Volání osudu
Se jménem Carla Goldoniho (1707-1793) si každý jistě vybaví především italskou komedii – mezi první i poslední díla jejího mistra však patří opery a opera také založila Goldoniho slávu mimo Itálii. Vezměme to ale pěkně po pořádku. Jelikož Goldoniho životní osudy jsou poměrně dobře známé (a také velmi pestré), soustředíme se v následujících řádcích především na souvislosti s operou.
Již Goldoniho dědeček, právník, měl ve zvyku uvádět ve svém letním sídle opery, na které najímal nejlepší benátské umělce. Silnou lásku k divadlu měl i Goldoniho otec, který pro malého Carla nechal doma postavit loutkové divadlo a společně s přáteli mu hrával představení. Výsledky na sebe nedaly dlouho čekat. Již jako čtyřletý se Carlo naučil číst a brzy louskal i divadelní hry, které doma nalezl. Asi jako osmiletý napsal svou první komedii a o pár let později poprvé vystoupil i v soukromém divadle ve hře, kterou režíroval jeho otec, jinak povoláním lékař. Po jistém váhání byl mladý Goldoni dán na studia práv do Pavie, odkud však byl těsně před ukončením vyloučen pro satiru na místní slečny. V následujících letech Goldoni mimo jiné působil jako nižší státní úředník v Chiogge a Feltre, kde pro obveselení přátel napsal dvě komické hříčky. Jedna z nich, La cantatrice (Zpěvačka ), sklízela záhy úspěchy (aniž to Goldoni věděl) jako hudební intermezzo. V roce 1731 zemřel Goldonimu otec, což mladého básníka nakonec přimělo k dokončení studia práv. Advokátní praxi však dlouho nevykonával; neuvážená milostná avantýra (zdaleka ne první či poslední) jej přivedla na pokraj sňatku a bankrotu. Uprchl proto z rodných Benátek a zamířil do Milána, kde doufal najít štěstí jako – operní básník! Jeho heroická opera Amalasunta však propadla již při prvním soukromém čtení v kruhu operních umělců. Goldoni sice ještě ten večer uložil text do roztopeného krbu, ale na operu nezanevřel. Zatímco pracoval v Miláně ve službách benátského vyslance, seznámil se s divadelní společností Bonafede Vitaliho, pro kterou napsal svou první veřejně uvedenou hru, hudební intermezzo Il gondoliere veneziano (Benátský gondoliér , 1733). V následujícím roce navázal spolupráci se společností Giuseppe Immera, která jej opět zavedla do Benátek. Své první benátské období zahájil velmi úspěšně dvěma tragikomediemi, které doprovodil dalšími dvěma intermezzy. Následovaly úpravy oper, vlastní opera seria Gustav Vasa (1740) a komická opera La fondazione di Venezia (Založení Benátek , 1736). Nejednalo se sice o první buffu v Benátkách, jak si Goldoni myslel, ale jednu z prvních vlaštovek, které ohlašovaly nástup nového žánru. Roku 1743 vznikla opera La contessina , ale také Goldoniho první čistá „pravidelná“ komedie bez masek a improvizací La donna di garbo (Zdvořilá žena ). Slibně se rozvíjející kariéra však byla záhy přerušena – Goldoniho důvěřivé srdce tentokrát sedlo na lep falešnému kapitánovi, který z mnoha lidí vylákal značné částky a pak uprchnul. Goldoni si poznamenal další námět pro komedii, ale Benátky opustil raději také. Na cestě do Janova, odkud pocházela jeho žena, zakotvil v Pise. Zde opět zahájil advokátní praxi, ale divadelní múza jej jen tak nepropustila. Roku 1747 se setkal s hercem Darbesem a impresáriem Medebachem, který jej nakonec opět vylákal do Benátek. Začala Goldoniho nejslavnější éra.
Na vrcholu slávy
Až do jara 1753 působil Goldoni jako dramatik Medebachovy společnosti vystupující v benátském divadle Sant'Angelo. Celkem tehdy uvedl přes třicet komedií, z nichž zejména Il servitore di due padroni (Sluha dvou pánů ), La bottega del caffé (Kavárna , známá jako Zpívající Benátky ) a La locandiera (Hostinská ) patří mezi nejlepší a stále uváděné tituly. Ve stejné době však psal i opery pro divadla S. Moise a S. Cassiano a rozhodujícím způsobem tak přispěl k prosazení komické opery v Benátkách. Byly to leckdy chvatně psané kusy, ale nepostrádaly půvabu. Parodie jako Arcadia in Brenta (Arkádie na Brentě ), Mondo alla Luna (Svět na Měsíci ) nebo Mondo alla roversa (Svět na ruby ), vesměs s hudbou Galuppiho, pobaví dodnes. Navzdory všem úspěchům bránil Medebach Goldonimu ve vydání jeho komedií knižně. Když se k tomu přidaly neshody uvnitř společnosti, rozhodl se Goldoni odejít. Po vypršení smlouvy s Medebachem zahájil spolupráci s divadlem San Luca, kde ho sice čekal nový soubor, ale také mnohem výhodnější podmínky. Následovalo na padesát komedií, kterými Goldoni pokračoval ve své reformě. Musel čelit i konkurenci P. Chiariho, kterého si Medebach najal a který zaútočil na publikum exotickými náměty. Goldoni oplácel stejnou mincí, ale i skvělými komediemi v benátském nářečí jako Il campiello (Náměstíčko ) nebo I rusteghi (Neotesanci ). Nadále však psal i pro operu, kde tehdy vytvořil svá nejslavnější díla: Il filosofo in campagna (Venkovský filosof ), Le nozze (Svatba ), La diavolessa (Ďáblice ), La buona figliuola (Hodná dceruška ) nebo Amore artigiano (Láska řemeslnická) , které kolovaly po celé Evropě. Roku 1761 získal Goldoni nabídku Comedie Italienne v Paříži. Unaven neustálými benátskými divadelními půtkami a dychtivý poznat francouzskou metropoli, rozloučil se v zimě 1762 se svým publikem komedií Una delle ultime sere di carnovale (Jeden z posledních večerů karnevalu ) a odjel do Francie. I odsud zásoboval několik let divadlo S. Moise komickými operami, více se však věnoval Comedie Italienne, pro kterou ovšem psal jen komické „scénáře“. Působení ve Versailles – jako královský učitel italštiny – mu vyneslo menší penzi a možnost působit i v Comedie FranĆaise, kde roku 1771 triumfoval s Le bourru bienfaisant (Broukal Dobroděj ). Závěr Goldoniho života byl hořký – roku 1792 zrušilo revoluční Zákonodárné shromáždění všechny státní penze, a když přišla po roce na řadu Goldoniho rehabilitace, byl již tento neúnavný rozdavač smíchu mrtev.
