Narozeninová návštěva u hvězdy pražského a brněnského národního divadla Libuše Domanínské (4. 7. 1924), jejíž kariéra byla úzce spjatá s operním dílem Leoše Janáčka (3. 7. 1854).
V letošním roce oslaví oba kulaté výročí, Janáček 165 a paní Domanínská 95 let. Do pečovatelského domu na jižní Moravě mě doprovodila žačka paní profesorky, sopranistka Jana Šrejma Kačírková, a bratr oslavenkyně pan Zdeněk Klobáska. Drobná bělovlasá paní nejistě vstala, omluvně se usmála a tiše pronesla, že rozhovor je vyloučený, protože si nic nepamatuje. Kdysi suverénně ovládala jeviště a jedinečným hlasem předkládala světovému publiku lidská dramata (především) Janáčkových oper. Heroina, hvězda, umělkyně. Střípky vzpomínek předkládám tak, jak zazněly, s občasným upřesněním Jany a Zdeňka.
Heleďte, já bych zpívala pořád
Vzpomínáte si, kdy jste začala zpívat? LD: Já jsem zpívala vždycky. Už moje maminka výborně zpívala a kantoři říkali, aby na konzervatoř šla ona, protože měla lepší hlas než já, zvučný, barevný. Zazpívala by všechno. I tatínek zpíval, samozřejmě. Tenkrát jsme neměli rádio, a tak se všude na Slovensku i v Maďarsku živě hrálo a tancovalo. Narodila jsem se v Brně v Králově Poli. Naše ulice už neexistuje, celá čtvrť je přestavěná. Tam se narodila i starší sestra Drahuška. Měla krásný alt, ale zpívat nechtěla. Neměla na to nervy. Když mě za války odváželi do Reichu, místo maminky a paní profesorky omdlela moje sestra. Tak strašně se o mě bála. Rodiče pocházeli z Domanína u Bzence. Tatínek bojoval v první světové válce a upadl do ruského zajetí. Zpíval, tancoval a hrál na housle i na frontě. Se smíchem nám vyprávěl, že nosil futrál na rameni místo pušky. O 40 let později jsem hostovala v Moskvě a dostala jsem do divadla nádherný dopis od kamaráda mého tatínka, se kterým se znal z první války. Celá ta léta si dopisovali. Tatínek ho naučil číst a psát a on se díky němu mohl po válce stát učitelem. Bez něj by byl zůstal negramotný. Vděk přerostl v přátelství. Psal mi, že na tatínka nemůže zapomenout.
Pak jsme se přestěhovali do Košic, kde rodiče zpívali ve sboru a pilně chodili do Sokola. Já jsem tancovala už ve čtyřech letech, to se rozumělo samo sebou. Když mě chytil zpěv, cvičila jsem doma a můj bráška Zdeněk, o deset let mladší, se mnou zpíval všechna cvičení o oktávu výš… to mě strašně rozčilovalo. Víte, on je taky muzikant, ale naštěstí má normální zaměstnání. Co ty vlastně jseš? Inženýr… Vždycky miloval cimbál a sám se na něj naučil hrát. To já už jsem zpívala v Praze. Věčná škoda, že nešel k divadlu.
ZK: Já to musím uvést na pravou míru. V Lišce Bystroušce zpívaly děti, já to viděl a chtěl jsem taky zpívat. Jenže švagr jasně řekl: jeden komediant v rodině bohatě stačí. Tak jsem šel studovat do Valtic na vinaře. Na vysoké jsme měli soubor Javorina. Tam jsem nastoupil jako tanečník, ale brzy jsem začal pošilhávat po cimbálu a už mě to nepustilo. Líba mezitím nastoupila do Janáčkova divadla v Brně. Dokonce jsem ji na cimbál doprovázel, hráli jsme spolu Janáčka.
Jak vypadal váš hudební život za druhé války? ZK: Za okupace vybrali Němci ročník 1924, a ten byl plošně totálně nasazený na nucené práce v Říši. Říkalo se těm chudákům „darovaný ročník“. Líbu odvedli do Rakouska. To už chodila s Jarouškem a občas za ním utekla přes hranice. Jezdila i na hodiny k profesorce Pírkové do Brna a taky zpívat do rozhlasu. Jednou takhle jela na tajňačku, chytla ji pohraniční lítačka a zavřeli ji. Skončila v brněnské věznici. I tam zpívala, všude, i z okna na ulici. Zaslechl jsem historku, že po válce šel šéf věznice náhodou na představení do opery a divil se: „Tenhle hlas je mi strašně povědomý…“ LD: Tenkrát v Neunkirchenu jsme rukama vyráběli v továrně nejrůznější součástky, co byly potřeba, třeba kovové šroubky. Pracovalo tam i hodně Italů a ti po mě chtěli, abych zpívala k práci. A taky jo… zpívala jsem i během bombardování. To jsme si klekli a čekali, jestli nás bomba trefí nebo ne. Jestli to přežijeme. Pak mi děkovali: to tvůj zpěv nás zachránil. Tys zpívala tak tichounce a krásně, že bomba uhnula jinam. To je silná vzpomínka. Díky tomu, že během bombardování se výrobní provoz zastavil, mi dali propustku a mohla jsem se jet do Čech vdát. Profesorka Pírková bohužel při ostřelování Brna přišla o život. To ona mě během totálního nasazení udržela na konzervatoři.
Většinou se mi to ozvalo
Vybavíte si konkrétní technické rady? Radila vám, jak dýchat, kam opírat hlas? Jak cvičit? LD: Tenkrát všichni tvrdili, že jsem alt. Jen paní Pírková, ta ne. Rozhodla, že mě povede jako soprán. Já jsem se ale nedokázala vyškrábat ani na a2. Vyrostla jsem na vokalízách Vaccaie a díky sborové praxi jsem uměla číst z listu. Jinak celý život zpívám, jak mi zobák narostl… nikdy jsem o tom moc nepřemýšlela. JŠK: Ale teto, mně jsi vyprávěla, jak jsi před prvním angažmá v Brně musela ty výšky vybudovat, hezky tón po tónu. LD: No jo… zkoušela jsem to a většinou se to ozvalo, no.
Toto je pouze ukázka, kompletní rozhovor najdete v HARMONII 6/2019 (koupit)
