Houslista a pedagog Leoš Čepický začínal na pardubické konzervatoři u Ivana Štrause a na HAMU byl studentem hlavně Jiřího Nováka. Od 90. let je v komorním světě značkou excelentní kvality Wihanovo kvarteto a nic na tom nezměnily současné úspěchy mladých formací. Leoš Čepický je primáriem mimořádné úrovně, jenž mi připomíná legendy typu Nováka či Břetislava Novotného. Natvrdo řečeno – stále ještě je houslisticky nejzajímavějším primáriem českých kvartet. Před pár lety přijal nabídku být stehgeigerem Pražského komorního orchestru. Naše setkání však zákonitě muselo začít smyčcovým kvartetem.
Wihanovo kvarteto odehrálo spoustu výborných koncertů, máte ceny, mimořádné projekty, jako třeba beethovenovský komplet. Lze se ještě někam posunout nebo něčím překvapit? Nebo vám bude stačit držet si svou interpretační třídu? Je nesporné, že beethovenovské nahrávky byly pro nás vrcholem. Přirozeně existuje spousta projektů, které by se daly dělat. Zatím se ale snažíme odvádět na pódiu nejlepší výkony, jakých jsme schopni… Nedávno jsme v Japonsku dělali dvořákovský projekt, od opusu 34 všechny kvartety plus Cypřiše a violový kvintet, což byla pro nás docela výzva. Protože to mělo obrovský ohlas, chtěli bychom v takových širokých dramaturgických záběrech pokračovat. Nicméně když jsem zmínil Dvořáka, nechce se mi dělat kvartetní komplet. Ne že by byla díla před opusem 34 špatná, ale máme pocit, že až od něho je to ten pravý Dvořák.
Nedá mi to se dozeptat, jestli má v tomto století ještě smysl hovořit o české kvartetní škole? Začnu-li smyčcovým kvartetem, tak ano, i když je velký rozdíl mezi situací před rokem 2000, nebo spíše před rokem 1989, a nyní. Tehdy byla silnější stabilita a lidi prostě neměli tolik možností. Dnes je YouTube, můžete si stáhnout jakoukoliv nahrávku… Vznikne kvarteto a po roce zjistíte, že dva lidi jsou noví, tedy velká fluktuace… Je tady však spousta pedagogů, kteří, jak říkáte, českou kvartetní školou prošli a mají svým nástupcům co dát. I proto věřím v kontinuitu.
V současné době jste primárius, sólista, pedagog, koncertní mistr. Přejděme k vaší další profesi. Na HAMU vedete katedru strunných nástrojů. Jaký máte pocit z učení studentů, kteří se asi převážně cítí být budoucími Kubelíky? Začnu-li zeširoka, je to možná problém studentů, kteří přicházejí na vysokou uměleckou školu. Hodně z nich skutečně myslí na sólovou kariéru virtuosa. Dnešní doba je však taková, že těch výjimečných je opravdu málo! Jeden dva. Většina pak dle svých dispozic a úrovně může hrát v komorním souboru, orchestru… Konkurence je veliká, muzikantů je strašně moc. Co se týká pedagogického obsazení katedry, je tam dobrá parta lidí, jsou skvělí a nemám žádný osobní problém. Když už, tak se řeší problémy, které chodí z ministerstva. Byrokracie je asi pro chod školy nutná, ale život to ztěžuje. Naštěstí i ta se dá zvládnout.
Jak se vlastně učí housle na vysoké škole a co si myslíte o současných mladých houslistech a houslistkách? Od konce. Na obor housle se každý rok hlásí mezi 15 až 19 lidmi, přičemž ne vždy je úroveň taková, jaká by měla být. Vždy se ale najdou studenti, kteří na vysokou školu mají. Přijímáme z nich pět – šest. Je tedy jiná situace než před mým nástupem, kdy se bralo i 18 houslistů. Výjimečně si jen povzdechnu, proč se někdo uchází o studium, když má základní problémy a bude nejspíš v životě nešťastný… Co se týká vedení houslistů na vysoké škole, je to diametrálně jiné než na konzervatoři, kde jsem kvůli času nikdy nemohl učit. Náš student musí být mimo jiné samostatný. Když před turné zadám práci, předpokládám, že ji student zvládne a že pak stačí kontrola a samozřejmě práce na nadstandardu. Nesnažím se jim vnucovat svůj pohled. Když přijde s názorem, který umí odůvodnit a přesvědčit mě, i když s tím třeba nesouhlasím, tak se snažím jen korigovat. Když je něco špatně a postavené na hlavu, tak se ozvu.
Mimochodem kolik času máte v té časové vichřici na roli sólisty? Předpokládám, že méně nežli v době, kdy jste studoval komplety Bacha a Beethovena. Času není tolik jako tehdy, ale snažím se všechno organizovat a kombinovat, abych jako sólový houslista nezahálel. Bohužel den má jen 24 hodin a někdy se to špatně stíhá.
Překvapilo mě, že jste se stal koncertním mistrem Pražského komorního orchestru. Proč? Vždyť máte určitě spoustu práce. Je to kvůli sólovým možnostem, nebo jste měl pocit stereotypu a toužil po nové výzvě? S Vladimírem Darjaninem, ředitelem PKO, se znám z AMU. V minulosti jsem s nimi nastudoval jeden koncert. Byla sice fuška koncert připravit, ale docela mě to bavilo. Když mě Vladimír před pár lety oslovil, abych nějaké koncerty připravil, řekl jsem si proč ne. Je to totiž podobná práce jako v kvartetu, jen v podstatně větším obsazení. Souhlasil jsem s tím, že se mi nechce do koncertů s dirigenty, ale práce s orchestrem bez dirigenta mě docela láká. Samozřejmě s podmínkou, že to nebude zasahovat do mých kvartetních, sólových a pedagogických aktivit. Musím říct, že mě to baví víc, než jsem původně myslel. Málo platné, přístup orchestru bez vedení dirigentem je jiný nežli s jistotou taktovky. Stále musí sledovat smyčec a hlavu u prvního pultu. Prostě musí se víc snažit, víc se koncentrovat. Tak jsme se domluvili na spolupráci na dobré slovo; slíbím-li něco, tak to udělám. Poznávám někdy i nový repertoár a musím říct, že orchestr hraje dobře a na koncertech se vypne vždycky k výkonu, že mě napadne – klobouk dolů.
Toto je zkrácená verze, kompletní článek v HARMONII I/2019 (koupit)
