Mezinárodní hudební festival Pražský podzim přivítá na svém letošním osmnáctém ročníku jednu z významných soudobých dirigentských osobností Lothara Zagroska. Bezmála čtyřicetiletá, plodná kariéra tohoto umělce zavedla do předních operních domů i k renomovaným orchestrům a zatím posledním jeho působištěm je Konzerthausorchestr Berlin, se kterým se představí i v Praze. V rámci dvou festivalových vystoupení nabídne Lothar Zagrosek pražskému publiku svou interpretaci děl Antonína Dvořáka, Bohuslava Martinů a Ludwiga van Beethovena. Představme si tedy při této příležitosti blíže jednoho z pokračovatelů německé dirigentské školy.
Tento rok má Pražský podzim tu čest přivítat vás v Praze s orchestrem berlínského Konzerthausu a dvěma projekty – beethovenovským a českým. Jaký je váš vztah k české hudbě a Praze vůbec? Prahu vnímám především jako místo světové premiéry Dona Giovanniho a jedno z nejdůležitějších měst, kde tvořil Wolfgang Amadeus Mozart. Přirozeně je však pro mě důležitá a drahocenná i hudba Antonína Dvořáka, Bedřicha Smetany či Bohuslava Martinů.
Jak vzpomínáte na své hudební začátky, co nebo kdo vás přivedl k hudbě? Pocházím z hudebnické rodiny a silný vliv na mě měl též proslavený chlapecký sbor „Katedrální vrabčáci“ z Řezna (Regensburger Domspatzen, pozn. red.) , jenž má tradici sahající až k roku 975. Tento sbor jsem navštěvoval jako malý chlapec a získal jsem zde své první hudební vzdělání pod Theobaldem Schremsem.
Jedním z vašich pedagogů byl i Herbert von Karajan. Jak na vás zapůsobil a v čem nejvíce ovlivnil? Herbert von Karajan mi především vtiskl, jak nesmírně důležité je rozvíjet u orchestru schopnost maximální koncentrace. Mimoto používal Karajan excelentní techniku zkoušek, se kterou nás také seznámil.
Měl jste někdy nějaké dirigentské vzory? Ano, mnoho, kromě Herberta von Karajana to byl nejprve Arturo Toscanini a posléze během studií George Szell nebo Wilhelm Furtwängler.
V průběhu vaší kariéry jste dirigoval řadu významných symfonických orchestrů. Na který vzpomínáte nejraději? Rád bych zde zmínil dva symfonické orchestry. Prvním z nich je London Sinfonietta, spolupráce s níž mě výrazně ovlivnila, a druhým orchestrem jsou pak Vídeňští filharmonikové, s nimiž jsem provedl Mozartovu operu Così fan tutte v Salcburku, a to byl pro mě skutečně nezapomenutelný zážitek.
Vedle toho jste dirigoval i v předních operních domech. Co pro vás znamená opera ve srovnání se symfonickou prací, dáváte něčemu přednost? Obojí je pro mě stejně důležité – myslím, že v opeře nezbytné flexibilita a spontánnost doplňují cílenou přesnost možnou v symfonickém oboru. Oba aspekty mé práce se tedy vzájemně pozitivně ovlivňují a obohacují mě.
Jste častým hostem na významných hudebních festivalech, jak hodnotíte úroveň hudebních festivalů klasické hudby v Evropě a v čem spatřujete jejich význam a přínos? Festivaly mají smysl tehdy, pokud osvětlují nějaký zvláštní, jedinečný exemplární aspekt. Každý festival by měl mít svou hlavní myšlenku, své jednoznačné stěžejní poslání. Festival bez hlavní ideje je pak nutné vymezit pouze kvalitou představení. Bohužel však ani to není dnes vždy zajištěno.
Od sezony 2006/2007 jste převzal umělecké vedení Konzerthausorchestru Berlin. V čem spatřujete specifikum tohoto tělesa, má například tradiční nezaměnitelný zvuk ve srovnání s ostatními orchestry? Přestože Orchestr Konzerthausu je poměrně mladým tělesem, věkový průměr zde činí něco okolo 35 let, je zde možné vycítit zvukovou tradici velkých německých symfonických orchestrů. Jeho zvuk je velmi homogenní a orchestr rovněž ovládá i moderní hráčské techniky. Těleso si tedy uchovává jak významnou zvukovou tradici, tak oproti ostatním tělesům nabízí i flexibilitu a přizpůsobivost novým věcem. Pod vedením Elijahu Inbala získalo těleso sametový, romantický zvuk. Pro mě je toto skvělou a stylisticky nezbytnou základnou pro další rozvoj rétorické ostrosti a artikulace.
Jaké jsou vaše vize a cíle, čeho byste chtěl s tímto orchestrem dosáhnout? Rád bych, aby se tento orchestr dostal do stavu, kdy obsáhne celé spektrum západní orchestrální hudby a bude schopen je také optimálně provádět. Nebudeme se tedy omezovat jen na posledních 200 let hudební historie, jako tomu bylo za šéfování Elijahu Inbala a jak činí mnohé jiné orchestry. Romantické a pozdněromatické skladby zůstanou i nadále jádrem repertoáru, ale rád bych jej rozšířil na období od Monteverdiho až po současnou modernu.
