Obvyklé pražské ráno. Vezete se na eskalátorech metra kamsi do podzemí. S charakteristickou odevzdaností sledujete cestující obličeje – unylé, nevyspalé, otrávené. Občas šíleně zaskřípou jezdící schody. Najednou se ze skupinky puberťáků před vámi ozve: „Ta-ta-ta-táá-dada. Ta-ta-ta-táá-dada.“ Jste-li znalci díla Bohuslava Martinů, zpozorníte a vzápětí nejspíš padnete do mdlob. Teenageři si totiž suverénně prozpěvují kus skladatelova Špalíčku! – Těžko si představit situaci, která by byla víc sci-fi. A přece: kdo měl štěstí, mohl něco takového letos v červnu skutečně zažít.
Klasika? Tu hned přeladím…
„Před necelými dvěma lety za mnou přišel ředitel školy, jestli bych se s tehdejší 7. A nechtěla zúčastnit projektu, ve kterém by se sedmáci věnovali výrazovému tanci,“ vybavuje si úplný začátek projektu ŠPALÍČEK energická učitelka češtiny a hudební výchovy Eliška Lesniaková. „Kývla jsem, protože mě to lákalo.“ Nabídka Institutu Bohuslava Martinů tehdy putovala nejen na ZŠ Chmelnice, ale ještě na tři další pražské základní školy. Celkem 90 jejich žáků pak absolvovalo rok a půl trvající nácvik tanečního vystoupení na Martinů hudbu (převážně z baletu Špalíčku) a v červnu 2009 vystoupilo na dvou představeních v pražském Kongresovém centru; malou část taneční skupiny přitom tvořili – jako jakýsi opěrný sloup – profesionální tanečníci a žáci Konzervatoře Duncan centre.
„Ze začátku to asi nebavilo nikoho,“ říká otevřeně jeden ze školáků ZŠ Chmelnice. „Mě to zaujalo hned,“ nesouhlasí jeho spolužačka, okamžitě však dodá, „když jsem ale slyšela hudbu Martinů, tak jsem si říkala, že to asi bude síla. Přišla mi taková směšná…“ A celkový vztah fanoušků metalu, dead metalu a hip-hopu k vážné hudbě? „Tu poslouchám, jedině když to omylem naladí rádio, a pak to hned přeladím!“
Vstoupit do takovéto atmosféry nebylo pro choreografku a ředitelku Konzervatoře Duncan centre Evu Blažíčkovou zrovna jednoduché: „Na prvních zkouškách jsme na sebe jenom pokřikovali. Děti na sebe a já na ně ve snaze aspoň na chvíli je zklidnit. Byla jsem úplně konsternovaná…“ Ještě před prvními zkouškami přitom žáci absolvovali několikatýdenní nácvik základních pohybových prvků: jak se rovně postavit, jak si kleknout, jak se na jevišti pohybovat dopředu či dozadu; někteří si ovšem třeba ani nedovedli normálně sednout, protože byli moc obézní anebo – slovy Evy Blažíčkové – úplně pohybově negramotní.
