„Chtěl bych na piano zahrát akord, který jsem nikdy před tím neslyšel. Pokud bych dokázal předvést sled takových akordů, byl bych nejšťastnějším obyvatelem této planety.“
Vize a sny jsou ve své rozmanitosti pro člověka často záhadou. U jejich zrodu může být dobrosrdečnost, ale i vlastní zahleděnost a egoismus. Splnění i na první pohled těch nejbizarnějších přání bývá příležitostně na dosah. Takovými se zdají být i ambice Poláka Leszka Mozdzera – klavíristy a skladatele, který bezpochyby patří k nejvýraznějším zjevům polské hudební scény posledního desetiletí.
Ve třiceti dosáhnul takřka všeho, co si jen hudebník může přát. Nahrává (a co je důležitější, úspěšně prezentuje) své rozličné projekty, spolupracuje s vůdčími osobnostmi a koncertuje v mekkách světového umění. Komerční úspěch a odezva jeho nedávných projektů Piano a Piano Live (ARMS Records, 2004) přerostly i na polské zvyklosti do nevídaných rozměrů. Popularitu dokazují žebříčky domácího měsíčníku Jazz Forum, který jej několikrát vyhlásil za jazzmana roku a průběžně v letech 1993 – 1999 za nejlepšího jazzového klavíristu. Sám Mozdzer přitom vehementně poukazuje na nevelkou náklonnost své vlasti k uměleckému směřování současnosti. Polsko podle něj ztrácí vlastní identitu, která ho formovala po mnoho dekád. Na nedostatek zájmu o svou osobu si však Mozdzer skutečně stěžovat nemůže. Důkazem je minimálně zaplnění jeho pracovního diáře.
OD KLAVÍRU K MOZDZEROVI
V rodině Mozdzerů sloužil klavír doslova účelově a funkci nábytku z něj sejmul až malý Leszek. V rodném Gdaňsku navštěvoval Hudební akademii a již v průběhu studií sbíral všemožná ocenění na domácích i mezinárodních soutěžích. O jazz se začal zajímat relativně pozdě. Začínal ve skupině klarinetisty Emila Kowalského , kvartetu Zbigniewa Namyslowského a v roce 1991 se stal spolutvůrcem jednoho z nejúspěšnějších seskupení nové polské vlny. Kapelu Milosc vedl tehdy kontrabasista Tymon Tymanski a po dobu své šestileté existence vydali stejný počet alb včetně dvou s legendárním avantgardním trumpetistou Lesterem Bowiem.
Také v pozdějších Mozdzerových počinech se zableskla jména prvoligových muzikantů, ať už domácích (Tomasz Stanko, Janusz Muniak, Michal Urbaniak, Piotr Wojtasik), nebo světových (Arthur Blythe, Buster Williams, Billy Harper, Joe Lovano, Archie Shepp, Pat Metheny). S posledně jmenovaným participoval na nahrávce Always And Forever osobité zpěvácké divy Anny Marie Jopek .
Na druhé straně spolupracuje s renomovaným hudebním skladatelem Zbygnievem Preisnerem , který Mozdzera považuje za jeden z největších talentů polského jazzu a nejlepšího polského klavíristu vůbec! Jejich první střetnutí inicioval francouzský režisér Louis Malle – tvůrce psychologického filmového dramatu Výtah na popraviště , proslaveného i díky tajemně zastřené sordinované trubce Milese Davise. Malle tehdy oslovil „polského Davise“ – trumpetistu Tomasze Stanka – a dostal doporučení také na Mozdzera, pro něhož byl film Damage vůbec prvním kontaktem s nahrávacím studiem.
Mozdzer pak nahrál Preisnerových 10 latwych utworów na fortepian – 10 jednoduchých klavírních kusů (MT Productions, 1999), jejichž jednoduchá struktura působí na první poslech až příliš zraňujícím dojmem. Mozdzerova interpretace ale tyto meditace transformuje na ojedinělé lyrické výpovědi. S hollywoodskou produkcí udržuje Mozdzer kontakt i nadále prostřednictvím spolupráce se skladatelem Janem Kaczmarekem (naposledy třeba v poetickém příběhu Hledání krajiny – nekrajiny ).
OD MOZDZERA K CHOPINOVI
Dodnes si Mozdzer na své konto připsal takřka sedm desítek alb. V jeho diskografii najdeme rozmanité druhy participací, ať už autorských či interpretačních. Pod vlastním jménem debutoval sólovou nahrávkou Chopin – impresje (Polonia, 1994). Klasický žánr přesahující transformace skladeb polského génia překvapují v nejednom ohledu.
