Letošní sezona je jejich čtyřicátá a nechce se věřit, že ti na pohled mladí muži žijí svorně ve společném svazku s komorní hudbou už tolik roků. Panochovo kvarteto nese jméno svého primária Jiřího Panochy a jeho dalšími členy jsou téměř od počátku Pavel Zejfart, Miroslav Sehnoutka a Jaroslav Kulhan. Po celé roky hrají ve skvělé kondici, dnes na vrcholu tvůrčích schopností, ve vzájemném osobním i uměleckém souladu názorů a lidských kvalit. Rok 1968 je rokem vzniku kvarteta, ten letošní je pádným důvodem k zamyšlení.
Bylo to nepochybně období nádherné práce, skvělých skladeb a množství báječného repertoáru. Tak na to také dnes všichni vzpomínají. Zvládnout celou obsáhlou kvartetní literaturu by nejspíš vyžadovalo tři lidské životy, ale i tak nastudovali kvartetů víc než tři sta a natočili přes šedesát cédéček. Jsou v přípravě tak precizní, že se skladby učí, jak říkají, „pronikáním až do morku kosti“. Kolik jich v současnosti mají v aktivní paměti, sami nevědí. Na srpnovém hostování v japonském Kusatsu, kde byli letos po jedenácté, vystřídali například ve čtrnácti dnech třináct skladeb.
Počátky a první kroky
Začínali v době studií na konzervatoři, zprvu jako trio (Panocha, Kulhan a Jaroslav Hlůže). Roku 1971 jim profesor Josef Micka nabídl spolupráci s návrhem proměny na kvarteto. Souhlasili a tak se soubor doplnil o Pavla Zejfarta a Miroslava Sehnoutku. V té sestavě setrvali dodnes, jako svým způsobem ojedinělý unikát. V komorní hře měli na co navázat: od tradice Českého kvarteta přes Smetanovo, Vlachovo, Janáčkovo až po Kvarteto města Prahy.
V roce 1975 získali společně s Kalininským kvartetem druhou cenu na mezinárodní soutěži Pražské jaro, když první cena nebyla udělena. To dělení ceny se dnes jeví spíš jako úlitba tehdejší kulturně politické situaci. Profesor Micka je ale učil, aby se vždycky připravovali na první cenu. To si vzali za své a zda ji dostanou nebo ne, to už na nich nezáviselo. Ani je to příliš nezajímalo. Své prvenství dokazují nakonec po celé ty roky každým svým výkonem.
V nahrávacích studiích
Zakrátko se o mladý soubor začala zajímat nahrávací společnost Supraphon. Na první desce byl Haydnův Skřivánčí kvartet , Dvořákův Americký a Schubertova Kvartetní věta c moll . Jen mimochodem, k dnešku uskutečnili pro Supraphon 96 nahrávek, což je 35 hodin záznamu, tedy 2092 minut. Jejich poslední snímek je z listopadu 2006 s kvartety Suka a Ravela. Mezi jejich nahrávkami byly na předním místě velké projekty kompletů kvartetů a kvintetů Dvořákových a Martinů a značné množství opusů Janáčka a Haydna, také jeho Sedm posledních slov Kristových . Po prvních domácích nahrávkách se přihlásily i firmy zahraniční, na prvním místě japonské, Nippon Columbia, Denon a Camerata, pak německé, například Teldec a Saphir, a anglická Decca.
Netrvalo dlouho a přišly i významné ceny: Zlatá medaile z Bordeaux (1976), Zlatá deska Supraphonu (1982), Grand Prix du disque de l0Académie Charles Cros v Paříži za nahrávku Smyčcových kvartetů č. 4 a 6 Bohuslava Martinů (1983) a v roce 1995 byla souboru předána i cena MIDEM-Cannes Classical Award za CD kvartetních vět Cypřiše Antonína Dvořáka.
Po pražskojarní soutěži se Panochovci rozjeli do světa. Kde všude byli? Spíš kam se zatím nedostali! Snad jen do Jižní Ameriky, přičemž Spojené státy a Japonsko jsou bezmála jejich koncertním domovem. Od roku 1975 byli v USA třiatřicetkrát a víc než dvacetkrát v Japonsku. Několikrát navštívili i Kanadu, Austrálii, Nový Zéland, Izrael a Mexiko, hojně hostují ve Velké Britanii. Stejně často jsou zváni na místa předních mezinárodních festivalů jakými jsou Praha, Edinburgh, Salcburk, Dubrovník, Manton, Kuhmo či Tel Aviv a Mondsee.
