V předvečer svého životního výročí hovoří o životě a hudbě, o té klasické i o své prvotní lásce, jazzu. Je patrné, že umělecké úspěchy nejsou prioritou jeho uspokojení, nestaví do popředí ani příliš vážné chápání vlastního života. V jeho osobnosti se snoubí tvůrčí osobitost, soustředěná pracovitost, distingovaná slušnost i to, že hudbu nebere jako životně nezbytnou, přestože je středobodem jeho bytí.
Není tajemstvím letošní významné životní výročí. Mně se ty osmdesátiny jeví, jako že se přihodily někomu jinému, a musím se tomu trochu usmívat.
Naštěstí máš stále vynikající kondici a paměť. Jen nohy mi už do schodů neslouží jako dřív (směje se pobaveně). Velkou Mahlerovu symfonii ale ještě na pódiu ustojím a po koncertě cítím jen normální únavu, jako celý život.
Měl jsi vždycky plnou důvěru ve své schopnosti, ve štěstí, nebo jsi víc věřil ve svou šťastnou planetu? Pohledem zpět mám pocit, že jsem měl v životě veliké štěstí a že jsem dostal možná daleko víc, než jsem si zasloužil.
Věděl jsi odjakživa, že chceš být dirigentem? Mohl ses přece rozhodnout pro klavír, pozoun nebo jazz. Když jsem maturoval, byl jsem jazzman s vlastní kapelou, ale i dobře vedený pianista. Měl jsem přísnou učitelku, žačku Viléma Kurze, a velmi spoutanou výuku, bez muzikantské volnosti. Až při vstupu na HAMU bylo rozhodnuto. Po jazzových letech mě to chytlo naplno a já jsem se muzice naprosto oddal a totálně se soustředil na vážnou hudbu.
Neseš v sobě nejspíš něco jako rodové hudební dědictví. Musím říct, že specifické hudební nadání vlastně nepociťuju. Pokud nějaké, tak snad obecně lidské, možná umělecké. Absolutní sluch nebo úžasnou hudební paměť jsem ale od svých předků nedostal.
Dirigentská příprava na HAMU s Václavem Neumannem, Metodem Doležilem, Robertem Brockem, Václavem Jiráčkem, Aloisem Klímou a Václavem Smetáčkem byla skvělým startem do života. Co ti dala ta plejáda velkých mužů taktovky? Nejspíš jen to, jak se stavět k orchestrálnímu životu. Oni páni učitelé totiž na výuku dost málo docházeli. Vtipně to definoval můj starší kolega Zdeněk Košler, když říkal: „Jsem samoukem ze třídy profesora Václava Smetáčka.“ Byli jsme ponecháni sami sobě. Nejvíc jsme ale získali od teoretiků, Karla Janečka nebo Jaroslava Zicha. Ti poctivě vyučovali a jejich výuka byla kvalitní. Profesoři Klíma a Smetáček byli tehdy ještě v plné síle aktivními dirigenty a měli na školu poměrně málo času. Řekli nám jen, choďte do zkoušek, tam se naučíte. Někteří měli ovšem zvláštní stavovskou pýchu a nesnesli, abychom nahlíželi do kuchyně jejich tvorby. Smetáček v tom byl velkorysý, ten nám to dovoloval.
Naštěstí koncertní scéna byla v té době plná hostujících dirigentů. To byl pozoruhodný rys doby. Jezdila k nám největší dirigentská jména, Charles Munch, Georg Szell, Erich Kleiber, Charles Cluytens, János Ferencsik, Igor Markević, celá škála těch nejlepších. Na jejich zkouškách jsme pochopili nejvíc.
Při vstupu na HAMU jsi byl nejspíš ctitelem romantiky a klasiky, ale brzy i vyznavačem současné hudby. Vůbec ne, já jsem netušil, o čem to je. Ve škole se pořád mluvilo o obsahu skladby a tomu jsem dlouho nerozuměl. Tím, jak jsem vyšel ze swingu a jazzu, nechápal jsem, že hudba může mít nějaký obsah. Až později jsem to pochopil. Při dlouhých hodinách příprav nad partiturou člověk s hudbou sroste a její utajené, nevyslovitelné sdělení se mu vkrade pod kůži. Hudební obsah nelze popsat, a proto nám ho taky kantoři v prvních ročnících ani nemohli vysvětlit.
