Zpěvačka a skladatelka Lenka Lichtenberg patří k nejzajímavějším a nejodvážnějším představitelkám klezmerské scény. K jejímu repertoáru patří tradiční písně a současně s tím zhudebňuje moderní poezii v jidiš. Ve své tvorbě se snaží o vytříbené a kultivované pojetí židovské hudby, které i přes tiché mlčení v židovských kruzích není zas až tak vítané. Lenka Lichtenberg nemá velký a silný hlas, hlas s širokým rozsahem, ale i s tím, co má, dovede mistrovsky zacházet. Příkladem může být její poslední cédéčko, ceněné kanadskou hudební kritikou velmi vysoko. V jejích barevně zjazzovatělých šansonech s příměsí různých folklórních vlivů je evidentní patřičnost k dnešnímu dni, nikoli do muzea. Lenka Lichtenberg, i když vystudovala operní zpěv, brzy pochopila, že pro lidovou hudbu není klasické zpívání to pravé. A tak hledala svou cestu a zdařilo se.
Před nedávnem navštívila Evropu, koncertovala a mimo jiné byla i v České republice. A proto mohu nabídnout rozhovor s touto zajímavou ženou.
Jak byste pojmenovala ženský hlas v kontextu s 20. stoletím, popřípadě s 21. stoletím?
Rozlišuji hudbu na tu, která mi něco říká, a na tu, co mi neříká nic. Většinou poznám, co je pravda a co je vytvořeno digitální technikou. To, co mi nic neříká, je hudba, kterou nějaký robotek zfixloval a ve které nic není, ale ženský hlas, který má v sobě právě tu opravdovost, která je tam od přírody, a také kousek své duše, to je něco úplně jiného. Já sama dávám přednost hlubším hlasům, prostě hlasům, kde je barva taková sytá. Právě v tom je pro mně síla, na rozdíl od hlasů vysokých, nebo na rozdíl od zpěvu upraveného digitálně.
Podle folklóru můžeme usoudit, že židovských interpretek bylo docela málo a že rozhodující úlohu v judaismu, v náboženství a v životě celkem, měl mužský hlas. Dvacáté století dalo ženě obrovskou šanci. Co si myslíte, že může ženskému hlasu v židovském zpívání nabídnout judaismus?
Ženský hlas neměl v minulosti svou platnost, to je jistě pravda. Ale dvacáté století to postupně změnilo. Já toho moc nevím o Evropě, ale to, co jsem poznala, je hlavně ze Severní Ameriky, z New Yorku, kde už ve dvacátých letech se vyskytovalo několik židovských zpěvaček nejenom v populární, ale i v liturgické hudbě. Když mluvíme o tehdy nových směrech týkajících se židovské hudby a žen, můžeme se zmínit například o sestrách Barryových, na jejichž repertoáru mám shodou okolností postavenou svoji skupinu Sisters of Sheynville. Písně sester Barryových byly směsí populární hudby zhruba třicátých až padesátých let 20. století, ovlivněné hlavně swingem, a židovských písní. To byl jistě nový přínos. Co se týče ženského hlasu a jeho uplatnění v judaismu, nejradikálnější změny se odehrály právě v Severní Americe na rozdíl od Evropy, a to díky tomu, že se tam velmi uchytily, zhruba od začátku 20. století, větve moderního judaismu, ve kterých je žena rovnocenná v bohoslužbě muži. Toto se týká reformního a také rekonstruktivního judaismu, v obou mohou ženy plnit roli rabína i chazana (kantora).
Jaké s tím máte osobní zkušenosti?
