„Hlas Ameriky“ a kancléř prezidenta Václava Havla, především o těchto dvou rolích Ivana Medka (13. 7. 1925 – 6. 1. 2010) se v nekrolozích psalo. Je ale typické, že vážná hudba, kterou celý život miloval, byla v našich denících zmíněna jen okrajově. Během zádušní mše tuto skutečnost připomněl biskup Václav Malý, když o Ivanu Medkovi mluvil jako o člověku milujícím krásu. Mluvil ke zcela zaplněné bazilice sv. Markéty na Břevnově a v publiku seděli někteří zajímaví politikové (většinou bývalí), ale také dva naši významní dirigenti. Ačkoliv by se to někomu mohlo zdát v rozporu s Medkovou charakteristickou věcností, přímočarostí a střízlivostí, vztah k umění a zejména k hudbě je jeden z klíčů k jeho osobnosti. Stejně jako to, že etické postoje a umění pro něj byly naprosto neoddělitelné věci.
V jediném vzpomínkovém článku nelze všechno obsáhnout, nicméně v HARMONII jsme měli možnost Ivana Medka jako hudebního publicistu opakovaně připomínat. Lze se o tom přesvědčit i z posledního rozhovoru natočeném v srpnu 2009 a uveřejněném v Harmonii o měsíc později. Jeho výroky se strefovaly do černého a měly zvláštně osvobozující účinek. Lze vzpomenout také velké talichovské vzpomínání Ivana Medka v HARMONII z července 2003. Talich tu vyvstává jako živoucí postava zasazená do širokých souvislostí. Podobně to bylo při vzpomínání na Karla Ančerla: jejich vztah neobyčejným a krásným způsobem zachycuje vzájemná korespondence, která vycházela na stranách HARMONIE v průběhu celého roku 2008 pod názvem „Neodpovíte-li, pochopím.“
Ať už Ivan Medek hovořil o Českém komorním orchestru, o Hudební mládeži, o České filharmonii v letech padesátých, šedesátých i devadesátých, svoji roli a sebe zmiňoval spíš jen tak mimochodem. Neměl potřebu nijak zdůrazňovat svůj podíl, i když byl nezřídka rozhodující! – V nejtěžších chvílích zachránil Václava Talicha: V době, kdy na velkém dirigentovi leželo poválečné obvinění z kolaborace s nacisty, přišla za ním skupina mladých lidí vedených Ivanem Medkem a založila pro něj v roce 1946 Český komorní orchestr. Tento projev důvěry byl pro Talicha životně důležitý. Audienci u Zdeňka Nejedlého, kterou musel kvůli tomu podniknout, líčil Medek později jako kuriózní příhodu – nikdo z vlivných příslušníků hudební obce však neměl k tomuto jednoduchému občanskému činu tolik odvahy jako tento mladík. A tak bychom mohli pokračovat. V roce 1948 dostal Český komorní orchestr od Nejedlého ultimatum: buď práce s Talichem, ale bez státní subvence, anebo bez Talicha s ministerskými penězi. U souboru, který měl po dvou letech skvělou úroveň a plány na několik sezón, bychom možná pochopili, zvláště v dnešní otrlé době, kdyby se rozhodl pro práci bez Talicha anebo pro nějaké taktizování. Nic z toho se nestalo. „Český komorní orchestr vycházel z principů, které zjednodušeně řečeno charakterizují dobrou společnost: demokracie, tolerance, gentlemanství, slušnost,“ říkal Ivan Medek. Orchestr, na jehož duchu a etické úrovni měl Ivan Medek lví podíl, raději ukončil svoji činnost, než aby Talicha zradil.
Podobně tehdy zanikla i čerstvě založená Hudební mládež. Kdyby byla pojata jen jako kroužek hudebních nadšenců, poúnorový režim by ji možná přijal, ale podle Medka: „Hudební mládež by neměla vychovávat lidi jenom k tomu, aby se jim poslouchalo líp nebo aby se jim líbila sem tam nějaká moderní muzika, ale k celkovému životnímu postoji. K názoru na svět, nejenom na umění.“
Málo se ví – i v hudebních kruzích – že Ivan Medek dával během 60. let klíčové podněty dramaturgii České filharmonie. Musel odtud odejít v roce 1970, když do programu – na výroční den sebeupálení Jana Palacha – zařadil Honeggerovu Johanku z Arku. Nikomu si nestěžoval, naopak se snažil v kanadské emigraci povzbuzovat Karla Ančerla obsáhlými dopisy.
V podobném duchu bychom mohli pokračovat v líčení Medkovy činnosti v Československém rozhlase a televizi (v letech 60. natočil desítky pořadů o hudbě, zejména debat s hudebníky) nebo po roce 1970 v Supraphonu. Měl mimořádné dispozice a touhu pracovat na hudebním poli. V tomto ohledu rozhodně nebyl jen „hudební organizátor“ nebo manažer, jak se dnes říká, ale člověk s velkými vizemi, mimořádnou praktičností, pevnými hodnotami, a otevřeností všemu novému. K tomu člověk ochotný sloužit dobré věci a ne sobě. Když mu po roce 1968 postupně zakázali spolupráci s rozhlasem i televizí, zůstala Medkovi jenom možnost uvádět mimopražské koncerty například Ivanu Moravcovi nebo Janu Panenkovi. Na jeho úvodní slova se vzpomíná dodnes. Po podpisu Charty dostal vyhazov i ze Supraphonu a nedobrovolnou, ovšem skvělou příležitost poznat hudební život ve Vídni.
S Českou filharmonií se názorově rozešel i v porevoluční době, když velice přesně věděl, že Gerd Albrecht není ta správná šéfdirigentská volba. V tomto duchu bychom mohli dlouho pokračovat, vzpomínat na jeho trefné komentáře, příležitostné glosy i hudební lásky.
Miloval Mozarta, a nejvíc Figarovu svatbu. A v jeho přímočarém myšlení, smyslu pro stručnost a rychlou pointu jako by něco mozartovského bylo. Jako posluchač měl vyhraněné názory, ale vždycky tvrdil, že „všechno poctivé má právo na život“, dovedl ocenit autentickou interpretaci i „velké staré romantiky“ a zároveň správně upozorňoval, že v repertoáru České filharmonie je Mozarta málo a že ho u nás většinou neumíme hrát.
Mnozí máme pocit, že lidé jako Ivan Medek, i na hudebním poli velmi silně chybí. Zároveň je otázka, zda bychom ho se vší jeho náročností, nekompromisností a „zkažeností světovou úrovní“, jak sám říkával, v našem současném hudebním životě snesli. Ale věříme, že stále je dost lidí, kteří spolu s námi mohou teď říct: Pane Medku, děkujeme, měli jsme vás moc rádi.