Život tě po škole vtáhl do intenzívní praxe. Byl jsem korepetitorem baletu v Plzni a tři roky v Národním divadle. Za úplně nových podmínek jsem poté nastoupil do čela oblastního souboru, Severočeské filharmonie Teplice. Najednou šlo o rychlé pracovní tempo a velké partitury, které jsem do té doby neměl příležitost dirigovat. A k tomu patřila i povinnost kolonádních koncertů. V těch letech 1963–1969 to byla pro mě důležitá škola života.
Musela tě tedy jistě překvapit práce s živým orchestrem. Byl jsem totálně nezkušený. Přes rozsáhlou škálu poznání partitur jsem na škole neobsáhl ani jejich mizivou část. Ta přede mnou vyvstala až při běžném provozu teplického krajského orchestru, svou tehdejší úrovní v lehkém podprůměru, nesrovnatelnou s tou dnešním. Byla to bizarní situace. Nebylo volby, skočil jsem do vody a plaval. Teprve tam jsem objevoval technické nedostatky svého gesta. To nebylo jako před vypiplaným komorním orchestrem, kde není třeba skoro nic dělat, jen orchestr orientovat. Na kolonádě, kde se hrají skladby všeho druhu, tam se jede rovnou a bez zkoušky. Při tom si člověk skutečně oblomí ruce. Měl jsem štěstí, že v sezoně byly v Teplicích už tenkrát abonentní cykly. Bohumil Berka, ředitel orchestru, velkorysý člověk, mi dopřával v repertoáru prostor. Tam jsem se naučil, co jsem neuměl, v celé šíři Brahmsovy, Beethovenovy a Dvořákovy symfonie.
V roce 1959 jsi založil proslulou Komorní harmonii. Ten soubor byl malý zázrak profesionálů na amatérské bázi. Nenašel jsem dost smyčců, zato se sešlo jedenáct dechů. Začínali jsme v divadle Na Zábradlí a pracovali jsme velice tvrdě, takže jsme záhy vstoupili do povědomí publika a hudební veřejnosti. Díky neuvěřitelné velkorysosti ředitele Jaroslava Šedy jsme se dostali i na desky Supraphonu. Byl to šťastný okamžik na rozcestí mého života, s pomocí lidí s rozhledem, pochopením a možnostmi mé záměry prosazovat. Dostali jsme se hned dva roky po sobě i na Pražské jaro. Uváděli jsme široký, moderní, precizně studovaný repertoár zajímavé hudby 20. století, Hindemitha, Milhauda, Berga, Strausse. Měli jsme skvělé publikum. Tím, jak v té době bolševismus omezoval volný projev a svobodu ducha, lidé se zajímali o hodnotnější umění nežli dnes.
Nestačila Komorní harmonie, a tak jsi v rozmezí let 1965-1969 vytvořil ještě Sebastian orchestr. Chtěl jsem vlastně původně rozšířit Komorní harmonii o další dechy a miniatruní smyčce, ale soubor byl proti. A tak vznikl nový ansámbl a Komorní harmonie šla dál svou cestou.
A na té cestě se přidal Východočeský komorní orchestr v Pardubicích. (Dnešní Komorní filharmonie Pardubice.) V roce 1969 jsem dostal pozvání do Frysk Orkest v nizozemském Leeuwardenu a ve stejný okamžik nabídku stát se šéfem východočeského souboru. Po takovém klasickém orchestru jsem vždycky toužil a přitom jsem se chtěl také dostat do světa. A tak jsem v letech 1970–1977 řídil oba orchestry zároveň.
Kladem bylo, že oba soubory pracovaly s velkým rozpětím repertoáru. Hráli jsme skutečně kdeco a já si rozšiřoval znalosti. Přitom jsem hostoval po celém Holandsku včetně Amsterdamu. Naučil jsem se být hostujícím dirigentem a umění nastudovat program s neznámým orchestrem za dvě tři zkoušky. Navíc jsem poznal zajímavé sólisty a umění s nimi vycházet, což není maličkost.
Aby toho nebylo málo, tak jsi vedle práce u dvou orchestrů začal hostovat ještě ve Slovenské filharmonii. Dostal jsem tam i nabídku šéfování. Roky 1981–1982 byly moc hezkou zkušeností, báječných kontaktů, dobrého hraní orchestru a mé plné energie. Skončilo to, když ministr kultury Válek povolal místo českého umělce sovětského dirigenta, Vladimíra Verbického. Tehdy se skvěle zachovala celá pražská scéna a já jsem dostal okamžitě nabídky, abych se stal druhým dirigentem současně v České filharmonii, u Pražských symfoniků a v Národním divadle. V České filharmonii jsem pak setrval v letech 1982–1990. Natočili jsme pro Supraphon řadu nahrávek, podle mě mých nejlepších, především skladby Suka, Honeggera, Poulenca. V obou dalších pražských orchestrech jsem pak hostoval. Nádherná doba.