Před sedmi osmi lety jsem vstoupila do rekonstruktivní kongregace, která je jediná v Torontu tohoto druhu. Co se mi na rekonstruktivní filozofii snad nejvíce líbí, je to, že když něco v tradiční bohoslužbě nasvědčovalo o nějaké, jakékoliv, nerovnosti, bylo to změněno, zatímco ostatní rituály a tradice, které nikoho nevylučují či nesnižují, jsou dodržovány. Tento přístup k věci mi velmi vyhovuje. Takže žena se zde uplatní, i její hlas. Například v mé kongregaci máme rabínku, ženu, jakož máme jednoho kantora i ženu kantorku. A já tam účinkuji také jako kantor. Dvacáté století udělalo pokrok v tom, že se ženy mohou jít vyškolit jako rabínky nebo kantorky. Jsou už také i skladatelky liturgické hudby. Já mám v repertoáru několik písní americko-izraelské skladatelky jménem Shirona Kaufmann, která je také kantorkou a která píše překrásné písně. Píše více pro ženské než pro mužské hlasy. To nebylo dříve vůbec myslitelné. Když jsem se o tuhle oblast začala zajímat, slyšela jsem nahrávku z dvacátých let, která mě udivila, protože jsem nepředpokládala, že v té době něco takového existovalo. Byla to Fraydele Oysher, sestra Moyshe Oyshera, která v New Yorku kromě v divadlech také pracovala jako kantorka v synagogách. Bylo to tehdy zcela neobvyklé, ale lidé měli zájem o něco nového, a navíc, její bratr byl slavný, tak možná i proto to bylo lépe akceptováno. Dokonce natočila mnoho kantorských kusů a zpívá to s takovým duchem, že je to opravdu neuvěřitelné. Myslím, že byla v oblasti liturgie průkopnicí, po níž následovaly další.
Ve vašem životopise jsem se dočetla, že jste jako dítě vystupovala v Semaforu a nahrála jste několik písní s Jiřím Suchým. Vystudovala jste konzervatoř a najednou jste odjela a začala se zabývat žánry, které nejsou komerční. Svět hudby je dost uzavřený a není až tak přátelský. Co vás k tomu vedlo?
Začalo to trochu dřív, už před konzervatoří. Tehdy to byla taková slepá ulička. Když jsem byla v Semaforu, byla jsem „slavné dítě“. To mi bylo tak devět, deset. S panem Suchým jsme nahráli pár věcí a maminka měla nějaké spojení v Židovské obci. Oni se doslechli, že jsem její dcera a jejím prostřednictvím se mě zeptali, jestli bych mohla zpívat na obci, na Chanuce. Tou dobou jsem neměla o židovském repertoáru vůbec žádné ponětí. Tehdy jsem svolila s tím, že mi musí vybrat, co mám zpívat. Tak mi přisoudili jistého kantora Micky Rotta. Byl to skvělý pán. Naučil mě foneticky dvě písně, z nichž jednu stále ještě zpívám. A potom mne naučil z nějakých izraelských nahrávek pár dětských písní pro Chanuku. Já jsem se to všechno naučila foneticky, celkem bez hlubšího porozumění a tedy bez citu. Uplynulo několik let, kdy jsem tam tyto písně zpívala s kytarou na Chanuku a na Purím. Chodila jsem tam ráda, ale neměla jsem moc ponětí o tom, co židovství obnáší. Maminka byla velice uzavřená co se týče povídání o svých zkušenostech z Terezína a o tom, jak její rodina zahynula. Takže jsem tou dobou skoro nic nevěděla, kromě toho, že byl jistý holocaust a že maminka a její rodiče byli v Terezíně, a že většina rodiny zahynula. Citově ve mně židovství nebylo probuzené… Potom jsem šla na konzervatoř, kde jsem se učila operní hudbu a koukala jsem spíše po lidové hudbě. Zpívala jsem písně asi tak dvanácti jazyky, včetně jidiš a hebrejštiny, bez nějakého vědomého soustředění se na židovskou hudbu. Pak jsem přijela po ukončení 4. ročníku konzervatoře do Dánska. Začala jsem se učit dánsky tak intenzivně, že jsem mohla na univerzitě studovat hudební vědu. To, co jsme se tam učili, jsem už znala z Prahy, tak jsem se učila obráceně, dánštinu skrze tu muziku. Byla jsem tam tři roky.
Jak vypadalo v Dánsku živobytí?
