Jazykem srozumitelným všem, spojnicí mezi všemi jazyky a spojnicí mezi nebem a zemí je pro skladatelku Sylvii Bodorovou hudba. Říká, že dosáhne tam, kam žádné slovo nedosáhne, tak vznikl i název jejího nového písňového cyklu – Lingua angelorum. Ke vzniku ji inspirovala doba císaře Rudolfa II., v níž se alchymisté John Dee (1527––1609) a Edward Kelley (1555–1597) snažili pomocí umělého jazyka, nazývaného právě Lingua angelorum (Andělská řeč), domluvit s vyššími mocnostmi. Cyklus zkomponovala Sylvie Bodorová na objednávku světoznámého amerického barytonisty Thomase Hampsona, s oběma hlavními aktéry vám HARMONIE přináší dvojrozhovor. Lingua angelorum zazní ve světové premiéře 4. července na Mezinárodním operním festivalu Smetanova Litomyšl. Barytonistu Hampsona doprovodí Pražští symfonikové pod taktovkou Christophera Zimmermana.
Kdy vznikla myšlenka zkomponovat písňový cyklus? Thomas Hampson: Není tomu tak dávno. Sylvie Bodorová, její manžel Jiří Štilec a já jsme velmi blízkými přáteli. Poprvé jsme se setkali v roce 1998. Obzvláště nás pojí naše společné zapálení pro Gustava Mahlera. Před několika lety mne Jiří, který šéfuje českou společnost Gustava Mahlera, pozval k vystoupení na recitálu ke 150. výročí narození Mahlera v Kalištích 7. července 2010. Jedno z děl, které jsem chtěl původně přednést, byla věta ze Sylviiny skladby Terezín Ghetto Requiem. Poslala mi nahrávku a mě hned napadlo, že je to skutečně zajímavá hudba. Studoval jsem partituru a poznal i některá další její díla, včetně oratoria Juda Makabejský. Z různých praktických důvodů jsem nakonec Terezín Ghetto Requiem nezpíval, ale setkání se Sylviinou hudbou položilo základy naší pozdější spolupráce. V lednu 2011, kdy jsem v Praze účinkoval s Českou filharmonií, jsme se Sylvie, Jiří a já sešli na kávě a naše diskuse se točila kolem literatury a historie, našich dvou dalších vášní vedle hudby.
Sylvie Bodorová: Thomas Hampson při té příležitosti opakovaně otevřel myšlenku, že by byl rád, abych mu napsala cyklus orchestrálních písní. Procházeli jsme zimní Prahou a došli až na Pražský hrad. Uvědomili jsme si, že právě za rok (v lednu 2012) to bude 400 let, kdy tady Rudolf II. zemřel. A myšlenka byla na světě – napsat orchestrální cyklus inspirovaný rudolfínskou Prahou. Musím říct, že mne ta myšlenka nadchla! V tu chvíli jsem netušila, co všechno ten nápad obnáší. Řadu věcí jsem musela odložit, protože jsem chtěla, aby premiéra byla v roce výročí Rudolfova úmrtí. Podařil se najít termín i v nabitém Thomasově kalendáři a shodnout se termínově s festivalem v Litomyšli. Co všechno to obnáší, jsem si uvědomila až později, když jsem začala studovat obrovské množství materiálů. Jak hudebně vyjádřit toto rozporuplné období – to byl velký oříšek.
Proč a čím vás, pane Hampsone, fascinovala právě postava Rudolfa II.? TH: Rudolf II. patří k historickým postavám, které mne vždy přitahovaly. Poutaly mě multikulturní souvislosti a vlivy tehdejšího života v Praze. Vždy se mi líbila historická postava Rudolfa II., fascinovaly mě multikulturní vlivy na život v Praze v jeho době. Tak říkám Jiřímu: „Musí přece existovat texty z tohoto období, něco jako Carmina burana jen o několik století dříve…“ Jeho oči zajiskřily a povídá: „Víš, Thomasi, v roce 2012 je 400. výročí Rudolfa II. Mohli bychom se pokusit dát dohromady skladbu na texty z té doby.“ Dokonce předtím se Sylvie zmínila, že by pro mne ráda něco napsala. A tak se nějak zrodil plán napsat písňový cyklus. Zeptal jsem se Sylvie: „Můžeš to napsat rychle a skutečně najít takové texty?“ Sylvie odpověděla: „Ano, ale budeš to skutečně zpívat?“ „Ano, napiš to a já to zazpívám,“odpověděl jsem. A poté následovala další otázka: „Kde to zrealizujeme?“ Umíte si určitě představit, jak je můj diář komplikovaný a plný, a tak bylo štěstí, že Mezinárodní operní festival Smetanova Litomyšl s realizací projektu spontánně souhlasil. A začali jsme pracovat.
