V úterý 2. února zemřela ve věku 96 let legenda české opery, paní Libuše Domanínská. Při této příležitosti mimořádně zveřejňujeme celé znění rozhovoru, který jsme s ní připravili k 95. narozeninám. (Redakce)
Do pečovatelského domu na jižní Moravě mě za paní Domanínskou doprovodila žačka paní profesorky, sopranistka Jana Šrejma Kačírková, a bratr oslavenkyně pan Zdeněk Klobáska. Drobná bělovlasá paní nejistě vstala, omluvně se usmála a tiše pronesla, že rozhovor je vyloučený, protože si nic nepamatuje. Kdysi suverénně ovládala jeviště a jedinečným hlasem předkládala světovému publiku lidská dramata (především) Janáčkových oper. Heroina, hvězda, umělkyně. Střípky vzpomínek předkládám tak, jak zazněly, s občasným upřesněním Jany a Zdeňka.
Heleďte, já bych zpívala pořád
Vzpomínáte si, kdy jste začala zpívat? LD: Já jsem zpívala vždycky. Už moje maminka výborně zpívala a kantoři říkali, aby na konzervatoř šla ona, protože měla lepší hlas než já, zvučný, barevný. Zazpívala by všechno. I tatínek zpíval, samozřejmě. Tenkrát jsme neměli rádio, a tak se všude na Slovensku i v Maďarsku živě hrálo a tancovalo. Narodila jsem se v Brně v Králově Poli. Naše ulice už neexistuje, celá čtvrť je přestavěná. Tam se narodila i starší sestra Drahuška. Měla krásný alt, ale zpívat nechtěla. Neměla na to nervy. Když mě za války odváželi do Reichu, místo maminky a paní profesorky omdlela moje sestra. Tak strašně se o mě bála. Rodiče pocházeli z Domanína u Bzence. Tatínek bojoval v první světové válce a upadl do ruského zajetí. Zpíval, tancoval a hrál na housle i na frontě. Se smíchem nám vyprávěl, že nosil futrál na rameni místo pušky. O 40 let později jsem hostovala v Moskvě a dostala jsem do divadla nádherný dopis od kamaráda mého tatínka, se kterým se znal z první války. Celá ta léta si dopisovali. Tatínek ho naučil číst a psát a on se díky němu mohl po válce stát učitelem. Bez něj by byl zůstal negramotný. Vděk přerostl v přátelství. Psal mi, že na tatínka nemůže zapomenout. Pak jsme se přestěhovali do Košic, kde rodiče zpívali ve sboru a pilně chodili do Sokola. Já jsem tancovala už ve čtyřech letech, to se rozumělo samo sebou. Když mě chytil zpěv, cvičila jsem doma a můj bráška Zdeněk, o deset let mladší, se mnou zpíval všechna cvičení o oktávu výš… to mě strašně rozčilovalo. Víte, on je taky muzikant, ale naštěstí má normální zaměstnání. Co ty vlastně jseš? Inženýr… Vždycky miloval cimbál a sám se na něj naučil hrát. To já už jsem zpívala v Praze. Věčná škoda, že nešel k divadlu. ZK: Já to musím uvést na pravou míru. V Lišce Bystroušce zpívaly děti, já to viděl a chtěl jsem taky zpívat. Jenže švagr jasně řekl: jeden komediant v rodině bohatě stačí. Tak jsem šel studovat do Valtic na vinaře. Na vysoké jsme měli soubor Javorina. Tam jsem nastoupil jako tanečník, ale brzy jsem začal pošilhávat po cimbálu a už mě to nepustilo. Líba mezitím nastoupila do Janáčkova divadla v Brně. Dokonce jsem ji na cimbál doprovázel, hráli jsme spolu Janáčka.
„Ptali se: ‚Nemáš náhodou vysoké c?‘ Tak jsem řekla: ‚Počkej, já to zkusím…‘ A měla jsem. Tenkrát se s tím nedělaly velké cavyky.“
Jak vypadal váš hudební život za druhé války? ZK: Za okupace vybrali Němci ročník 1924, a ten byl plošně totálně nasazený na nucené práce v Říši. Říkalo se těm chudákům „darovaný ročník“. Líbu odvedli do Rakouska. To už chodila s Jarouškem a občas za ním utekla přes hranice. Jezdila i na hodiny k profesorce Pírkové do Brna a taky zpívat do rozhlasu. Jednou takhle jela na tajňačku, chytla ji pohraniční lítačka a zavřeli ji. Skončila v brněnské věznici. I tam zpívala, všude, i z okna na ulici. Zaslechl jsem historku, že po válce šel šéf věznice náhodou na představení do opery a divil se: „Tenhle hlas je mi strašně povědomý…“ LD: Tenkrát v Neunkirchenu jsme rukama vyráběli v továrně nejrůznější součástky, co byly potřeba, třeba kovové šroubky. Pracovalo tam i hodně Italů a ti po mě chtěli, abych zpívala k práci. A taky jo… zpívala jsem i během bombardování. To jsme si klekli a čekali, jestli nás bomba trefí nebo ne. Jestli to přežijeme. Pak mi děkovali: to tvůj zpěv nás zachránil. Tys zpívala tak tichounce a krásně, že bomba uhnula jinam. To je silná vzpomínka. Díky tomu, že během bombardování se výrobní provoz zastavil, mi dali propustku a mohla jsem se jet do Čech vdát. Profesorka Pírková bohužel při ostřelování Brna přišla o život. To ona mě během totálního nasazení udržela na konzervatoři.