Život ti přinášel změny a šťastná působiště, a tak ses v letech 1987–1998, jistě ne náhodou, stal uměleckým ředitelem a šéfdirigentem Královského filharmonického orchestru v Liverpoolu. Když jsme s Bratislavskou filharmonií nahrávali pro jakousi německou gramofonovou firmu, byl jsem pozván do Londýna k natáčení Brahmsových symfonií s Orchestrem Philharmonia. Uprostřed práce došly peníze, ale orchestr mě přesto zval k hostování dál. Doporučil jsem tehdy dramaturgii Sukova Asraela, ovšem nakonec se hrála šestá symfonie Martinů. A pak mi dramaturg liverpoolského orchestru nabídl možnost uvést Asraela s jeho orchestrem. Koncert vyvolal neuvěřitelný ohlas publika i kritiky, a tím bylo určeno mé příští angažmá. Zprvu se mi do Liverpoolu nechtělo, ale moje manažerka mluvila tak dlouho o významném a nejstarším orchestru Anglie, až jsem přikývl. Zůstal jsem tam jedenáct let.
Nástup do čela liverpoolského orchestru musel být velký obrat v uměleckém životě dirigenta. Bylo mi už třiapadesát a měl jsem mnohé za sebou. Přesto jsem uvítal možnost rozšíření repertoáru, zejména o Mahlerovy symfonie a o anglickou hudbu. Z programů České filharmonie jsem si zopakoval Debussyho a Ravela a měl jsem volnou ruku dělat, co jsem chtěl. Poznal jsem úžasné publikum, otevřené veškerým experimentům, a orchestr, který si žádal nová poznání a neznámou českou muziku. Uvedli jsme celý komplet velkých sukovských orchestrálních děl včetně Epilogu. Všechno jsme i nahráli a představili pak v Americe, Evropě a na Dálném východě. Suk najednou neznal hranic.
Pracoval jsi s řadou orchestrů a mnohé jsi sám nově utvářel. Lišil se výrazně způsob práce s nimi? Nejpreciznější práce byla v Komorní harmonii, Sebastian orchestru a ve Východočeském komorním orchestru v Pardubicích. Mladý ansámbl, čerstvě brilantně vycvičený z Akademie, byl ochotný hodně pracovat a úroveň šla rychle dopředu. Za působení v Liverpoolu jsem zase dostal báječný management, který mám dodnes, a ten mi otevřel cestu do Ameriky, k orchestrům, o kterých se mi do té doby jenom snilo: Philadelphia Orchestra, San Francisco Symphony, Chicago Symphony. Jen v Clevelandu jsem dával Asraela pětkrát(!). Moje práce s americkými orchestry patří k velkým dirigentským zážitkům. Jsou dokonale připravené, sehrané, zvyklé přilepit se na špičku taktovky a beze slov splnit dirigentovi každé přání. Dirigoval jsem i pět londýnských orchestrů. Byly to velké zážitky. Měl jsem prostě úžasné štěstí.
Je rozhodující, zda dirigent vystupuje doma, v zahraničí, za oceánem, nebo spíš to, jak si s orchestrem rozumí? Člověk se během mnoha desetiletí naučí čím dál méně hovořit a víc používat nonverbální komunikaci. Orchestry nejsou zvědavé na nějaké přednášky o obsahu díla. Prostě začneme a oni vědí, kdo před nimi stojí, a podle toho reagují. Nejlepší anglické a americké orchestry jsou velice spolupracující partneři. Vědí, že musí zahrát dobře, že není moc času na přípravu, a všichni se strašně snaží. Američtí orchestrální hráči mají ovšem mnohonásobně lepší podmínky pro svou práci nežli třeba v Anglii, kde na tom nejsou ve srovnání s námi o moc lépe. Slavné londýnské orchestry zkoušejí v různých pronajatých sálech, až tančírnách, a do koncertního sálu se dostanou teprve na generálku. Jen BBC, jako státem placený orchestr, má hmotné podmínky zcela mimořádné.
