvě hodiny, jinak jsem hrál normálně fotbal a tak podobně.
Ve svém životopise nevystavujete na odiv úspěchy v soutěžích, i když vás neminuly. Tento typ zápolení nepovažujete za důležitý pro kariéru? Já soutěže nemám rád. Chápu ale, že pro mladého člověka mohou sehrát velkou roli. Jednou jsem byl i v porotě, ale zařekl jsem se, že už to neudělám. Jako dítě jsem ale soutěžil rád – účastnil jsem se národních klání, kde jsem potkával stejně staré kluky a holky, kteří dělali to samé co já, a tak jsem si nepřipadal nenormální. Později jsem byl na dvou významných soutěžích: v šestnácti letech jsem v Německu získal Hindemithovu cenu (uděluje ji Šlesvicko-holštýnský hudební festival, pozn. aut. ), rok nato jsem byl druhý v soutěži Eurovision. Znamenalo to pro mě hodně, koncert se vysílal do třinácti zemí, mohl bych to nazvat startem své kariéry. Potom jsem už soutěže nepotřeboval, měl jsem dost koncertních nabídek a nepotřeboval jsem se poměřovat s ostatními.
Má vaše náklonnost k Janáčkovi co dělat s tím, že pochází z malého národa, jako je norský? To nevím. V Janáčkovi nacházím specifické harmonie, které bych mohl přirovnat ke Griegovi, protože v Griegově hudbě je harmonie podstatná. Je tu ještě jedna věc, a to promluva. Naše řeči jsou samozřejmě odlišné, ale v Griegovi je spousta elementů lidové hudby, které jsou spíše deklamativní než zpěvné. A vztah Janáčka k lidové řeči a hudbě českým čtenářům jistě nemusím vysvětlovat. Takže jistá podobnost tu je, ale ještě více je rozdílů. Janáček se mě dotýká svou silou, způsobem, jakým zachází s nástrojem, hořkosladkými harmoniemi. Jeho hudba zasáhne přímo fyzicky, což každý skladatel neumí.
Cyklus V mlhách, který jste uvedl na pražském koncertě, jste natočil před patnácti lety. Jak se od té doby proměnila vaše interpretace? Myslím, že je to dokonce osmnáct let, co jsem nahrávku pořídil. Změnila se hodně, hlavně tempo. Tehdy jsem to hrál hodně pomalu – ale to bylo také tím, že jsem natáčel v noci, když je klid.
Griegova Balada, další položka vašeho pražského programu, není za hranicemi Norska příliš známá. Mohl byste toto dílo přiblížit? Je to dílo deprese. Grieg Baladu komponoval poté, co mu zemřeli oba rodiče, měl problémy v manželství a přemýšlel, jakou cestou se vydat. Toto je pokus napsat rozsáhlou klavírní skladbu. Šel na to formou variací na norskou lidovou píseň. Téma je neuvěřitelně krásně harmonicky ztvárněno – je to odlišné od způsobu, jakým psal variace takový Beethoven nebo Brahms: ti začnou nejjednodušší podobou tématu a pak dají ve variacích najevo, jak mistr pracuje. U Griega není jasné, jak chce po takovém tématu vlastně pokračovat. Pro interpreta je těžké tuhle skladbu vystavět, ale myslím, že její krása stojí za to pokusit se.
Jaký pocit to byl dotýkat se kláves Griegova klavíru? Je to moc pěkný malý Steinway a jeho intimním kusům svědčí. Také ten prostor dřevěného domu v Troldhaugenu s vysokými stropy je velmi působivý. Několik skladeb jsem nahrál právě tam, dnes je to Griegovo muzeum.
Když jsme u nástrojů – hrajete hudbu klasicistní i starší. vyzkoušel jste si někdy dobový klavír? Inspirovalo vás to? Samozřejmě, zkusil jsem si to, ale myslím, že moje klavírní technika a schopnosti patří modernímu nástroji. Člověk by neměl být fanatikem ani v jednom směru.
Věnujete se intenzivně komorní hře. Co může pianista pochytit od houslisty nebo pěvce? Spoustu věcí. Klavír je nástroj vertikální, harmonický, a to formuje klavíristovo myšlení. Vystavět zpěvnou linii, nechat hudbu plynout a dýchat, to je velká výzva. A doprovázení zpěváků i houslistů je pro to skvělá škola. Na konzervatoři jsem hrál hodně komořiny, doprovázel jsem zpěváky i houslisty. Vždycky jsem dělil činnost napůl mezi sólo a komorní hru a už mi to zůstalo a dokonce jsem založil festival…
… který se už dostal podle New York Times mezi deset nejlepších akcí tohoto druhu. Je to velmi zvláštní podnik a řeknu jen tolik, že ho považuji za středobod svého uměleckého života. Potkal jsem tam tolik skvělých lidí, poznal tolik hudby. Už od začátku to bylo víc než pěkné prázdniny, dá to docela práci zorganizovat lidi, vymyslet program a zajistit ubytování nebo kuchaře. Tyhle letní týdny mi dávají impulsy a radost na celý rok.
Uvádíte norskou hudbu, protože se to od vás očekává? Hraji skladby svých krajanů, ale nikdy jsem to necítil jako nějakou povinnost. Něco z norské hudby jsem nahrál – skladatele z generace po Griegovi. Zajímá mě hudba jako taková a pak jednotlivé osobnosti. Například dánský skladatel Bent Sorensen, který pro mě napsal sólovou věc a teď komponuje klavírní koncert. To je jeden z mých velkých oblíbenců.