Mohla byste stručně představit části cyklu? Proč jste užila zaniklou osmanštinu? SB: Práce byla nesmírně zajímavá, ale také velmi náročná. Musela jsem vyhledat pomoc mnoha lingvistů a požádat je o vysvětlení – kde je přízvuk, akcent, dlouhé, krátké slabiky, musela jsem si naposlouchat i rytmus každého z jazyků. Bylo to docela dobrodružství. Každý jazyk je svět sám pro sebe a vyžaduje při zhudebnění úplně odlišný přístup. Zajímavé bylo setkání s osmanologem. Osmanština je předchůdce dnešního tureckého jazyka. Právě strach z Osmanské říše přivedl Rudolfa II. k přesídlení z Vídně do Prahy. Janičářský pochod vychází z poetického válečného textu o úloze bojovníka. V italštině je úvodní Il mio martir a milostné Amoroso, ve španělštině je to inspirace úžasným satirikem Franciscem de Quevedem, který působil na dvoře Filipa II., kde Rudolf II. vyrůstal, a je o moci peněz – jakási ironická oslava mamonu „Don Dinero“ – Pan Peníze. Je až neuvěřitelné jak je ten text dnes aktuální. Část nazvaná Anděl smrti naopak připomíná morovou ránu v pražském Židovském Městě. Zpěv ukolébavky mrtvému dítěti a rozloučení hebrejskou modlitbou. Sonet je pak textově postaven na 12. sonetu Williama Shakespeara, vrstevníka Rudolfa II. Latinu jsem použila v části Alchymystica. Poslední části, „Epilogue, O, Ewigkeit“ (Ó, věčnosti) je postavena na textu německého a českého protestantského chorálu z doby trochu pozdější zcela záměrně. Je výzvou, otevřenou otázkou a snahou najít útěchu, smysl a řád v našem životním snažení.
Jak náročné je pro pěvce zpívat v jedné skladbě v několika jazycích a jak jste se s nastudováním po lingvistické stránce vypořádal? TH: Zpívání v různých jazycích, myslím, že jsem teď na 12, je samozřejmě výzvou, ale takovou, která mě baví. Lingua Angelorum obsahuje češtinu, dokonce staročeštinu, španělštinu, italštinu, biblickou hebrejštinu, jidiš, osmanštinu, angličtinu, němčinu a samozřejmě latinu, téměř všechny jazyky, ve kterých jsem už předtím zpíval. Samozřejmě zpívat v jazyce je něco jiného, než v něm mluvit, ale jazyk se proto nestává méně autentickým. Je potřeba porozumět základní struktuře a tónu jazyka a spojit text, který se zpívá, s hlubším světem metafor v daném jazyce. Hudba toto přirozeně rozšiřuje a v tomto smyslu představuje každý jazyk svůj vlastní odlišný svět hudebního zvuku.
Období vlády Rudolfa II. je bohaté na historické události a zajímavé neobjasněné souvislosti… SB: Je to doba opředená mnoha mýty, otázkami, studiemi – jak to vše vyjádřit hudbou? Rozhodla jsem se, že cyklus pojmu jako jednotlivé fresky, obrazy z rudolfínské doby, tak, abych dnešnímu posluchači tuto dobu přiblížila a zároveň naznačila spojnici mezi dneškem a minulostí. Až na výjimky (několik dobových citací) je můj cyklus hudbou dneška, texty jsou však vesměs dobové. Ke svému úžasu jsem zjistila, že naše přítomnost má s dobou Rudolfa II. daleko více společného, než bych očekávala. Ta doba řešila stejné problémy, jaké řešíme i my dnes…
Čím je pro vás zajímavá práce Sylvie Bodorové a jak se odvíjela vaše spolupráce na cyklu? TH: Sylvie je jednoduše výjimečně tvůrčí skladatelka, skutečně obdivuji její fantazii a energii, se kterou píše. Okamžitě se mi líbil její zájem o skutečnou spolupráci. Dlouze jsme probírali naše představy, na jejichž základě odvedli Sylvie a Jiří skvělou práci při důkladném výběru básní. V prosinci mi přivezla do Vídně ukázat své první návrhy. Později jsem dostal další a postupně z naší společné myšlenky o písňovém cyklu vzniklo osm písní s orchestrem v devíti jazycích. Nikdo jiný by takto jednoduše nedokázal projekt uskutečnit. Sylvie tuto myšlenku zrealizovala, protože jsme chtěli tvořit hudbu a zkoumat texty z období Rudolfa II. Je to výjimečná schopnost a spolupráce takovýmto způsobem je skutečně neobvyklá.