Většinou se mi to ozvalo
Vybavíte si konkrétní technické rady? Radila vám, jak dýchat, kam opírat hlas? Jak cvičit? LD: Tenkrát všichni tvrdili, že jsem alt. Jen paní Pírková, ta ne. Rozhodla, že mě povede jako soprán. Já jsem se ale nedokázala vyškrábat ani na a2. Vyrostla jsem na vokalízách Vaccaie a díky sborové praxi jsem uměla číst z listu. Jinak celý život zpívám, jak mi zobák narostl… nikdy jsem o tom moc nepřemýšlela. JŠK: Ale teto, mně jsi vyprávěla, jak jsi před prvním angažmá v Brně musela ty výšky vybudovat, hezky tón po tónu. LD: No jo… zkoušela jsem to a většinou se to ozvalo, no.
Jaké to bylo, zpívat najednou sopránový obor? LD: Já jsem nejdřív chtěla dělat mezzo, ale pak potřebovali v divadle vysoký hlas… Ptali se: „Nemáš náhodou vysoké c?“ Tak jsem řekla: „Počkej, já to zkusím…“ A měla jsem. Tenkrát se s tím nedělaly velké cavyky.
Dokázala jste po té změně zpívat dál i v altové poloze? Nezmizela, jak se to někdy stává? JŠK: To tedy nezmizela. Miloslav Kabeláč prý řekl, že pokud do jeho Páté symfonie se sopránovým sólem neobsadí Domanínskou, tak to budou muset nazpívat tři zpěvačky. Rozsah byl přes 3 oktávy… LD: Já jsem to tam vždycky frkla a bylo. Dělali jsme s Ančerlem nahrávku téhle symfonie a potom museli pěvecké sólo upravit, protože to nikdo jiný nedokázal živě zazpívat. Paní Kabeláčová mi tenkrát řekla: „Že mu to Libuško nehodíš na hlavu…“
Během kariéry jste nastudovala kompletní český sopránový repertoár. LD: Ano, začala jsem u vysokých rolí a pak přecházela na nižší. Nejvíc ze všech jsem milovala Káťu a Jenůfu. A zpívala jsem je mnohokrát.
Je zvláštní, že jste s českým repertoárem začala v devatenácti letech, hned po absolutoriu na konzervatoři. Byla jste na něj technicky připravená? Dnes se k české literatuře dospívá později. Je považována za velmi náročnou. LD: Asi jak jsem šla z vysokého oboru níž, tak to nějak šlo. Vždycky, když potřebovali sólistku, která měla pevný, znělý tón, tak volali mě.
Co třeba Mozart? LD: Mozarta jsem samozřejmě zpívala, ale nikdy to nebyla moje parketa. Možná i proto, že se tehdy zpíval česky. To mi spíš vyhovoval Verdi, Puccini, Donizzetti.
Našla jste čas i na písňový a koncertní repertoár? LD: Moje láska byl Janáček. Jeho Lidovou poezii v písni jsem měla na klavíru místo slabikáře. Ale představte si, co se mi jednou stalo v La Scale. V den koncertu s Janáčkovou Glagolskou mší mi nebylo dobře, bolelo mě břicho, a ředitel opery mě poprosil, jestli bych mohla zopakovat závěr s vysokým céčkem. Náš dirigent řekl, že musím. Já to zvládla, a on mi nabídl koncert s tehdejšími operními hvězdami. Odmítla jsem, protože celebrity mě nikdy nezajímaly. Co jsme se tenkrát najezdili po Evropě a kolik jsme přezpívali nádherného repertoáru! Oč méně se nahrávalo, o to víc se živě koncertovalo a poslouchalo. Mám všelijaké legrační vzpomínky. Třeba jednou v Americe jsem se šla podíval do foyer a zabouchla jsem si dveře na jeviště. Musela jsem oběhnout celé divadlo… když jsem konečně zoufalá dorazila do zákulisí, dirigent už se všech dost nedůtklivě ptal: „Wo ist Frau Domaninska…“ Na to musí mít člověk nervy ze železa. Nebo jsem zpívala Jitku v Národním divadle, a ve stejném večeru jsem měla účinkovat v Rudolfínu. Nevzpomínám si už, co se hrálo. Manžel mi přinesl šaty a po výstupu mě rychle odvezl. Já to odzpívala a spěchala zpátky, abych stihla další scénu Jitky. Po představení se mě dirigent Krombholz zeptal: „Tak jste, Libuško, ten koncert musela odříct, že ano?“ A já na to: „To tedy nemusela!“ Uvědomte si, že nebyly mobilní telefony. Umíte si to představit? JŠK: Od dob konzervatoře zpívala teta každý týden jeden písňový cyklus v rozhlase živě do éteru. Tenkrát se ještě nenahrávalo… Musela rychle nastudovat neskutečné množství materiálu. To je dneska nemyslitelné. ZK: Byla jiná doba, jiné technologie.