Mozdzerův Chopin není vzletný a plný patosu, ale především hravý a komunikativní. Chopinovský materiál tu není pouhou tematickou kostrou, přináší spíš éterickou esenci. Impresje proto posluchač vnímá jako kompaktní a přirozený celek, a ne jako nepředstavitelnou fúzi rozdílných světů. Na druhé straně třeba do Etudy a moll op. 25 č. 4 neváhá začlenit kontrastní motiv Diverse Charlieho Parkera. Mírná terapie na léčení komplexů z romantických „klavírních kusů“? Charakteristickým znakem Mozdzerova stylu je právě oscilace mezi tonálním pořádkem klasické hudby a rytmickou variabilitou všeho, co se danému rámci vymyká. Také na samotný zvukový projev klade větší důraz než kterýkoliv z pianistů jeho kulturního okruhu.
Vyústěním raného období byl pravidelně pulzující Mozdzerův sextet Talk to Jesus (GOWI, 1996), jenž byl magazínem Jazz Forum označen za album roku.
Komornější obsazení následujících let poukazují na nevyhnutelnost osobní a rezervovanější komunikace. Dueta s americkým kontrabasistou Davidem Friesenem Facing the Wind (Power Bros, 1996) se prolínají s konverzací kolegiálního saxofonisty Adama Pieronczyka. Zúročením jejich společných cest byla trojice zvukových deníkových záznamů: Live in Sofia (Not Two, 1997), Anniversary Concert For Hestia (Hestia, 1996), a hlavně ukrajinský snímek s datumovým titulem 19-9-1999 (GOWI, 2003). Pravidelné perkusivní figury preparovaného piana působivě kontrastují s ostrými exaltovanými lamentacemi tenorsaxofonu. Duetům předcházely záznamy z Kyjevské a Lvovské filharmonie Solo in Ukraine (GOWI, 2003), na kterých se k Chopinovi a Mozdzerovi přidal například i „klasik“ Herbie Hancock.
OD CHOPINA K PIANU
Projekt s jednoduchým názvem Piano (2000) ukazuje odlišnost a doposud nepoznané zvukové dimenze tohoto nástroje.
Záměrem je vybočení z konceptu tématu s improvizací a unešení posluchače do světa představ. Mystérium zvýrazňuje místo samotné realizace – středověký klášterní komplex v blízkosti Rotterdamu. Nahrávání v kapli předcházel složitý proces preparace piana pomocí ručníků, tužek a gumy. Zásah do vnitřní podstaty královského nástroje se pro Mozdzera stal součástí nového, pro něj specifického zvukového projevu. Ten je i pro nezkušeného posluchače nesmírně podnětný. Metaforu nápěvu Sanktus z 12. století prosvětluje křehká zvonivost preparujících předmětů. Tajemno je násobeno drásavým cimbálovým efektem, paralelně se vynořující melodické linie procházejí postupnými modulacemi. Imitace pohybu se stává zároveň jeho objevováním. Tlumením strun zastřené akordické střapce Davisovy So What poznáme jen podle posunů modálních struktur. Finální variace tradicionálu Christus Vincit uvádějí kompletní nápěv v reverzní posloupnosti. Ten v závěru vyznívá jako ne celkem obyčejné střetnutí hudby a ticha.
Snahy o koncertní nahrávku tohoto výjimečného počinu se naplnily při slavnostní ceremonii předávání zlaté desky ve varšavském hudebním divadle Roma. Dvojice koncertů z jediného dne byla nejen zaznamenaná, ale později také zpřístupněná: ve video (DVD), a též v audio (CD) formátu. Oba nosiče vyšly v audiofilském polském vydavatelství ARMS Records.
Dramaturgie podmíněná momentální pódiovou situací umožnila Mozdzerovi kromě skladeb z alba zařadit také půl tuctu dalších kousků. Posluchačům velice komunikativně dává možnost výběru mezi kompozicemi a vidět obě vystoupení na obrazovce rozhodně také není ztrátou času. Ze skromného elegána v bílém smokingu postupně opadává tréma a skutečný lidský rozměr odlehčuje atmosféru filharmonického prostředí i počáteční formálnost klasického koncertu. Překvapený posluchač se stává přímým svědkem tvorby unikátního Mozdzerova zvuku. Bez vizuální složky (na CD) však přece jen přechází fantazie do otevřenějšího bezhraničního prostoru a imaginativního univerza. Nejsilnější výpovědí je pocitová Incognitor , pocházející z jediného oscilujícího tématu. Důstojnost tradicionálu Christus Vincit narušuje grandióznost Coreovy La Fiesty .
Piano je ale nyní minulostí a na programu dne je aktuální trio s dánským kontrabasistou Larsem Danielssenem a izraelským bubeníkem Zoharem Frescem . Pracovní název Leszek Mozdzer Dream Team v sobě tají fascinaci percepcí rytmu a samotným jazzovým timingem. Ne nadarmo nese nový titul název The Time . Mozdzerova první tvořivá etapa se tak uzavírá. Zdánlivá strnulost jeho melodií kulminuje v precizní pulzaci nové rytmické sekce. A průzračná jednoduchost neustále rafinovaně narušuje ustálenost tonálního pořádku. Tam, kde kdysi finalizovalo bázlivé ticho, nastupuje rytmus.