Zpívala jsem po večerech v jednom izraelském podniku, který se jmenoval Jacob0s BQ ve městě Aarhus. Tam jsem byla najatá právě jako židovská zpěvačka, i když moc židovského v mém repertoáru nebylo. Znala jsem několik izraelských písniček a tři jidiš, ostatní byl převážně mezinárodní folk. Pak jsem se rozhodla, že mi Dánsko nesedí, a odjela jsem do Kanady, kde jsem se usadila ve Vancouveru. Tam jsem byla ještě dál od židovské hudby. Dělala jsem všechny možné žánry. Zlom nastal, když jsem se asi po sedmi letech rozhodla navštívit Izrael na nějaký impuls, o kterém nevím, odkud přišel. Můj hlavní pocit byl, když jsem vylezla na horu Massada, že můj život je nasměrovaný někam špatně, že ho musím změnit, aby byl židovský. A za druhé, že musím změnit také hudbu, se kterou pracuji.
Proč jste se nechtěla vrátit do Čech?
Dříve, jako studentka, jsem cítila, že tu nemůžu dýchat. Ale teď musím říct, že mě ty negativní pocity opouští, protože jsem se tu znovu setkala a seznámila s tolika lidmi, kteří jsou opravdu skvělí. Když jsem tehdy opouštěla Československo, necítila jsem nijak obrovskou lásku k českému národu, kromě svých rodičů a přátel a tak dále. Snažila jsem se dostat se co nejdál. Neměla jsem žádné potřeby spojené s Českem. Byla jsem asi v tom směru zahořklá. Kupodivu, maminka, která prošla koncentrákem, to vždycky viděla úplně jinak.
A co přijetí v Kanadě jakožto židovské zpěvačky?
Kanada mi připadala vstřícná, je to země emigrantů. Ať je tam člověk, jaký chce, jakéhokoli náboženství nebo rasy, je přijat do společnosti, to tam opravdu funguje, obzvláště v Torontu, kde přes 60 % obyvatel pochází z viditelných menšin. Když jsem prožila s židovskou hudbou své probuzení, své znovuzrození, našla jsem tam úrodnou půdu. V Torontu je 200 000 obyvatel židovského původu a mnoho desítek synagog, je tam široký rejstřík všech možných typů vyznávání židovské víry, a díky tomu je tam snadnější, aby byl člověk židem a přitom sám sebou. Já jsem své místo celkem snadno našla, a pak už jsem věděla, kam patřím. Od chvíle, kdy jsem začala dělat židovskou hudbu, se můj život úplně obrátil a skoro bych řekla, že jsem v tom viděla nějaké znamení. Chtěla jsem židovského manžela a našla jsem ho skrz židovskou hudbu celkem brzy po mém „probuzení“. Teď máme rodinu, o které jsem vždycky snila, dělám muziku, která mě naplňuje uspokojením a která je dobře přijímána. Dlouho ovšem trvalo, než jsem byla úplně přijatá jako židovská zpěvačka, protože jsem blonďatá a modrooká. Když jsem šla někam zpívat, často se ptali: „You aren0t Jewish, are you?“ To mě tedy štvalo. Já jsem si prošla různá stádia, kdy jsem se ze začátku učila tradiční písně, jako je „Jidische mame“ a „Tumbalalajka“, a teď jsem konečně ve stádiu, kdy už můžu tvořit novou židovskou hudbu v jidiš, která možná naznačuje některé z možností dalšího vývoje našeho kulturního pokladu. Moje třetí cédéčko je právě nová jidiš tvorba, jedná se tam o zhudebnění cyklu nových jidiš básní.
Jak na vás působilo to prostředí? Přicházíte mezi lidi a oni na vás koukají, testují vás jako prášek na praní. Jak jste se s tím vyrovnala?