Řehole všedního dne
Také v současnosti členové kvarteta nejen hrají, ale i pilně zkoušejí. Jak často? Denně! Nejméně tři a půl hodiny, nebo také kolik je třeba. Studují nové skladby a oprašují ty, které dlouho nehráli. Hrají neustále se stejným nasazením, odpovědností a napětím koncertních výkonů. „Ať hrajeme v sebemenším městečku, v Rudolfinu nebo kdekoliv ve světě, máme vždycky pocit, že musíme hrát naplno, abychom si nenadělali »vředy ve skladbách«,“ říká primárius kvarteta Jiří Panocha. „Svůj stres při hře musíme zvládnout tak, aby to neovlivnilo naše hraní. Do určité míry je pro nás stres dokonce nutností. Člověk při něm hraje soustředěněji a je víc motivován,“ dodává.
Co bylo podstatné pro práci a dramaturgické zaměření souboru? Zřejmě nejvíc soustředění na českou a velmi zásadně na Dvořákovu tvorbu. Kompletu nahrávky jeho skladeb věnovali dlouhou a mimořádnou pozornost. Byla na něm i díla mladé tvorby, dosud nehraná. Pro jejich bezbřehou invenci, nezkrocenou do sevřené formy, je Antonín Dvořák původně ani nechtěl vypustit na veřejnost. Jejich bouřlivý elán a třpytivá muzikálnost však stála za poznání. Ten průkopnický čin přiměl kvartetisty k velkému úsilí. „Pracovali jsme na dvořákovském kompletu víc než osm let. Některé kvartety, zvláště ty první, mají rozsah přes hodinu, a tak bylo nutné pečlivě v nich hledat skutečného, byť mladistvého Dvořáka,“ vzpomíná Jiří Panocha. Dvořákovy kvartety studovali a nahrávali z českého notového kritického vydání Supraphonu. „Jsme mimořádně vděčni hudebnímu režiséru Jaroslavu Rybářovi,“ připomíná Jiří Panocha, „báječnému muzikantovi, který má na nahrávce zásadní podíl.“
Před mikrofonem ve studiu
Začínali své nahrávky točit ve Dvořákově síni a pokračovali ve staré dobré Domovině. Snažili se přitom pozměnit tehdejší způsob nahrávání s ořezáváním zvuku a připodobnit ho snímkům, jaké se v té době točily na Západě, s pozadím velkého prostoru a taky s menším množstvím střihů. U prvních, značně rozsáhlých kvartetů jich bylo třeba o trochu víc. Když ale později, roku 1997, nahrávali pro Teldec, dá se říci, že vznikaly v podstatě live nahrávky, na jeden zátah, snad nejvýš se dvěma střihy ve větě. „Přišli jsme v deset do studia, v jedenáct se začalo natáčet a ve tři jsme šli domů,“ vybavuje si primárius s úsměvem tehdejší situaci. „V té době jsme už také pravidelně spolupracovali s pianistou Andrásem Schiffem, který říká, že nahrávka má být portrétem muzikanta, ne skládačkou nejlepších částí skladby.“
Od Dvořáka vede cesta vzpomínek k nejnovější nahrávce skladeb Josefa Suka a Maurice Ravela, uskutečněné před dvěma roky pro Supraphon. Sami hráči si jí cení jako jedné ze svých nejlepších. Povedla se. Tím, že celé roky byli zvyklí hodně natáčet, pochopili, že každá vynaložená práce je pokaždé stále ještě málo. Naučili se pracovat s detaily, které důsledně brousí. „A stejně si vždycky nad hotovým cédéčkem říkáme, že bychom leccos udělali jinak. Žádná příprava na nahrávku nestačí, nikdy jí není dost.“ Nejen společná hra, ale i kvalita záznamů se během let vyvíjela. Soubor se naučil soustředěně a ekonomicky pracovat.
