Hudební kritika ji srovnává s nejslavnějšími klarinetistkami – Sabine Meyer a Sharon Kam. Její vnitřní životní motor bych přirovnal k ferrari nebo lamborghini. Ten ji pohání stále vpřed, k objevování pro ni nových světů. Takovou zpočátku neprobádanou oblastí „Hic sunt leones“ byl pro ni kdysi zlom, kdy se stala učitelkou na konzervatoři, později moderace televizního pořadu Terra musica (příští rok ji čeká účast v pokračování seriálu ČT Hop nebo trop s Ivanou Chýlkovou v hlavní roli), nástrojové putování „ad fontes“, nejdříve k basetovému klarinetu, na letošním Pražském jaru k chalumeau, v listopadu uvede koncert Leopolda Koželuha v Praze s Musicou Floreou na klasicistní klarinet a koneckonců nový, nádherný svět se jí otevřel po narození první dcery Zuzanky. K té později přibyla Evička. Je nezaškatulkovatelná, nonkonformní, názorově vyhraněná, výborně komunikující, usměvavá, zajímavější než leckterá První dáma – nejlepší česká hráčka na klarinety Ludmila Peterková (* 16. 9. 1967).
Jak vnímáte přirovnání k Sharon Kam a Sabine Meyer?
(smích hned v úvodu a během rozhovoru ještě mnohokrát) Jako velkou poklonu. Jsou to největší hvězdy, co znám. Samozřejmě jsou i skvělí muži; je neuvěřitelné, co má například v hlavě Charles Neidich, ale ony jsou výjimečné. S Sharon jsem už hrála několikrát a vždycky to bylo báječné. Moc se těším na naše letní koncerty. (Měly dva recitály na červnovém festivalu Concentus Moraviae v zámecké knihovně v Náměšti nad Oslavou a na zámku ve Slavkově u Brna – pozn. red.)
Jak spolu komunikujete?
Bezvadně. Nejhorší je, když jí telefonujete, protože to chce hodně času. Nejlepší je, když si s ní povídám osobně. Probíráme pak všechno – od dětí přes muziku až po současnou politiku. Stejně jako já má dvě děti. Nemá to lehké: věnuje se naplno svému povolání, musí zvládnout vše kolem dětí, přičemž její manžel je hodně vytížený svou profesí dirigenta. Takže se dostává při svém cestování po světě například i do situace, kdy čte svým dětem pohádku do telefonu, aby měly pocit, že je s nimi.
Podobně jako vaše kolegyně máte impozantní repertoár. Kolik času trávíte denně s nástrojem?
Tak samozřejmě všechno, co mám na seznamu, ihned nezahraju, cvičím jen to, co je aktuální, ale nedělá mi problém cokoliv si obnovit.
To vám věřím, jste pověstná svou schopností flexibilně reagovat na různé výzvy. Beniamino Gigli říkával, že když necvičí den, tak to pozná on, po dvou dnech to pozná okolí a za týden celý svět. Jak je to u klarinetu?
Jeho slova platí. V mém systému práce je hodina hry udržovací. Jsem jakoby na nule. Pokud chci jít dál, tak musím cvičit víc, i čtyři hodiny. Čím více dnů nehraju, tím víc to jde dolů – pod tu nulu. Takže ze sebezáchovných důvodů se snažím, aby se to nestávalo.
Kterou hudbu hrajete nejraději?
Toho nebude málo. Samozřejmě na prvním místě Mozartův koncert, ovšem na basetový klarinet, který měl Mozart asi na mysli. Miluju obě verze Scaramouche od Milhauda (klavírní i orchestrální), hodně mi dává Coplandův koncert i sonáta, pěkné jsou Weberovy koncerty, i když jsou trochu povrchnější, z Čech mám ráda Clarinettino Ondřeje Kukala, které se hodně hraje i ve světě. Možná vás to překvapí, ale mám ráda i známé drobničky, které před několika měsíci vydal Supraphon – Let čmeláka, Montiho Čardáš… Věřím, že takový odlehčený program ke klarinetu přitáhne nové posluchače.
Myslím, že máte ráda provokující nové výzvy. Zapadl do toho i koncert na Pražském jaru?
Určitě. Hrála jsem tam poprvé před velkým fórem na kopii barokního hoboje – chalumeau – a byla to podivuhodná zkušenost, v které bych chtěla pokračovat. V květnu jsem v Polsku uvedla Nielsenův koncert, který se u nás v podstatě nehraje. A také jsem se vrhla na pořádání vlastních klarinetových kursů. V červenci se poprvé sejdu s řadou klarinetistů v hudební škole v Domažlicích a budeme hrát a hrát. Vůbec
nevím, jak to dopadne, ale hrozně se na to těším.