Tančící pedagogický dozor…
Výrazný posun nastal, když se skupina dětí ze základních škol začala přece jen vnitřně strukturovat.„Některé to postupně začalo bavit,“ pokračuje Eva Blažíčková, „tehdy jsem si oddechla: když je uloveno pár ryb, dají se na ně začít nabalovat ostatní.“ Nezájem byl ovšem jenom první překonanou překážkou. Následovalo několik dalších. Drtivá většina dětí nebyla zvyklá pohybovat se v rytmu a do rytmu hudby, natož tančit ve skupině… „Zádrhel třeba nastal, když se cvičila polka,“ prozrazuje Eliška Lesniaková. „Klukům moc nešla a byli z toho dost špatní. Ale když se některým podařila, byla to zase motivace pro ostatní, kteří nechtěli zůstat pozadu. Adrenalin byl samozřejmě i v tom, že některé zkoušky natáčel štáb Olgy Sommerové pro časosběrný dokument České televize.“ A chmelniční školáci doplňují: „Když jsme to cvičili s ostatními, bylo to hezké a všichni jsme si taky líp rozuměli. – Našli jsme si tam kamarády a pak nás to i začalo víc bavit. – A i ta hudba byla docela pěkná. Rozhodně je lepší tancovat na tohle než na hip-hop.“ Motivací pro svoje žáky byla ovšem i samotná paní učitelka Lesniaková. Absolvovala s nimi zkoušky přímo na parketě („Proč je budu hlídat zdálky, když je můžu hlídat zblízka?“ ) a nakonec i v Kongresovém centru, o čemž se její svěřenci vyslovili velmi uznale: „Byla dobrá! Je to fakt silná bojovnice!“
„Je tam ředitel!“ – „Mám tam mámu!“
„Premiéra dopadla nádherně,“ vypravuje dál Eliška Lesniaková, „děti byly v obrovské euforii. Objímaly se, brečely. Jejich rodiče v sále povstali a nadšeně tleskali. Děti asi nikdy nezažily, že by se tak povznesly, a vůbec se s těmi pocity neuměly vyrovnat. Při druhé premiéře už věděly, že to zvládnou, byly méně napjaté a víc se usmívaly. Mimochodem: v závěrečné fázi si hudbu ze Špalíčku pozpěvovaly i na eskalátorech metra!“ Hodně se během celého projektu proměnil také duch skupiny: „Když někdo udělal na začátku nácviku nějakou opičárnu, ostatní se tomu třeba i zachechtali. Když něco podobného udělal na konci, děti ho napomínaly. Objevila se taková kolektivní odpovědnost i sebekázeň. Všem najednou záleželo na tom, aby se celá věc podařila.“ Potvrzuje to i Eva Blažíčková: „V závěru fungovaly děti opravdu krásně. Bylo možné je pořád víc zapojovat – pamatovaly si, kde mají být a co mají dělat.“ Přesto o pokračování projektu – pro někoho možná překvapivě – neuvažuje: „Moje odpověď byla jednoznačně NE. Celý proces skončil, děti byly myslím šťastné – zažily něco hluboce, opravdově, z plného srdce. Teď musejí po něčem takovém samy hladovět a snažit se to hledat. Líbí se mi v tomhle Empedoklův výrok, že „žák není nádoba, která se má naplnit, nýbrž pochodeň, kterou je potřeba zažehnout“. Snad se nám něco takového díky Špalíčku podařilo.“ – Kéž se nějaký podobný projekt zase brzy urodí!
ŠPALÍČEK V KOSTCE
Projekt Špalíček byl pořádán v rámci akce „Martinů revisited“. – Inspirací mu byl edukativní projekt Berlínské filharmonie „Rhythm is it“, který se uskutečnil v roce 2003 na hudbu Stravinského Svěcení jara. – Podstatou projektu Špalíček bylo spojení profesionálních tanečníků a studentů tance pražské Konzervatoře Duncan centre s žáky pražských základních škol (Praha 3 a 5); choreografii připravila choreografka a ředitelka Duncan centre Eva Blažíčková. – Nácvik probíhal od února 2008 do června 2009, kdy byl projekt Špalíček dvakrát uveden v pražském Kongresovém centru společně s Pražskou komorní filharmonií (vedenou Jakubem Hrůšou) a sborem Bambini di Praga. – O projektu natočil štáb režisérky Olgy Sommerové časosběrný dokument, který v prosinci 2009 uvede Česká televize. Producentem projektu byl Institut umění-Divadelní ústav. Realizováno za finanční podpory Ministerstva kultury, Magistrátu hl. m. Prahy a Nadace Bohuslava Martinů. Internetové stránky projektu jsou www.spalicek.eu.