Záskok za Marii Callas jsem odmítla
Vaše aktivní kariéra zahrnuje druhou půlku 20. století. Jak vzpomínáte na umělecký život za komunismu? Mohla jste být světová hvězda a vaše kariéra mohla vypadat úplně jinak… LD: Já měla i tehdy nabídky z celého světa. Jednou jsem měla nahradit Marii Callas ve vídeňském nastudování Normy, ale můj Jára už byl nemocný a já kvůli němu všechno odmítala. Mě nikdy nelákal svět velkých hvězd. Garderobiérky ve Vídni si dělaly legraci, jaký je mezi námi rozdíl. Callas byla dáma ověšená šperky, já s odřenýma ušima přejížděla komunistické hranice… Ale za nic na světě bych nezůstala venku, milovala jsem domov.
Nejvěrnější fanoušek a podporovatel byl váš manžel Jaroslav. Pouštěly ho úřady s vámi do zahraničí? LD: Vůbec ne! Pustili ho jenom jednou do Buenos Aires. Cestovat jsem musela sama. Jinak ale chodil na všechna představení a koncerty v Čechách. Kolegyně v divadle mi záviděly, že na mě pokaždé čekal. Nebyl muzikant, ale uměl mi důrazně říct, když se mu něco nelíbilo. Nejvíc mě kritizoval, když měl dojem, že někoho napodobuju. Znal všechny moje kolegy. Vedl si záznamy o představeních a sbíral recenze a fotky. Díky němu mám doma perfektně uspořádaný archív. ZK: Ono se to nechce věřit, ale za komunismu měli operní zpěváci prestižní postavení a krásné příležitosti. Řekl bych, že lepší než dnes. Lidi si jich vážili a rádi chodili do opery. LD: Já měla štěstí na role. Moje slavná Abigail ve Vídni běžela snad stokrát, publikum bylo nadšené. Za tu jsem se opravdu nemusela stydět. Ale nikdy by mě nenapadlo zůstat tam a odejít z Národního. Jen těch Janáčků, co jsem tady nazpívala… lidi plakali, i v Rusku. To byly nádherné, dojemné zážitky.
Hlavně se šetřte!
Zpěv jste i vyučovala. Bavilo vás to? Jak na to vzpomínáte? LD: Když mě tady Janičky dědeček prosil: „Paní profesorko, vemte si tu holku…“, netušila jsem, že z ní bude jednou taková zpěvačka. Měla hluboký hlas, jako já v mládí. Ale postupně vyletěla nahoru až na Královnu noci. Musela se naučit šetřit síly. V naší profesi je nejdůležitější vydržet. Hlavně šetřit síly. Teď zkouší v Brně Poulencův Lidský hlas. To jsem naštěstí nikdy zpívat nemusela… ZK: Já náhodou vydržím víc než vy obě dohromady. Já zpívám klidně 4 dny v kuse. Ne jako někdo, kdo je po dvou hodinách unavený. Když už nemůžu, tak si to dám níž, a je to. Nejdéle jsem zpíval 13 hodin. Co se dá dělat, no, když to musí být… LD: Tys měl být muzikant… ZK: Vždyť já jsem muzikant!
Přátelíte se i s rodinami svých žáků a jejich dětmi. To je neobvyklé… ZK: To jo, známe se skoro všichni. Já sám jsem je v Praze navštěvoval. Z jejich úspěchů jsme se radovali společně s Líbou.
Kdo byli vaši nejmilejší kolegové ze zlaté éry pražského Národního divadla? LD: Haken, Blachut, Žídek. Zdeněk Kroupa. Výborný buffo bas Rudolf Asmus, který neměl odcházet do Německa. To udělal chybu a mě to nepřestane mrzet. Řezníčková, Tauberová, Krásová, Milada Šubrtová, ta se zase nechtěla učit jazyky. Já jsem jí ve Vídni všechno dojednala, ale ona si na to netroufla. Drželi jsme v divadle úžasně pospolu a měli se rádi. ZK: A nakonec všichni skončili u nás v Domaníně, protože tam byl vždycky po ruce pohárek vína. A ne jeden…