Před několika lety přilákala Jana Boušková do Prahy výkvět harfistů a harfistek z celého světa. Chtěla byste být hybnou silou sletu klarinetistů?
Vy mi čtete myšlenky, to je můj sen. Už několik let uvažuju o tom, jak uspořádat v Praze klarinetový kongres. V USA existuje světová klarinetová asociace, která každý rok pořádá kongres. Před dvěma lety, když jsem pobývala v rámci expa v Japonsku, jsem se dozvěděla, že se koná právě tam. Mimochodem v Japonsku vychází každý měsíc tlustý časopis, který se věnuje pouze klarinetu! Do Japonska přijely největší hvězdy, konaly se přednášky, diskusní fóra, ve třech sálech zároveň se pořádaly koncerty, organizátoři připravili obrovskou výstavu, kde bylo vše o klarinetu – hudebniny, nástroje, příslušenství, plátky, strojky. Každé dopoledne byla několikahodinová výuka, kterou vedly světové kapacity a kdokoliv se mohl zapsat a zúčastnit se. Je to velká investice, která potřebuje silného sponzora, a já věřím, že jej najdu. V USA se konají vždy dva ročníky za sebou, takže potřetí to může být v Evropě, třeba právě v Praze. Jednou to tady určitě bude, už proto, že kdysi tady Anton Stadler hrál Mozartovi premiéru jeho koncertu.
Co je vlastně na klarinetu tak jedinečné?
Nic. Je to obyčejný nástroj, který není ničím výjimečný. Důležité je, co vyluzuje, kdo na něj hraje a jak, jestli hudbu a city, které má, je schopen předat. To, že hraju právě na klarinet, je náhoda. Jako dítě jsem věděla jediné – chci dělat hudbu.
Když hrajete, vnímáte prostor sálu kolem sebe?
Určitě vnímám atmosféru, která tam je. Někdy je od počátku mrtvo, jindy cítím, jak se lidi těší na setkání s hudbou. Konkrétněji publikum vnímám při koncertu s orchestrem, kdy si v předehře všímám lidí, hlavně těch, které jsem tam chtěla mít – maminku, rodinu. Ale snažím se rychle sama sebe omezit, aby mě to nevzdalovalo od samotné hudby.
Od svých 27 let učíte na Pražské konzervatoři, takže máte už bohaté zkušenosti. Jaký je stav klarinetového oboru v Čechách?
Myslím, že dobrý. V současné době si hodně škol stěžuje, že se hlásí čím dál tím méně instrumentalistů. Mám pocit, že u klarinetu tomu tak, alespoň v Praze, není a děti mají o klarinet stále velký zájem. Zvláště nabídka v Praze je hodně pestrá – dvě konzervatoře, skvělé hudební gymnázium, Ježkova konzervatoř, kde klasická hudba hraje stále výraznější roli.
S čím děti zápasí nejvíce?
Občas jsem členem porot různých soutěží. Myslím, že pro děti, zvláště nižšího věku, jsou problémem u klarinetu, hoboje, flétny ovládání prstíků a vůbec váha nástroje a potom nátisk. V tom vidím i můj úkol v Domažlicích, protože si tam zvu i děti do 15 let, které budou mít víkendový kursík zdarma. Tím také zjistím, jaká je v České republice v této věkové kategorii situace. Je strašně důležité, aby dítě bylo od počátku v dobrých rukách, proto tak záleží na učiteli v konkrétní zušce.
Ve Francii jsem byla u profesora, který učil na nejvyšší konzervatoři superieur, ale také na několika nižších školách, kde měl děti od osmi let, a už třináctileté děti hrály nádherným tónem s výborným nátiskem, takže byly schopné zvládnout náročnější repertoár a šly rychleji dopředu. To je i můj cíl!
Hudba není levná záležitost. Kolik dnes vlastně stojí dobrý nástroj?
Rozpětí profesionálních instrumentů je přibližně od 50 tisíc do 150 tisíc. Sama hraju na francouzský nástroj Buffet Crampon, model Tosca, a myslím, že je úžasný. Velmi dobré jsou i německé nástroje, ale tam je tvorba tónu trochu jiná. Co se týká chalumeau, tak ten je od Guntrama Wolfa z Kronachu.
Interpretační praxe a stylovost je pro vás, zdá se, čím dál tím důležitější. Co vás k tomu přivedlo?
Prostě jsem dospěla do stádia, kdy jsem si řekla, že není možné, abych jenom hrála noty, abych byla řemeslníkem, který si otevře noty, aniž by o nich přemýšlel a nic nevěděl o pozadí skladby, o souvislostech vzniku. K chalumeau, který jsem představila na Pražském jaru, mě původně přivedl obecný zájem o historicky poučenou interpretaci, když jsem slyšela hrát barokní hudbu Janu Semerádovou a její soubor. Když už jsem se do toho pustila, tak bych to samozřejmě chtěla dělat co nejlépe. Je to principiálně podobné jako v případě basetového klarinetu u Mozarta nebo klasicistního klarinetu, který představím v Praze v listopadu.
