Velcí houslisté se prozradí už v raném věku, napsal Alfred Brendel v recenzi na první desku Elisabeth Batiashvili (1979). Setkat se s jednou z nejuznávanějších umělkyň své generace bude mít pražské publikum už za měsíc: v rámci festivalu Pražské jaro tu Lisa Batiashvili zahraje 16. května Sibeliův koncert za doprovodu Finského rozhlasového orchestru pod taktovkou Sakariho Oramy.
Lisa pochází z hudební rodiny: její matka je klavíristka, otec houslista. On byl také jejím prvním učitelem. Už ve čtyřech letech se pevně rozhodla hrát na housle. Gruzínské Tbilisi bylo v osmdesátých letech, kdy tam Lisa vyrůstala, multikulturním městem bohatým na hudební život, v němž hrála podstatnou roli řada výborných hudebníků – odchovanců moskevské konzervatoře. Před válečným konfliktem utekla rodina do Hamburku. To bylo Lise dvanáct, ani ona, ani její rodiče neuměli slovo německy. Dívka se však brzy adaptovala a našla i skvělé pedagogy, kteří rozpoznali její obrovské nadání. Uběhly tři roky a přišlo další stěhování, tentokrát do Mnichova. Tady se Lisy ujala pedagožka Ana Čumačenková. Ta si byla vědoma, jak důležité je pracovat s vědomím konkrétního cíle, a přihlásila Lisu na Sibeliovu soutěž v Helsinkách. Nečekaným druhým místem (šestnáctiletá Lisa byla nejmladší účastnicí prestižního klání) na sebe obrátila zaslouženou pozornost publika i pořadatelů. „Tehdy to celé začalo,“ říká Lisa a vzpomíná na dobu, kdy se na náročnou soutěž připravovala. „Poznala jsem, že se s určitostí stanu houslistkou.“
Dalšími mezníky v její kariéře bylo triumfální vystoupení na Proms, skvělé debutové CD (to, co tak uchvátilo Alfreda Brendela) a v neposlední řadě Bernsteinova cena na Šlesvicko-holštýnském hudebním festivalu. Za sebou má koncerty s Newyorskými a Berlínskými filharmoniky, Bostonským a Filadelfským orchestrem, tělesy v Cincinnati a Washingtonu, debut na Salcburském festivalu se Sanfranciskými symfoniky a opakovaná hostování u orchestrů Concertgebouw, Los Angeles Philharmonic, Chicago Symphony, NHK Symphony a Orchestre de Paris. Stejnou měrou se věnuje komorní hře a v poslední době i soudobým dílům: nastudovala a v premiéře provedla houslový koncert Magnuse Lindberga na festivalu Mostly Mozart v New Yorku.
Leč z Lisy se nestala oběť nahrávacího průmyslu, která svůj talent a příjemný vzhled rychle zpeněží a chrlí nová alba, dokud je čas. Pod uvážlivým vedením Any Čumačenkové (dodnes spolu konzultují) vyzrála Lisa Batiashvili v umělkyni, jejíž hudební výraz by slušel lidem mnohem starším. Před třemi lety navlékla snubní prstýnek a v roce 2004 se jí narodila dcera. S manželem, francouzským hobojistou Francoisem Leleuxem, a dcerkou žije v Mnichově. Na svou vlast ale nezapomněla: stačí nalistovat její webové stránky a podívat se na odkaz My country.
Pamatujete si ještě na své první setkání s hudbou?
Těžko, musela jsem být ještě mimino. Oba rodiče jsou hudebníci a já je poslouchala už v kolébce.
Ruská houslová nebo klavírní škola je legendární. Považujete se za pokračovatelku této dlouhé tradice?
Nějaké pojítko tam určitě bude. Zejména jako malá jsem potkávala spoustu ruských hudebníků a učitelů. I můj otec, který mě učil jako první, se školil v Rusku. Ale potom, co jsme v roce 1991 odešli do Německa, jsem byla vystavená „západnímu“ stylu. Taky jsem brzy navštívila USA a tam poznala muzikanty ze všech možných koutů světa. Dnes už vlastně neexistuje „ruský“ nebo „asijský“ nebo „americký“ způsob hraní. Lidé cestují a snaží se načerpat to nejlepší z mnoha odlišných kultur. Důležité při tom je, najít si svůj osobitý styl.
Šíleně smělá a odvážná brilance Lisy Batiashvili, její snově intonované dvojhmaty, bláznivý temperament berou dech. Tato zvenčí něžně ostruněná ďábelská žena řádila s božským tónem svých stradivárek na ledu, jenž se nebezpečně prohýbal.
Peter Krause, Die Welt
Muselo to být těžké, odejít do cizí země, aniž byste vy nebo rodiče hovořili německy. Našli rodiče odpovídající uplatnění?
Podařilo se jim to, ale táta se přesto všechno rozhodl vrátit se zpátky do Gruzie a dělit se o zkušenosti s tamějšími mladými hudebníky. Myslím, že rodiče prošli touto dost drastickou životní etapou hlavně kvůli mně. Mělo to své dobré, ale taky hodně těžké stránky. Já se snažím nalézt optimální způsob, jak žít v Německu a navštěvovat Gruzii.
A jak jste se cítila tenkrát vy?
Nejdřív trochu ztracená. Ale měla jsem štěstí a našla brzy úžasné lidi, kteří mě podporovali. Díky nim jsem touto etapou prošla posilněná.
Německo se stalo vaším domovem, máte tu rodinu a zázemí. Cítíte se v Mnichově doma? Umíte si představit žít někde jinde?
To umím! Hlavně ve Francii, protože odtud pochází můj muž. Moje dcera je tedy napůl Francouzka, a tak jsme všichni v Německu cizinci. Ale Německo je skvělá země, pro hudebníky ta nejlepší. Jsme tady šťastní.
