Nastudovat, provádět a natočit Růžencové sonáty Heinricha Ignaze Franze Bibera je umělecký počin hodný úcty. Zvlášť když se podaří tak, jako houslistce Lucii Sedlákové. Po poslechu nahrávky jsem měl utkvělou myšlenku, že musím o tom zjistit víc.
Nastudovat, provést a natočit Biberovy Růžencové sonáty může být pro houslistu životní příběh. Kdy jste se s nimi poprvé setkala a jestli si vzpomenete, jaké byly vaše první dojmy? Na první dojmy a pocity si vzpomínám velmi dobře. Před asi osmi lety jsem dostala nabídku provést na Velký pátek koncertně pět sonát tzv. bolestných tajemství. Sonáty jsem znala jen z poslechu, ale když jsem uviděla noty, tak jsem si rovnou řekla, že to nemohu zahrát. Každá sonáta má totiž předepsané jiné základní ladění strun, takže vidíte a hrajete noty, které zní úplně jinak. Nakonec mi to nedalo a pokusila jsem se tuto technickou překážku zdolat. Zjistila jsem, že předepsané přelaďování má zásadní vliv na vyznění díla, takže se nedá obejít a nezbývá než si pořídit zásobu strun, respektive spíš několikery housle, a prostě se to naučit hrát. Jak jsem postupně do celého díla pronikala, začalo mne víc a víc fascinovat a dnes můžu upřímně říct, že je to můj nejoblíbenější repertoár z barokní houslové literatury. A ano, i jistý životní příběh, který asi nikdy nekončí. Každé provedení je specifické díky prostoru, ve kterém se odehrává, typu a ladění varhan, které jsou k dispozici, invenci spoluhráče, momentální inspiraci a spoustě dalších faktorů, takže se nikdy nedá říct, že právě teď jsem našla tu definitivní interpretační podobu.
Sonáty není podle mě nutné vnímat jako cyklus, nicméně jak vidíte jeho duchovní rozměr a mystiku? Mystika nebo chceme-li tajemství tkví už v tom, že vlastně nevíme, jak doopravdy Biber sonáty zamýšlel. Věnoval je salcburskému arcibiskupovi Maxmiliánu Gandolfovi pravděpodobně také v souvislosti se založením tamního Růžencového bratrstva. Nevíme ale, jestli se při hraní sonát modlili nebo jestli se jednotlivé sonáty vkládaly mezi modlitby růžence, případně zdali se jednalo čistě o koncertní kusy a zda se vůbec hrály v té době všechny naráz. Ony se totiž najednou jako cyklus dají hrát velmi obtížně. Jednak jsou to více než dvě hodiny čisté muziky, ale hlavně kvůli přelaďování strun musí mít interpretující houslista několik nástrojů, ideálně patnáct, a to je dosti nereálné. A v tom tkví další tajemství tohoto díla, že nikdo nedokáže s jistotou vysvětlit, jak a proč Biber přišel na to které konkrétní přeladění, proč ho zrovna zvolil pro ten který biblický příběh. Jestli to měl skutečně podložené výpočty, kombinacemi mystických čísel, či to vymýšlel intuitivně? Existují i domněnky o souvislostech s Keplerovou Harmonií světa. Četla jsem o tom poměrně detailní pojednání, které je svými zjištěními naprosto fascinující. Jestli to ale tak skutečně je, to by nám řekl jedině autor sám.
Vaším partnerem je Jaroslav Tůma. Předpokládám že jeho doprovody jsou zapsanou improvizací s dobovým základem, neboli „dokomponoval“ basovou linku, aby hrál při každé nahrávací sekvenci vždy totéž… Asi byste se divil, kdybych vám ukázala noty, ze kterých Jaroslav Tůma hraje se mnou na koncertech a ze kterých i nahrával… Protože jsme se snažili o autenticitu, pořídila jsem noty, které jsou vlastně jen přepisem dochovaného manuskriptu čili je tam jen holá basová linka s čísly a nad ní houslový part, respektive dvě linky houslového partu. Jedna, podle které hraju já s použitím skordatury, a druhá, zapsaná tak, jak to zní. Jaroslav Tůma si tam nezapsal ani jedinou další notu, ani poznámku navíc čili každé jeho provedení je originální, nové, přizpůsobené varhanám, na které hraje, akustice, momentální inspiraci… V tomto ohledu je Jaroslav opravdu geniální a jeho realizace generálbasu naprosto osobitá. Samozřejmě v případě nahrávání může být přílišná kreativita na obtíž. Pokud by v každém záběru hrál úplně něco jiného, těžko by se pak daly dělat případné střihy. Naše práce probíhala tak, že jsme se pro finální verze každé věty rozhodli až po poslechu zkušebních snímků a od každé věty jsme pak nahráli dvě až tři takové finální verze, které už Jaroslav hrál v podobných intencích. To nás nutilo zacházet s postprodukčními střihy střídmě a nestříhat po notě ani po taktech, ale po frázích, eventuálně vybrat jednu verzi celé věty. Nutno podotknout, že jsme při nahrávání neměli hudebního režiséra, ale všechno jsme si se zvukovým mistrem Alešem Dvořákem řídili a rozhodovali sami.
V bookletu jsem se dočetl, že jste natáčeli v kostele v Horní Polici kvůli varhanám. Možná se mýlím, ale není takových barokních varhan u nás více? Pokud máte na mysli typ varhan jakožto rozlišení varhan barokních, romantických či moderních, pak je jistě pravda, že barokních varhan je u nás mnoho. Nicméně nástroj, který by splňoval tyto atributy: výšku ladění a1 = 415 Hz, středotónovou temperaturu, chromatický rozsah manuálu, chromatický rozsah pedálu, je podle Jaroslava Tůmy u nás opravdu jen tento jediný. Navíc jsme měli v Horní Polici pro nahrávání potřebný klid i jistou časovou volnost, byli jsme pod stálým „dohledem“ milostné sošky Panny Marie, ke které se chodí modlit poutníci z široka daleka a ještě se to celé odehrávalo v Biberově rodném kraji.
V září uvedete sedm z patnácti Růžencových sonát přímo v kostele Navštívení Panny Marie v Horní Polici. Těšíte se, že se vrátíte na místo činu? Určitě! Samozřejmě to bude jiný pocit při koncertním provedení než při nahrávání. Například taková jistá dávka adrenalinu, jestli se v průběhu věty nerozladí housle příliš, či jestli snad dokonce nepraskne struna… Ale víme, do čeho jdeme a cítíme se tam v tomto ohledu „jako doma“. Zároveň nás velice těší, že se Horní Police tímto zářijovým koncertem zařazuje k novým koncertním místům věhlasného festivalu Lípa Musica. Nejen kvůli svým výjimečným varhanám, ale kvůli celému krásně zrekonstruovanému poutnímu areálu určitě stojí za to, aby místo žilo i hudebním životem.
Toto je zkrácená verze, kompletní text k dispozici v HARMONII IX/2021.