Dirigentské jméno se vytváří na významných koncertech a také na festivalech. Jeden pro tebe září se jménem Proms. Za mého pobytu v Liverpoolu se šéf festivalu London Proms, John Grummond, zakoukal do naší práce, a deset let nás pravidelně zval na tento festival do Albert Hall. Byl jsem tam nakonec i s Českou filharmonií. Na ty zážitky se nedá zapomenout. Sál pro šest tisíc lidí jako v antickém koloseu, kam když člověk vstoupí, zatají se mu dech. V parteru nejsou sedadla, jen stojící mladí lidé, baťůžkáři. Je to celkově demokratická situace, až po horní lože se šampaňským. Právě ale ta neformální šance vytváří pro mladé posluchače atmosféru. Jsou tam vítanými hosty.
Vedle hostování na London Proms jsi byl i mnohokrát hostem Pražského jara. Řadu let jsem byl zván k účasti a poté, co zemřel Rudolf Firkušný, jsem byl v letech 1994-1999 i jeho prezidentem.
… a jsi dnes i prezidentem festivalu Prague Proms. Ten festival jsme vytvořili jako letní doplnění hudebního života hlavního města, napůl s klasikou, napůl s vyhověním populárnějšímu požadavku publika. Letos proběhne už osmý ročník. Na jednom z mých koncertů uvedeme se Svěráky (starším a mladším) operu Proso Járy Cimrmana.
Od roku 2007 stojíš jako šéfdirigent v čele Českého národního symfonického orchestru. Nikdy jsem nechtěl být nikde šéfem v tom pravém slova smyslu. Kdykoliv jsem jím ale byl, šéfoval za mě někdo jiný. Všechno obstarával management a já jsem tam byl jenom jménem. ČNSO je soubor, který neustále tvrdě pracuje, a já do jeho programu vstupuji klasickým programem, pěti šesti koncerty v sezoně.
Podívejme se teď do nitra orchestru, na umění s ním komunikovat. Jako mladý člověk jsem zažíval i spory. Zamlada člověk není psycholog a má své perfekcionistické představy, které právem někdy trochu necitlivě vymáhá. Až postupem doby se to odnaučuje. Říkám, že orchestry začaly pode mnou hrát teprve v okamžiku, kdy jsem si začal vážit toho, co ti lidé umějí. Pokud přistupuješ k orchestru s určitou úctou, ale i s požadavky, vytvoří se rovnováha, kterou bych nazval laskavou náročností porozumění.
Dlouhodobá práce s konkrétním tělesem přináší i vývoj vzájemných vztahů. A no. Lidi si časem začínají víc rozumět beze slov a vědí, co se po nich chce. To byl také důvod, proč jsem po jedenácti letech z Liverpoolu odešel. Měl jsem pocit, že už jsem řekl úplně všechno, a myslel jsem si, že si ten orchestr zaslouží nějakou novou tvář. Byl jsem ale pyšný na slova kritiků, když napsali, že Královský liverpoolský orchestr je zvukově nejlépe česky znějícím orchestrem mimo Českou republiku.
Někdy bývá pro dirigenta obtížné prosadit požadavek na dramaturgii orchestru. V Liverpoolu jsem mohl mít, co jsem chtěl, ale byla to vždycky otázka diskuse. Dramaturgie znala terén a věděla, co je zapotřebí zařazovat. Bylo přitom velké štěstí, že jsem měl v Anglii úžasný tým, partu par excelence, samá legrace, a přitom vážná práce. A moje priority? Suk je mou srdeční záležitostí, Dvořáka nebylo třeba prosazovat a Smetanovou Mou vlastí jsme s Liverpoolem jako první zahraniční orchestr otevírali roku 1993 Pražské jaro.
V odstupu času můžeš mluvit o úhelných kamenech svého repertoáru. V různých fázích života byly různé. Zpočátku hodně hudba 20. století, Stravinskij a nová tvorba (tehdy v těsné spolupráci mimo jiné s Janem Klusákem), v mém středním období velký romantický repertoár a v závěrečné době mamutí symfonie Straussovy, Mahlerovy a velké impresionistické skladby.
Přihodilo se někdy, že jsi musel zařadit do programu dílo, se kterým jsi vnitřně nesouhlasil? A no, bylo jich několik. Stávalo se to z nějakého vnějšímu důvodu, kvůli pořadateli festivalu nebo sponzorovi. Přijal jsem to a nikdy jsem nelitoval, vždycky jsem se při tom něco sám o sobě dozvěděl a něčemu se přiučil. Třeba Holstovy Planety. Ty jsou mi tak cizí, jako málo co. A přesto jsem je několikrát dirigoval.