No, já bych řekla, že jsem v tomhle taková zarytá. Já když jsem se rozhodla, to už je teď skoro 20 let, že budu židovskou zpěvačkou, tak si můžou říkat, co chtějí. Hlavní bylo, že jsem se začala učit jidiš, chodila jsem na hodiny, protože v rodině jsme samozřejmě neuměli ani slovo. Musím říct, že na začátku, když jsem začala zpívat jidiš, ještě před těmi hodinami, měla jsem pocit, že jenom něco předstírám, že jsem něco, co ve skutečnosti nejsem, protože jak můžu být zpěvačka v jidiš, která nemá vůbec ponětí o jazyce. Zpívala jsem lidem, pro které to byl jazyk vlastní, ale můj jazyk to nebyl. Oni ty písničky už dávno znali a já teprve pár týdnů. To je pro interpreta zvláštní situace. Připadala jsem si stále jako outsider, hochštapler, a docela mi trvalo, než jsem si začala připadat jako autentická židovská zpěvačka, která má snad co nabídnout. Poslední léta jsem se tohoto pocitu už zbavila, protože mě tradiční židovské hudební kruhy konečně přijaly. Jako by lidé říkali: „OK, tak už sis tím peklíčkem prošla, už jsi dokázala, že to myslíš vážně, že nejsi jen někdo takový, kdo si jen na něco hraje nějaký rok a pak ho to přestane bavit a jde dělat zase něco jiného.“ Viděli, že to myslím vážně, že chci s touto kulturou pracovat a že jsem její součástí. A tak se to změnilo.
Každé dva roky se v Torontu koná Aškenázský festival. Kdy jste se ho poprvé zúčastnila?
Vzpomínám si, jak mne to bolelo, když jsem v roce 1995 nebyla pozvána k účasti na Aškenázském festivalu, který v tom roce začínal. Nepozvali mě, ani když jsem už tehdy všude zpívala jako židovská zpěvačka a znala jsem se se všemi těmi, kteří to vedou, tak jsem se cítila taková uražená a odjela jsem z města a chtěla jsem to sabotovat. Pro ně jsem byla problém v tom, že jsem nebyla autentická a projev nebyl dost akustický. Nakonec jsem se na festivalu prosadila. Když jsem žádala na příštím festivalu v roce 1997, už jsem měla nové cédéčko. A od té doby se účastním. To přijetí do světa profesionální židovské hudby nebylo vůbec automatické, každopádně jsem nemohla spoléhat jen na to, že mám dobrý hlas.
Nemáte někdy pocit, že patříte do muzea? Děláte kulturu, která má sice ohlasy, ale je tak jakoby ve vakuu?
Na to jsou zas dvě odpovědi. Za prvé si myslím, že vakuum by to bylo, když by to bralo jen židovské obecenstvo. Ono to kupodivu tak není, zvláště ne v Evropě. Já jsem teď byla ve Švýcarsku, kde jsem měla koncerty ve třech různých městech. Tam jsme měli na každém koncertu tak asi deset lidí z místní židovské obce a přitom bylo narváno, protože většina obecenstva byla nežidovská. Měli přitom o naší výhradně židovskou hudbu zájem. Zajímalo mě proč? Asi proto, že je to pro ně prostě jiná zajímavá kultura, třeba jako africké bubny, že je v tom něco univerzálního; hodně mi lidé říkali, že jim připadá židovská hudba „rich“, bohatá, prostě se jim líbí. Je to pozitivní pro lidi, kteří s tou kulturou nemají nic společného. Tím pádem tato muzika pro lidi žije, není to žádné vakuum. Za druhé se nejedná jen o tradiční hudbu. Směr, kterým jdu teď já s mým kolegou Brianem Katzem, se kterým jsem právě vytvořila to nové cédéčko, nemá s tím tradičním vůbec nic společného, kromě modálních kořenů některých mých melodií. Aranžmá jsou také úplně jiná, než co by se dalo očekávat od tradiční hudby. My se občas například opíráme o brazilské nebo africké rytmy. Je to úplně „normální“ muzika v rámci dnešního „world beat“, která snadno existuje vedle ostatních etnických, moderních fusions a která obstojí na moderních festivalech vedle ostatní world hudby.
Na svých koncertech vidíte mnoho mladých tváří?