Podstata repertoáru
Nepochybně je v nabídce Panochova kvarteta váha na české muzice, a proto je také po něm požadována. Pro zahraniční pořadatele je dokonce nezbytností. Naštěstí ji Panochovci milují. Vedle toho samozřejmě hrají rádi i vídeňské klasiky, zejména Haydna, také Mozarta a Beethovena, a dostávají se až po současnost, k české soudobé muzice, ale například i k Bartókovi a Šostakovičovi. „Haydna hrajeme ze všeho nejčastěji a považujeme ho za jakousi kvartetní hygienu. Na něm vždycky tříbíme perfektnost hry, intonaci, rytmus. Jakmile u něj není notička na svém místě, tak to vždycky bolí.“
Ať hrají Haydna jakkoliv často, zažívají vždycky znovu momenty překvapení, a nejen u něj, ale stejně i u Dvořáka. Pokaždé tak nově poznávají charakteristické rysy skladatelského rukopisu. Vždycky jsou to pro ně objevy neuvěřitelně krásných vět, zvlášť těch pomalých. Při každé nové skladbě se všichni čtyři snaží dozvědět co nejvíc o pramenech a okolnostech vzniku, i o mimohudebním programu díla. Všechno to pak při společné rozpravě, a později souhře, skládají dohromady do společné interpretace.
Blízké výročí Martinů
Cestu za pochopením jazyka skladatele podnikli i při studiu a nahrávání kompletu kvartetů Bohuslava Martinů. V odstupu času od nahrávky pro Supraphon se názor souboru na jeho sedm opusů nijak nezměnil. Dnes zařazují do svých vystoupení zejména třetí, čtvrtý, pátý a sedmý kvartet, ty první nehrají tak často. Všechny tyto opusy jsou hráčsky hodně náročné. A není se co divit: Martinů byl vynikající houslista, a proto také od svých interpretů požadoval maximum. „Jeho dílo je dnes doma i v cizině velmi dobře a s pochopením přijímáno, což se potvrzuje tím, že ho pořadatelé stále požadují. Jeho melodičnost, zpěvnost tónu, výrazová vřelost i citovost, lyričnost a cudnost, to jsou nesporné rysy jeho kvartetů. U většiny však výrazně převažuje důraz na rytmičnosti,“ dodává Panocha.
Panochovo kvarteto je v sezoně 2008/2009 rezidenčním souborem Českého spolku pro komorní hudbu, v níž vystoupí na čtyřech koncertech. Bude to vždy s hostujícím umělcem, někým z jejich uměleckých souputníků. Přivedou tak na pódium violistu Hariolfa Schlichtiga, cellistu Christopha Richtera, klarinetistu Wolfganga Meyera, fagotistu Klause Thunemanna, hornistku Marii-Luis Neuneckerovou, kontrabasistu Christiana Suttera a také svého věrného mnohaletého přítele, pianistu Andráse Schiffa. Je však podivné, že v roce výročí Martinů nebyl tento autor zařazen. Takové jsou ale složité cesty požadavků dramaturgie. Nepodařilo se jim do cyklu prosadit ani Mendelssohnův Oktet , který velmi milují, a který hráli několikrát, mimo jiné s Pražákovým a Merel kvartetem.
Spolupráce a vztahy
Není úplnou samozřejmostí vytrvat po čtyřicet roků ve stejné umělecké sestavě a nemít problémy. Ty zásadní Panochovce naštěstí minuly. Žádné skutečné propady nikdy nezažili, třebaže na několikatýdenních zájezdech mohli mít občas jeden druhého dost. Ne ale natolik, aby si navzájem nevyhověli. Naučili se ve chvílích špatné nálady někoho z nich jít jeden druhému z cesty a situaci rychle překonat. To, co je drží dlouhodobě pohromadě, je právě muzika a do značné míry rovnováha povah. Zažili také jen výjimečně, že se museli díky zdravotním problémům jednoho ze čtveřice nakrátko odmlčet, ale jinak pracovali celé roky soustavně.
Oživujícím prvkem uměleckého i lidského soužití byli vždycky spoluhráči, přizvaní instrumentalisté. Bylo jich bezpočet, zvlášť pianistů do kvintetů, od Jana Panenky až po Martina Kasíka. Jejich hostování přineslo vždycky zpestření, zajímavé vybočení, příchod nových nápadů a podnětů.