Nejednou je třeba, zejména při hostování, přetvářet ustálenou interpretaci orchestru. Vždycky se ti to dařilo? T o záleželo na flexibilnosti ansámblu. Něco se povedlo lépe, něco hůř, násilný zásah neměl smysl. Když je orchestr zvyklý na něco jiného, je těžké ho vykolejit z toho, co je zaběhnuté. Mírný a kontinuální tlak je daleko účelnější než dramatické změny. Nebýval ale čas na dlouhé zkoušení, a tím ani na zásadní změny.
Bylo někdy obtížné přimět orchestr k pozornosti, k větší muzikálnosti a soustředěné perfektnosti? V šechno je otázkou autority. Ta roste od naprosté nuly mladého dirigenta až k někdy nezasloužené autoritě člověka starého. Stáří a šediny přece jen s sebou nesou určitou důvěru v osobnost, i když to není vždycky oprávněné. Dirigent si musí pozornost a soustředění hodně vydřít. Když dnes hostuju, vím, že orchestr můj záměr vycítí. Je to, jako když báječný závodní kůň pozná, kdo si na něj sedne.
Je nepochybné, že dobrému výsledku napomáhají zvukové podmínky sálů. T y jsou hodně důležité. Jenže člověk se musí vejít do jakékoliv situace. Ne všude jsou akustické okolnosti ideální, i když se divím, kolik je dnes po světě dobrých sálů. Problémem bývá hostování. Každý den jiné město, jiný prostor, některý je hluchý, jinde se zvuk vrací. Naštěstí chytrý orchestr si s tím poradí a se svou zkušeností se do horší akustiky nějak napasuje. A pomáhá i reakce publika. Je součástí výkonu. S ní jsou dirigent i sólista hned lepší.
Řekl bys, že se naplnil tvůj mladistvý sen o působení s orchestry? Je dnešek vrcholem tvého dirigentského působení? V rcholem určitě ne. Ale když se dívám zpátky, tak si myslím, že nemám nesplněné touhy. Řekl bych, že se mi přihodilo víc, než jsem čekal.
Možná ti ale zůstávají ve vzpomínkách některé závažné překážky života. N emůžu říct. Veškerá moje zdržení nebo věci, které byly proti mně, vždycky pramenily ze mne. Měl jsem štěstí, že jsem se nikdy nedostal do situace, která by mi byla do té míry tak nepřátelská, že by mi znepříjemňovala, nebo dokonce znemožňovala práci. Všechny chyby byly vždycky na mé straně.
Za léta působení jsi získal řadu oficiálních uznání a řádů. Obdržel jsi mimo jiné z rukou britské královny Alžběty II. řád Rytíř britského impéria a od prezidenta ČR medaili Za zásluhy I. stupně. Neberu ta ocenění moc vážně, takové věci se prostě přihodí. Dávají jen pocit mírné hřejivosti, ale není to nic, na čem bych lpěl. Jen si uvědomuji, jak život rychle uplynul, v jedné velké radosti a starosti. Dívám se zpět a říkám si, že to snad ani není možné.
Umělecké plány? Žádné nemám. Ani touhy, ani přání. Řekl bych, že povinností starých dirigentů je podporovat mladé dirigenty, vytvářet přátelské podmínky pro jejich práci, připomínat určité staré dobré hudební návyky, které by měli dodržovat, a být strážci a nositeli tradic. O mistrovské úrovni instrumentalistů se naší generaci ani nesnilo a technické schopnosti orchestrů jsou nebývalé. Pokud jde o ně, jde o to, aby šly víc do hloubky orchestrální kultury. Každý nemůže být sólista, ale od velké kultury komorní hry vede směr ke zkvalitnění orchestrální hry. Tudy vede cesta.
Nezbývá, nežli mít důvěru i v posluchačskou obec, v její zájem o kvalitní koncertní život. H odně závisí na osobním vývoji jednotlivce. Každému se přihodí okamžik, kdy potřebuje kvalitní umění, ať hudbu, literaturu či výtvarné umění, ale k tomu musí člověk dozrát. Nemálo v tom působí rodina a přátelé. Vtahují člověka jako magnet do atmosféry kvalitních zájmů. Bylo by třeba, aby se ty kruhy neustále rozšiřovaly. Znám řadu mladých lidí, kteří vážnou hudbu milují a jdou za ní. Není to beznadějné.
Prozraď ještě něco o své třinácté komnatě… Ž ádnou nemám. Žádné tajemství, nic, co bych v životě chtěl opravit, změnit, nic, co by mě na vrcholu života tížilo.