Je těžší hrát na chalumeau nebo klarinet?
Určitě to první, hodně rozdílné, pro mě o dost těžší – nátiskově, intonačně. Tím, že chalumeau má jen dvě klapky, tak se musí vše dělat půldírkami, dolaďovat půltóny, ruce jsou na rozdíl od klarinetu stále v pohybu, a to je pro člověka 21. století velmi nezvyklé. Mám z něho pocit klarinetu s trochu nosovým nádechem, taková „kachnička“. Když hraju s barokním hobojem a barokní flétnou, tak je z toho nádherná barva.
Od roku 2000 nahráváte exkluzivně pro Supraphon. Jistě to přináší pocit jistoty, ale co pocit svobody? Není to i svazující?
V Supraphonu cítím strašně příjemnou atmosféru, jsou otevření mým projektům.
Dokážeme nakonec vždy najít průsečík – skloubit jejich zájem, aby se cédéčka
prodávala a abych se já prostřednictívm nahrávek mohla prezentovat. Koneckonců koncerty odezní, skončí potleskem a tím končí a nahrávka je něco, co trvá, může zachytit alespoň prchavý okamžik tvorby. Necítím se být nijak svázaná, vždy se nakonec dohodneme.
Jak došlo k protnutí v případě posledního titulu se směsí slavných melodií?
Nabídla jsem firmě dlouhý seznam všeho, co bych chtěla točit, od Mozarta, přes Nielsena po tento lehčí žánr a tajně jsem doufala, že si vyberou právě to poslední, protože jsem měla plné zuby serióznosti.
Je to záměrně tak širokospektrální? Komu je deska určena?
Chtěla jsem, aby to bylo pro posluchače jako vstup do dobře známého prostředí, aby melodie už odněkud znali, třebaže by nevěděli odkud a kdo to napsal. Chtěla jsem, aby to bylo co nejodlehčenější, pokud možno kontrastní, dramaturgicky „rozházené“. Prostě je to „gulášek“ pro dobrou náladu, pro lidi, aby měli radost z hudby.
Na svých webových stránkách píšete, že vašimi koníčky jsou dvě dcery a manžel. Povězte mi něco o svých „koníčcích“.
Moje dva „malé“ koníčky jsou mými koníčky šest a tři roky. V září nastane zlom, nastane nová situace – Evička půjde do školky a Zuzanka do školy… Můj manžel je mým „koníčkem“ už více než sedm let. Má úžasnou schopnost dlouhodobých vizí a vidí věci z nadhledu, umí vysvětlit, že určité věci dopadnou špatně, vysvětlí mi proč a odrazuje mě od nich. A většinou má pravdu. To je pro mě strašně cenné, protože jsem typ člověka, co žije ze dne na den a on mě vede k plánování, a to je dobře.
Jak dáváte dohromady roli matky s hudbou?
Jako Sharon Kam těžko. Zrovna jsem ve fázi, kdy řeším trojdílný problém. Roli matky budu mít ještě dlouho, interpretem budu doufám také ještě dlouho, takže protože jsem ve všem na sebe dost náročná, tak se obávám, že to odnese role profesora a učit budu naplno až později.
Letos slavíte kulaté jubileum. Máte krásnou rodinu, jste označována za českou klarinetovou královnu, vaše jméno vzbuzuje respekt i v zahraničí a ekonomicky jste asi zabezpečena. Čím je pro vás minulost a čím je pro vás naplněno slovo budoucnost?
Není to jednoduché. Když se ohlédnu zpátky, tak vidím kouzelné dětství s rodiči v Karlových Varech, mládí se střední školou bych nevracela, první úspěchy a desky byly krásné, ale také bych nic z toho nevracela. Teď prožívám těžké, ale krásné období s dětmi, kdy se předtím jednostranná duše musela hodně rozšířit a s dětmi prožívám štěstí i neštěstí daleko silněji. Užila jsem si krásných i velmi těžkých chvil a do budoucna…? Chtěla bych hodně sil, abych to těžké zvládla. Být zdravá a tak silná, abych si užívala to krásné, co přijde. Rozhodně bych chtěla ještě hodně let vydržet v plné síle jako interpretka, nechci být hrající babičkou, kterou berou jako vybledlou hvězdu. Určitě toho nechám, až mi to nepůjde podle mých představ.
Je to těžké umět včas odejít?
Velmi… Znám hodně lidí, kteří jedou pouze ze setrvačnosti a měli už dávno skončit.