Vlastní spolupráce čtyř kvartetistů má svůj po léta fixovaný řád. Dnes a denně zkoušejí, protože stále zařazují nová nastudování. Tak třeba dodnes ještě nezvládli všechny beethovenské opusy. Dělají to tak, že se po prvním seznámení se skladbou rozjedou domů a přepečlivě studují svůj part až po smyky, jemné detaily a agogické proměny, a hledají ideální zvukovou polohu a barvu, jak to odpovídá kterému nástroji. Teprve na zkoušce se pak barevně vylaďuje souzvuk, do té chvíle usazený jen v představách. Teď se o kvalitu jejich souhry a zvuku starají housle Carlo Antonio Testore (1743) a Joseph Klotz (1807), viola Giuseppe dall0Aglio (1773) a violoncello Jean Baptiste Vuillaume (1854).
Nezůstává jen při hraní. Dnes už dva ze členů kvarteta předávají své umělecké zkušenosti mladé generaci. Panocha učí na AMU komorní a sólovou houslovou hru, Kulhan na konzervatoři sólové violoncello. Obvykle má soubor sedmdesát osmdesát koncertů do roka, někdy víc, někdy míň, a do toho ještě zahraniční cesty. Všichni se proto snaží najít si čas i pro rodinu. Na víc než na čtrnáct dnů společného letního volna to obvykle nevychází. Pravda je, že primárius si i na dovolenou bere své housle s sebou!
A co předání muzikantského žezla v rodinách kvartetistů? Panochova dcera Veronika studuje na AMU housle a je novým primáriem Kaprálova Quartetu, Martina při studiu pedagogické fakulty hraje na klavír, Zejfartova Lucie vystudovala na konzervatoři klasický zpěv, zatímco Adélka se zaměřila na populární obor. Kulhanova Magdalena se věnuje violoncellu, Štěpán, lesní inženýr, se sblížil s flétnou, a Sehnoutkovy děti Marek a Martina se hudbou zabývají sice s potěšením, ale neprofesionálně.
Uznání a perspektivy
V polovině října přišel pro Panochovo kvarteto významný den. V pražském Kaiserštejnském paláci mu byla slavnostně předána jubilejní platinová deska za spolupráci se Supraphonem, která trvá od roku 1974 dodnes. Je definována slovy: „Za nesmazatelný vklad do umělecké kvality značky Supraphon.“ Takové poděkování by jim jistě rádi zopakovali i mnozí posluchači jejich koncertů a nahrávek z doby celého čtyřicetiletí existence souboru.
V kvartetním oboru nejsou u nás osamělí, ale krajíc si navzájem neujídají. Leckdy dokonce spolupracují, hodně například s Pražákovým kvartetem. Mnohdy si zvou i další instrumentalisty, zejména do kvintetů a oktetu.
A budoucnost? „Pro nás je velice podstatná spolupráce s pianistou Andrásem Schiffem, s nímž velmi často hrajeme, i několikrát do roka. Je nesmírně inteligentní, zná dobře literaturu, také českou, a díky spolupráci s ním jedeme »v novodobém interpretačním vlaku«. Pokud jde o naši další existenci, říkáme si, že budeme hrát do té doby, než jednou natočíme cédéčko, a zjistíme, že je horší než ta předchozí. To by bylo první avízo, že toho máme nechat. Momentálně si ale myslím, že naše poslední nahrávka kvartetů Josefa Suka a Maurice Ravela pro Supraphon nám k tomu signál nedává, takže bychom ještě rádi něco natočili.“
Není proč o další cestě Panochovců pochybovat, rozhodně neuléhají na vavřínech. Koncem října hráli na koncertech v Kanadě, a hned po návratu je čekal významný večer ve Dvořákově síni Domu umělců pro Český spolek pro komorní hudbu. Po něm pak další koncerty a v prosinci pro japonský label Camerata po letech znovu komplet Dvořákových kvartetů.
Život jde dál. Musíme si jen přát, aby na domácí koncertování, zejména v Kruzích přátel hudby, bylo dostatek financí, a aby Panochovo kvarteto mohlo víc koncertovat doma. „Věříme, že se u nás situace zlepší. Zájmu lidí si velice vážíme, a je hřích, že se k nim hudba dostává jen s obtížemi,“ zní povzdech Jiřího Panochy. Za těmi slovy je ale i konkrétní čin. Mnohdy totiž hrají své domácí koncerty jen za symbolickou částku. Potvrzují tím, jak jim na hudbě a přání obecenstva záleží, ve světě jako doma. Jsou přece souborem slavné české kvartetní tradice. Je už dnes jisté, že její dobré pověsti dělají čest.
