Hudební událostí března 2020 v Praze je – nejen pro mě – vystoupení americké houslistky Leily Josefowicz. Nejenže ji Symfonický orchestr Českého rozhlasu a jeho šéfdirigent Alexander Liebreich získali k prvnímu letošnímu vystoupení v Evropě hned po americkém turné, kde vystupuje mimo jiné pod taktovkou svého blízkého spolupracovníka Esy-Pekky Salonena. Ještě než se virtuózka od nás přemístí do Hamburku na koncert v Labské filharmonii, nabídne ve Dvořákově síni Rudolfina zajímavý repertoár. Zazní například houslový koncert Albana Berga z roku 1935 s podtitulem „Památce anděla“, věnovaný vzpomínce na předčasně zemřelou dceru Almy Mahler a Waltera Gropiuse, Manon. A také předehra k opeře Rozbitý džbán Viktora Ullmana.
Prahu a její publikum znáte docela dobře. Od roku 2002 jste tu vystupovala několikrát, hrála jste v Obecním domě i v Rudolfinu s našimi předními orchestry a představila jste se také v komorním recitálu, který vás s klavíristou Johnem Novacekem přivedl do odsvěceného kostela sv. Šimona a Judy. Jak se vám tu hrálo a poznala jste něco z našeho hlavního města, nasála jeho atmosféru? Pamatuji si, že vaše tehdejší publikum přijímalo vstřícněji Beethovena než Šostakoviče a se soudobou hudbou mělo zprvu trošičku problém. Ale myslím, že se mi podařilo diváky na svoji vlnu nakonec naladit. Z Prahy jsem toho moc neviděla, nikdy nebylo dost času. Naštěstí má John Novacek – jak není těžké uhodnout – české kořeny, a tak mi rychle ukázal to, co považoval za podstatné. A já jsem, aspoň doufám, vnímala s otevřeným srdcem, protože mám tuto část světa v krvi.
Když jste vystupovala v Praze před osmnácti lety, poskytla jste pro tento časopis rozhovor mladému českému skladateli a muzikologovi jménem Miroslav Srnka. A kromě řady dalších zajímavých věcí jste v něm docela rázně prohlásila: „Hrát pouze noty není nic, to nemá s hudbou jako takovou nic společného.“ Stojíte si za tím i dnes? Snad ještě víc než tenkrát. Cílevědomě se věnuji interpretaci skladeb, které nedávno či nyní vytvořili soudobí skladatelé jako John Adams, Colin Mathews, Thomas Adés, Luca Francesconi. Anebo nedávno zemřelý Oliver Knussen, můj blízký přítel, který mi nesmírně chybí jako muzikant i jako člověk. A zvlášť pokud se těším výsadě, že byla skladba zkomponována přímo pro mě, vesměs si na jeviště s sebou ani neberu noty. Protože mám pocit, že by mě partitura svazovala. Že bych se nemohla úplně uvolnit a hrát zcela po svém. Dost možná pro někoho až nevyzpytatelně, ale vždy spontánně. Což publikum pozná a přijímá.
Výčet vašich úspěchů by byl velice dlouhý. Vystupujete s nejslavnějšími orchestry světa jako sólistka, koncertujete s klavírním doprovodem, velice ráda hrajete v komorním seskupení. Vašimi partnery na jevišti nebyl nikdo menší než – namátkou – András Schiff, Martha Argerich či Mischa Maisky. Přestože se specializujete na hudbu naší doby, váš repertoár je široký. A vaše temně znějící housle zpívají, drnčí, dokonce řečeno vašimi slovy zní jako bicí. Na jaký nástroj vlastně hrajete? To je příběh, který mi nikdy nevymizí z paměti. Bylo to v pětadevadesátém – mimochodem rok poté, co jsem poprvé jako sedmnáctiletá vystoupila v Carnegie Hall s Bostonskými symfoniky v Sibeliově houslovém koncertu. Uteklo pár měsíců a po jednom z mých dalších amerických vystoupení ke mně do šatny vstoupil zvláštní muž se zvláštní nabídkou. Tehdy jsem netušila, kdo je to doktor Herbert Axelrod a co je to za povolání být ichtyolog.
A co mohl mít tento člověk společného s houslemi? Sám na ně amatérsky hrál a především je sbíral, protože byl zároveň velmi úspěšným a bohatým podnikatelem. Takovým, že vlastnil mimo jiné housle Guarneri del Gesù z roku 1739. A zeptal se mě, jestli na ně nechci hrát. Musela jsem se přidržet stolu, abych se nezapotácela. A samozřejmě jsem řekla ano, moc ráda! Pracovat s ním je nejen velká čest, ale i něco úžasného. Hodně s ním, a nejenom s ním, komunikuji v procesu jeho tvorby přes Skype. Kdykoli by zapochyboval, zda je něco z jeho nápadů ještě hratelné, povzbuzuji ho a říkám mu: Ne, neboj, nadechni se a leť! Šeherezáda.2 mi vyhovuje také tím, že je to dílo, které přesahuje hranice hudby a proniká do sociálních a politických souvislostí. Vypráví o cestě ženy z útlaku. Když jsme jej provedli v Amsterodamu, pořadatelé úmyslně pozvali do hlediště syrské uprchlice, aby se příběhem o vysvobození inspirovaly…
O vás se ví, že kromě houslí máte velice ráda sport, dokonce prý i evropský fotbal. Sama hráváte volejbal, ovšem v boxerských rukavicích, aby tím netrpěly vaše ruce. Ze všeho nejvíc ale prožíváte hudbu. Když jste kdysi poprvé uslyšela Knussenův Houslový koncert v podání Pinchase Zukermana, ležela jste podle vlastních slov zrovna u bazénu a tak vás to ohromilo, že jste se málem utopila… Co by vás, kromě koncertování a nahrávání, kromě cen a uznání, ještě naplnilo? V tom mám docela jasno. Snažím se, jak víte, objednávat u současných skladatelů nové kompozice. Nejen proto, že je úžasné je získat a hrát. Kdyby jich po mně zbylo deset tak plnohodnotných, že se jim budou věnovat i budoucí houslisté, byla bych vrcholně spokojená.
Toto je zkrácená verze, kompletní článek v HARMONII III/2020 (koupit).