Provádíte s orchestrem také náročná díla soudobých autorů. Jak na ně publikum reaguje? Víte, já se nedomnívám, že by publikum soudobou hudbu úplně zatracovalo a odmítalo ji. Lidé jsou zvědaví a chtějí na koncertech slyšet také něco nového, dosud neznámého a rozšířit si své obzory. Mým cílem je skrze soudobou hudbu přinést nový pohled na skutečnost, pohled na to, co pro nás dnes hudba znamená. To je úkolem umění – změnit a zpřesnit naše vnímání reality a náš pohled na sebe sama.
Co je podle vás klíčem k úspěchu při práci s orchestrem? Jednoznačně motivace hudebníků!
Které období hudebních dějin či skladatele máte nejraději? Pro mě je nejdůležitějším skladatelem Wolfgang Amadeus Mozart, což má ryze osobní důvod. Vyrůstal jsem nedaleko Salcburku, a tak jsem byl s Mozartem spojen od dětství. Moje první dětská knížka, Der Donnerblitzbub, byla o Mozartovi, první film, na který si vzpomínám, byl jakýsi mozartovský „slaďák“ a prvním mým hudebním probuzením bylo vystoupení na Salcburských hudebních slavnostech, kde jsem pod Soltim zpíval jednoho ze třech chlapců v Kouzelné flétně. Od té doby patří zkrátka Mozart do mého života. Jako dospělý hudebník jsem se intenzivně zabýval jeho hudbou, myšlenkami a politickými idejemi. Když si člověk Mozartovy hudby detailně všímá a pronikne za všeobecná klišé, pochopí, že Mozartovi nešlo ani tak o krásu hudby, jako o postižení pravdy. To, že se k pravdě ještě připojuje krása, činí Mozartovu hudbu naprosto jedinečnou.
Jaké jsou vaše umělecké sny? Existuje ještě nějaká skladba či opera, kterou jste dosud neměl příležitost dirigovat, či snad byste rád spolupracoval s nějakým orchestrem nebo sólistou? Za čtyřicet let mé dirigentské práce jsem již měl velmi mnoho krásných příležitostí provést své zamilované kusy, spolupracovat s oblíbenými orchestry i sólisty. Nepřál bych si nic jiného, než aby to tak zůstalo.
Pociťujete i v Berlíně, že milovníci klasické hudby pomalu stárnou a stále menší a menší podíl společnosti má o tento druh hudby zájem? Jak vidíte budoucnost klasické hudby? Pevně věřím v budoucnost klasické hudby a to, že milovníci klasické hudby stárnou, je důsledek celkového demografického rozvoje. Stárnutí populace je obecným problémem, v oblasti klasické hudby je však toto nebezpečí skutečně větší. Společnost se za poslední století výrazně proměnila. Vidím jako náš úkol tento přerod zanalyzovat a patřičně jej reflektovat. Musíme se společnosti více otevřít, nejde jen o uchování tradice, ale také o výklad v kontextu současných společenských a kulturních proudů.
Narodil jste se v Německu, avšak vaše jméno zní poněkud slovansky… Ano, máte pravdu. Moji předkové pocházeli ze Slovinska.
Co pro vás hudba znamená? Necítíte se někdy hudbou až unaven nebo je hudba pro vás oním chlebem, který se nikdy nepřejí? Hudba je pro mě vším a únavu z hudby či situaci, kdybych byl hudbou přesycen, si prostě ani neumím představit.
Lothar Zagrosek
13. 11. 1942 narozen v německém Ottingenu • 1962 – 1967 mistrovské kursy u Hanse Swarowského, Istvána Kertésze, Bruna Maderny a Herberta von Karajana • 1967 – 1982 první angažmá v operách v Salcburku, Kielu a Darmstadtu, hudební ředitel v Solingenu a Krefeld-Mönchengladbachu • 1982 – 1986 šéfdirigent Rozhlasového symfonického orchestru ve Vídni • 1986 – 1988 hudební ředitel Velké opery v Paříži a šéfdirigent Symfonického orchestru BBC v Londýně • 1990 – 1992 hudební ředitel Lipské opery • 1995 hlavní hostující dirigent u Mladé německé filharmonie • 1997 – 2006 hudební ředitel Württemberské státní opery ve Stuttgartu • 1997 časopisem Opernwelt zvolen Dirigentem roku • 2006 šéfdirigent Konzerthausorchester Berlin.
V průběhu své kariéry hostoval ve Vídeňské státní opeře, Německé opeře v Berlíně, v bruselském divadle La Monnaie, v Královské opeře v Covent Garden nebo na Glyndenbournském festivalu a stanul mimo jiné v čele Berlínských, Vídeňských a Mnichovských filharmoniků, orchestru lipského Gewandhausu, orchestru Akademie Sv. Cecílie, Národního orchestru Francie a Londýnské filharmonie. Pravidelně vystupuje též na předních hudebních festivalech ve Vídni, Salcburku, Berlíně, Londýně a na festivalech soudobé hudby v Donaueschingenu, Bruselu či Paříži. Bohatá je také jeho nahrávací činnost pro labely Decca, Naxos, CPO, EuroArts nebo Arthaus Musik, v níž se soustředí především na díla 20. století. Lothar Zagrosek hraje rovněž na klavír, housle a hoboj. V současné době žije v Berlíně, je ženatý a má tři děti.