Co vám vaše rodná země dala po hudební stránce? Uvádíte gruzínské autory?
Přiznám se, že kromě Kancheliho žádného neznám… Ano, právě jsem uvedla Kancheliho skladbu pro housle, magnetofonový pás a orchestr. Také píše dvojkoncert pro hoboj a housle, který budeme s manželem premiérovat v roce 2008. Jsou naplánována uvedení s BBC Symphony, Dánským rozhlasovým a Gothenburským orchestrem.
Spontánní a temperamentní Lisa Batiashvili je zvláštní. Má talent, jaký se zrodí jednou za sto let. Svou vášnivou a intenzivní interpretací sonát Mozarta, Brahmse a Prokofjeva způsobila publiku husí kůži. Je to velká hudební osobnost.
Wenneke Savenije, NRC 
Mluvíte s dcerkou rodnou řečí?
Mluvím, Anna-Victoria už hovoří plynule gruzínsky. A s manželem mluvíme francouzsky.
Už se v ní probudil hudební talent?
Ve věku dvou let a sedmi měsíců mi připadá neuvěřitelně šikovná. Má úžasnou paměť a dokáže pouhým poslechem z rádia rozlišit flétnu od hoboje, housle od violy. Takže když slyší v symfonii tři hobojové tóny, hned volá „to je tatínek!“. Ale nejsem si jistá, zda ji povedeme k profesionální hudební dráze. Přijde mi to nudné, když rodiče-hudebníci nutí své děti do stejného povolání, ať už talent mají, nebo ne. Existuje spousta jiných zajímavých profesí.
Mimochodem, jaké výhody a nevýhody vyplývají z toho, když si člověk vezme partnera stejného zaměření?
Já v tom vidím jen výhody. Můžu se o všechno podělit a mluvit o tom, co děláme, s jistotou, že ten druhý mi rozumí.
V Praze zahrajete houslový koncert Jeana Sibelia. Ke skandinávské hudbě máte asi blízko. Má tato skladba ve vašem repertoáru zvláštní postavení?
Určitě, Sibelius má jednoznačně zvláštní pozici. Váže se na něj tolik mých vzpomínek. S Finskem a Finy je to stejné. Hrála jsem tam už jako teenager a tamější hudební osobnosti mě velmi inspirovaly.
Zato jsem si v přehledu vašich koncertů nevšimla Dvořáka.
Dvořáka miluju! Hrála jsem ho mnohokrát s mnoha orchestry.
Věřím, že jedním z největších výkonů naší doby byl Beethovenův koncert v podání Lisy Batiashvili. Projevila ohromující smysl pro hudební prostor, strukturu, svobodu výrazu. Samozřejmě že její lyrismus bral dech – takto hraje vždycky. Ale její smysl pro načasování, schopnost dát hudbě prostor k dýchání, k expanzi, k letu, a především dát jí její čas, to vše naznačuje vyzrálost daleko předbíhající její věk.
Michael Tumelty, Glasgow Herald
Od vaší první nahrávky u EMI uplynula již dost dlouhá doba. Vím, že jste měla trochu jiné starosti, ale přesto – chystáte nové CD?
Něco se chystá, už teď na jaře, ale vydržte. Ještě jsem nepodepsala smlouvu.
Nastudovat soudobou skladbu je mnohem těžší než klasický kus. Jak dlouho vám trvalo naučit se třeba Lindbergův koncert?
To byla zajímavá procedura a zvláštní zkušenost. Měla jsem totiž na nastudování jen čtyři týdny. To je nevýhoda nových skladeb: autor je zpravidla dodá na poslední chvíli.
A už jsou na světě další nová díla napsaná vám na tělo?
Vloni jsme s manželem uvedli dvojkoncert Nicholase Bacriho a letos by měla přijít zmíněná skladba Gyiy Kancheliho.
Na začátku bych rád předeslal, že Elisabeth Batiashvili neznám osobně, nikdy jsem neviděl ani její foto, když jsem vloni v rádiu uslyšel její debut u londýnských filharmoniků. Nějaká mně neznámá jednadvacetiletá slečna triumfovala s Beethovenovým houslovým koncertem. Každý tón zpíval a mluvil; fantazie a kázeň, vřelost a rozmysl, síla i pružnost se tu navzájem vyvažovaly. Znovu se potvrdilo, že velcí houslisté se prozradí záhy, na rozdíl od pianistů, jejichž hudební názor, odpovídající komplexnosti jejich úkolu, se vyjeví až později – o dirigentech ani nemluvě, ti často sklízejí až ve stáří.
Teď mám před sebou první nahrávku houslistky původem z Gruzie, vydanou EMI. Ta jen potvrzuje dojem, jaký na mě udělala před rokem. (…)
I v našich oblíbených nahrávkách, které nám stojí v regále k dispozici, jsou zpravidla nějaké pochybnosti, s nimiž jsme se museli smířit. A také takzvaná „hezká místa“, která se vynořují jako fata morgana z pouště toho sotva vnímaného zbytku skladby. Místa, jimiž se milovník hudby nechává okouzlovat – a bolí ho, když kouzlo uplyne! U Elisabeth Batiashvili a její vynikající klavírní partnerky Milany Chernyavské jde o něco
jiného. Nejsou tu izolované detaily, ale šťastný celek, který ani po opakovaném poslechu neztrácí ani gram své dokonalosti. (…)
Interpretace stojí oběma nohama na zemi, a přitom létá, kam chce. Každá fráze je přesně formulovaná jako reliéf, rytmus je brán vážně do poslední noty.
Alfred Brendel, Neue Zürcher Zeitung