Můžete prozradit, zda byl Thomas Hampson jako zadavatel cyklu náročný? SB: Snažila jsem se dát mu co největší prostor a psát mu skladbu takříkajíc na tělo. Několikrát jsme se setkali ve Vídni a když jsem mu 23. prosince loňského roku dala do ruky pět hotových částí cyklu – jeho reakce mne naprosto uchvátila. Nesetkala jsem se ještě s pěvcem, který by byl schopen úplně z listu zpívat to, co mu člověk dá, prostě noty, které nikdy neviděl. Obdivuji na něm citovost, vřelost jeho projevu, teď jenom s napětím čekám, jak to bude celé probíhat. Aby prostě všechno klaplo. Psát pro Thomase Hampsona je pro mne z říše snů…
V uplynulých letech jste v České republice vystoupil několikrát, co vás na naší zemi přitahuje? TH: Ano, v uplynulých 15 až 20 letech jsem v České republice vystupoval sedmkrát nebo osmkrát. Na několika recitálech, na turné s dirigenty, jako je Christoph von Dohnányi a Michael Tilson Thomas a při znovuotevření Mahlerova rodného domu v Kalištích – na základě mé spolupráce s českou Společností Gustava Mahlera a Jiřím Štilcem. A také jsem vystoupil v Donu Giovannim na Pražském jaru v roce 1988. – představení, o kterém se ještě stále mluví. Co mne fascinuje na České republice? Myslím česká duše… Když jsem zde byl poprvé v roce 1985 nebo 1986, země byla ještě součástí Československa. Účastnil jsem se natáčení filmu Vesnice Romea a Julie od Fredericka Deliuse. Natáčeli jsme v bývalém východním Německu a v Praze, kde jsme také bydleli. Vaše země byla tehdy ještě jasně pod komunistickou vládou a nebyla ještě otevřena Západu. Ale byl zde přesto cítit český duch, o němž jsem byl vždy přesvědčený, že nemůže být v zajetí režimu.
Čím vás nejvíce Thomas Hampson při společné práci zaujal? SB: Dívá se na partituru až takovým dirigentským, skladatelským pohledem. Nemám pocit, že by měl výtky technického charakteru. Jsou to spíše drobnosti – prodloužit tón a tak. Nejvíc mne zaujal tím, že byl schopen vidět celou partituru, většina pěvců a interpretů se totiž tak soustředí na svůj part, že se nedokáží povznést nad celek. On je natolik svrchovaný kumštýř, že je schopen pohledu z výšky a až pak v detailu. A je také nesmírně vzdělaný, reaguje v historickém kontextu na každý podnět.
Vrátíme se krátce k osobnosti Rudolfa II. Je pravda, že vás, pane Hampsone, jeho panování zajímá i z hlediska vašich rodinných vazeb? TH: Věřím, že existuje daleká rodinná vazba, ano. Přímý předek z rodiny mé manželky, Sigismund von Herberstein, který žil v Rakousku a často cestoval do Ruska, byl současníkem na dvoře císaře Rudolfa II. Nejsem historik, ale historie a kultura mne hluboce zajímají, jak je lidé během staletí utvářeli a ovlivňovali. Samozřejmě jsem sám studoval, abych poznal, o čem toto období bylo a jak se v té době muselo žít. Jistě existují období, která jsou zajímavější v souvislosti s vývojem moderních dějin, než období kolem reformace a následné třicetileté války.
Paní Bodorová, pro baryton jste již komponovala, zdá se, že vám tento hlas něčím imponuje… SB: Mám ráda mužské hlasy a baryton obzvlášť. Spolupracuji celá léta s Ivanem Kusnjerem. Zpíval jak moji skladbu Terezín Ghetto Requiem, tak i hlavní role v mých oratoriích Juda Makabejský a Mojžíš. Hodně jsem se od něho naučila. Každý hlas má svá specifika. Každý hlas je nenapodobitelný originál a to je právě fascinující. Napsat skladbu pěvci na tělo je vždy výzvou. Napsat to tak, aby vynikla krása jeho hlasu…
Plánujete, pane Hampsone, jako zadavatel premiéry uvést skladbu ještě jinde než v Litomyšli? TH: T o je správná otázka. Rozhodně nevidím představení v Litomyšli jako jednorázovou záležitost a i když zatím ještě nejsou konkrétní plány pro budoucí provedení, určitě mám zájem znovu s tímto programem vystoupit. Lingua angelorum – jazyk andělů – představuje jistě mnoho aspektů lidské přirozenosti, které by fascinovaly publikum po celém světě. Už samotný titul je nesmírně lákavý. Takže přestože ekonomické aspekty nejsou vždy v souladu s ambiciózními novými díly, zvláště takových rozměrů, jsem velmi optimistický, že vysoká kvalita tohoto orchestrálního cyklu bude mluvit sama za sebe a budou následovat další provedení. Rozhodně hodlám toto dílo ukázat několika dirigentům.