Starší generaci se moje hudba moc nelíbí, právě protože už není tradiční. Chtějí jen tu starou, kterou znají. Když jsme natočili nové cédéčko a prezentace byla na Aškenázském festivalu v Torontu, všem muzikantům se to líbilo, mladým se to líbilo, ale těmto tradičním „Yiddishist lidem, milovníkům jidiš,“ se to moc nelíbilo. Já jsem z toho byla trošku nervózní a říkala jsem kolegovi: „Tak já nevím, co jsme to tady vyrobili, on to nebude nikdo poslouchat.“ On na to říkal: „Počkej, počkej. V Evropě je všechno jinak.“ Také, že jo. Já jsem to viděla teď ve Švýcarsku. Nové generace jsou už tak zvyklé na různé zvuky ze světa. Pro ně je to další kousek mozaiky, o který mají zájem. Ocení na tom muzikantství, že je to hudebně zajímavé a trochu jiné, ocení, že Brian je neuvěřitelný jazzový virtuos. Myslím si, že
je to specialitou Evropy být otevřený nové tvorbě.
Jedna velmi známá nejmenovaná zpěvačka z New Yorku říkala, že židovský hudebník nemá v New Yorku šanci. Se seriózním zpíváním tam prostě neobstojíte.
Je to asi věc názoru. Pokud vím, většina i vynikajících židovských muzikantů v Americe musí ovládat i jiné druhy muziky a míchat to všechno dohromady, protože jen židovskou hudbou se v židovských kruzích neuživí. Něco jiného je, když se otevře člověk do nejen židovských festivalů, kde je víc jazzu, world-beat a tak dále, to pak všechno funguje. A já myslím, že my také zkusíme začít v Americe s novým stylem, a budeme žádat o nežidovské festivaly. Možná, že to pak bude jednodušší.
Nezdá se vám, že v židovských kruzích převládá ideologie nad kvalitou?
To máte pravdu. Když někdy slyším, co lidi natáčejí, je mi jasné, že jinde než v židovské hudbě by se neuplatnili. Lidé jsou však sentimentální a nostalgičtí, a nejsou pak dostatečně kritičtí.
Chtěli bychom, aby publikum vidělo trochu dál, než je jejich vlastní nos, i když židovský. Kde je východisko?
Na to bych ráda znala odpověď. Jsou lidé, kterým se líbí jen klasická hudba a hudba 20. století se jim nelíbí, tak se jim nelíbí ani moderní židovská hudba a ani žádná jiná moderní hudba, chtějí slyšet jen Mozarta a podobně. Ale když jsou připravení na hudební novosti, tak to přijmou. Buď se jim moderní hudba líbí, nebo nelíbí. Měli jsme koncert ve Smolnici, tam skoro žádní Židé nebyli, bylo tam plno a obecenstvo bylo spokojeno. Měla jsem na programu asi polovinu hudby tradiční a polovinu nové tvorby, a oboje bylo přijato stejně příznivě.
V prostředí známých hudebníků na festivalu Klez Fest v Kyjevě 2003 vznikla diskuse, zda ve zpívání této hudby je důležité cítit nebo mít biologický, židovský vztah k tomu, co děláte?
To je osobní věc. Já potřebuji mít tu citovou a pokrevní vazbu, tak trochu jako zvýznamnění, vysvětlení sama sobě, proč dělám to, co dělám. V jidiš zpívám proto, že cítím potřebu tu kulturu pěstovat a udržovat. Jak jsem už řekla, jsem tvrdohlavá a jsem rebel. To, že jsem jidiš zpěvačka a že tvořím v jidiš, je pro mě takový osobní triumf nad historií. V každém jidiš slově, které vypadne z mé pusy, vidím osobní vítězství. A vidím jako triumf, že tak zvaná „mrtvá kultura“ může mít ještě úplně nové, čerstvé plody.
Máte pocit, že pro vaše posluchače přestává existovat jazyková bariéra?
To říkají. Teď mám na poslední cédéčko, které je celé v jidiš a hudba je zcela nová, poprvé v životě opravdu vynikající kritiky. Vyšlo jich asi dvacet. Ta poslední před mým odjezdem do Evropy vyšla v nežidovském časopise a tam psali, že když se to poslouchá, nemusí se znát ani slovo v jidiš, posluchači rozumějí, o co jde. Když to kosmopolitní obecenstvo vezme jako takové a jazyk jim tam nehraje roli, je to skvělé.