Reforma opery po benátsku
Komická opera byla pro Goldoniho vedlejší literární činností, vítaným a poměrně snadným zdrojem příjmů. Jako žánr se sice těšila přízni lepší společnosti, měla však především příjemně pobavit. Očekávání nebyla proto nijak velká, což dobře naznačuje i vlastní Goldoniho výrok: „Narozdíl od vážné opery musí být komická mnohem méně dokonalá, protože autoři ve snaze posloužit těmito šprýmy více hudbě než sobě samým a zakládajíce očekávání výsledku buď na směšném nebo scénickém [efektu], nestarají se vážně o způsoby, charaktery, zápletku, pravdivost, jak by bylo třeba činit u dobré komedie.“ Přes tato skeptická slova, pronesená nadto v době krize reformní komedie v Benátkách, nezapřel Goldoni ani v opeře své vyšší literární ambice nebo svůj pozorovací talent a mravokárné postoje. Byť v menší míře, i zde prosadil bohatší arzenál typů-charakterů, které ovšem zároveň profiloval z hlediska společenského postavení. Zvláště „střední“ role („mezzo-carattere“) byly v opeře důležitou novinkou. Vlastní příběhy a jejich zpracování byly zpravidla tradičnější, lehčí a nárokům pravděpodobnosti více odolávající než mluvené komedie, přesto i zde začal Goldoni postupně nastavovat společnosti zrcadlo. Transparentní satirou na šlechtu je už La contessina stejně jako Arcadia in Brenta . Soužení mladého páru, který se na konci třetího aktu dočká sňatku, je sice povinnou součástí téměř každé buffy, avšak i tak zůstává dost prostoru na satirické šlehy a kritiku. Ta ovšem poněkud zjemněla po nástupu cenzury v 50. letech. Tehdy vznikl také Il filosofo di campagna , dílo, které asi nejvíce rozhodlo o prosazení italské opery buffy v mezinárodním měřítku a pomohlo objevit ostatní Evropě i Goldoniho-komediografa. Kritický osten má však i La buona figliuola , kterou Goldoni napsal podle slavné Richardsonovy Pamely , nejdříve ve formě činohry (1750), následně jako operu. Ač původně zhudebněná parmským kapelníkem Eugeniem Dunim (1756), proslavila se až ve verzi Niccola Picciniho, který ji uvedl roku 1760 v Římě. Italská opera buffa se tak otevřela myšlenkám literárního sentimentalismu, čímž dostala další životodárný impuls a začala konkurovat i vážné opeře.
Nebyly to však jen postavy nebo témata, čím Goldoni obohatil italskou operu. Jazykové prostředky, charakteristika prostředí, dramaturgie, to vše by zasloužilo pozornosti. Snad ze všeho nejdůležitější je jeho příspěvek ke vzniku dějového ansámblu. Až dosud byla v opeře většina děje realizována formou recitativu, jehož výrazové možnosti byly omezené. Zcela nové dimenze se ale otevřely s takzvaným akčním ansámblem, kde jednalo více postav najednou, kde se afekty mohly prudce střídat a posunovat děj rychle dopředu. Goldoniho bohaté zkušenosti z činohry (ale i intermezz) vydatně přispěly k profilaci této progresivní formy, kterou umisťoval na začátek a zejména konce dějství – vzniklo moderní finale. Zejména Galuppiho zhudebnění ozřejmila sílu této novinky hudebního divadla a rozhodla o dalším směřování italské opery.
Komická opera se tak – alespoň ve svých nejlepších projevech – změnila ve skutečné „dramma giocoso in musica“ (komické drama v hudbě). Takto svá díla označoval Goldoni a řada následovníků, kteří jeho libreta ještě dlouho pečlivě studovali a upravovali. Z velké plejády autorů 18. století uveďme alespoň čtveřici těch nejúspěšnějších: Giuseppe Petrosellini, Giovanni Bertati, Giambattista Casti a samozřejmě Lorenzo da Ponte, jehož spolupráce s W. A. Mozartem dala vzniknout vůbec nejslavnějším buffám všech dob. Výčet skladatelů, kteří sáhli po Goldoniho textech, by byl podobně zahlcující. Stačí však jen vzpomenout některé autory 20. století (E. Wolf-Ferrari, F. Malipiero, B. Martinů, J. Hanuš, V. Giannini, D. Diamond, Y. J. Trede nebo zcela nedávno I. Grünauer), a je zřejmé, že Goldoniho dílo inspiruje dodnes.
